„Soused si to příšerné zvíře přivezl před pěti měsíci z útulku a od té doby se z jeho zahrady ozývá skoro nepřetržitě štěkot. Vadí mu procházející se lidi, projíždějící cyklisti – máme tu cyklostezku, auta, zvířata… Pořád jsem doufala, že si časem zvykne, uklidní se, ale ne! Je totální magor,“ zuří sousedka Eva, která i teď přes léto na noc zavírá okna. Štěkající pes budí nejen ji, ale i jejich roční dceru Elišku. Ani o klidném posezení na terase přes den nemůže být řeč.

„Kolikrát není slyšet ani vlastního slova, zvlášť když zrovna prochází kolem někdo se psem. Sousedovi jsem to už několikrát vytýkala a prosila ho, ať s tím něco udělá. Vychová ho, někam zavře, prostě cokoli. On mě ale vždycky odbyde, že je to pes, a tak štěká. Prý ho má na hlídání, tak nemůže být v domě. Sám moc inteligence nepobral, do toho dost pije, takže s ním není řeč. Ani můj muž s ním nepohnul, když mu šel domlouvat. Kolikrát mám chuť prodat barák a někam se odstěhovat,“ zoufá si Eva, která nenašla oporu ani v dalších sousedech. Žijí na konci ulice, vedle nich už bydlí jen nedoslýchavá stařenka, které hluk nevadí, a o kus dál příbuzní dotyčného pejskaře.

64e88deb3c372obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Co na štěkot psů ze sousedních zahrad a bytů říká zákon?

Občanský zákoník uvádí, že vlastník věci (což je i pes) se zdrží všeho, čím by nad míru přiměřenou místním poměrům podstatně omezoval obvyklé užívání sousedních pozemků. „Kromě jiného nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem. Pod pojem „nad míru přiměřenou poměrům“ lze zahrnout i štěkání psa. Vlastník psa musí učinit vhodná opatření, aby zamezil obtěžování sousedů štěkotem svého psa. Například přemístit boudu, zajistit vhodné umístění psa v bytě a podobně,“ vyjmenovává zástupkyně velitele Městské policie Dobříš Alena Kovaříková s tím, že je vhodné nejprve se s vlastníkem psa zkusit dohodnout.

Pokud dohoda s vlastníkem možná není, takže i nadále dochází k obtěžování psím štěkotem nepřiměřeným místním poměrům, lze podat na příslušném městském úřadě podnět k přešetření situace a stížnost na narušování občanského soužití. Následné řízení ale může být zdlouhavé a navíc s nejistým koncem.

Co se dokazování týče, potíž je i v tom, že krajské hygienické stanice ani jiné orgány ochrany veřejného zdraví neřeší problematiku zvuků působených hlasovým projevem zvířete. Podle zákona 258/2000 Sb. tyto zvuky nejsou považovány za hluk a nařízení vlády 272/2011 Sb. pro ně nestanovuje limity.

V krajním případě proto lze podat sousedskou žalobu u soudu. „Pro úspěšnost žaloby musí hluk dosahovat určité intenzity, alespoň v míře nepřiměřené místním poměrům. To je značně složitá a nejasná definice. Při řešení otázky, zda v určitém případě míra přiměřená poměrům byla, či nebyla překročena, musí soud pečlivě posuzovat okolnosti každého konkrétního případu a vycházet z objektivních hledisek i specifických okolností. Nepostačí subjektivní pocit žalobce, že obtěžování je nepřiměřené,“ upozorňuje právník Michal Kuk z expertní skupiny Frank Bold s tím, že podávání žalob k občanskoprávním soudům je třeba považovat za krajní řešení. „Je vhodné přistoupit k němu až v případě, kdy vám úřady odmítají pomoci, tvrdí, že vám pomoci nemohou, anebo prostě nedělají nic,“ dodává právník.

Zdroj informací: respondentka Eva, Michal Kuk – Frank Bold, Státní zdravotní ústav, Alena Kovaříková – Městská policie Dobříš, Občanský zákoník

Čtěte také: