Učenci oznámili světu: Nálada je nakažlivá! To už od nás ale víte. Čím vším se lze nakazit? Nabízíme čtyři tipy. Vyberte si, co vás nejvíc láká.

Pokud máte šťastného přítele, jste ideálním adeptem na spokojený život. V opačném případě tedy logicky platí totéž. To samozřejmě nenabádá nikoho k tomu, aby zavřel dveře před nosem kamarádovi v nouzi. Jestli jde ale o člověka „notoricky nespokojeného“, pak se riziku vystavujete.

Určitou roli v přejímání pocitu spokojenosti hrají dokonce i přátelé našich přátel. Člověk se tak úspěšně, nebo neúspěšně „nakazí“ třeba od kamaráda svého kamaráda.

Překvapivě méně významné je soužití se šťastným partnerem. Tady šance na vaše štěstí vzrůstají pouze o osm procent. V případě sourozence stoupají o 14 procent. Kolegové z práce žádný zásadní vliv nemají. Naopak takový štěstím zářící soused zvýší pravděpodobnost vaší pohody o 34 procent!

O tom jsme ostatně psali už před pár dny ZDE.

Ergo kladívko, dá se říci, že nálada společnosti, která nás obklopuje, má přímou souvislost s tím, jak jednáme, protože se vzájemně nakazíme.

Doufejme jen, že se negativní nálada, zloba a nesnášenlivost nepřenáší také ze státu na stát a z etnika na etnikum. Protože optimismus, smysl pro humor a tolerance asi nebude důvod vzít do ruky zbraň.

Příklady máme, kam se podíváme

Ponechejme stranou vědecké výzkumy, složité výrazy a studie neuronů. Vždyť to, co vědci s velkou slávou nazvali revolučním zjištěním, známe přece ze svého okolí už dávno. Souhrnně jsou to čtyři typy:

Život je jen velká žumpa

Přenést negativní pocity a škaredou energii na druhého není žádný problém. Člověk otrávený jako šváb, ten, pro koho slunce buď nechutně pálí, nebo sakra vůbec nehřeje, ten, kdo není schopen vidět na druhých nic jiného než jejich nedostatky, člověk, pro kterého je život vlastně jedna velká žumpa, věčný kritik... rozhodně nikoho nepotěší.

Dříve či později ho přestane vyhledávat i okolí, protože kdo by se chtěl pořád kochat jeho zakyslým výrazem, a on bude mít jen o důvod víc nenávidět všechno kolem sebe. Těžko pak někomu takovému vysvětlit, že jediným jeho opravdovým nepřítelem je prakticky on sám. Nakazit? Ne, díky.

Oběť všech a všeho

Sami sebe topí v neštěstí. Věčné oběti špatných náhod a negativních zkušeností. Kdykoli takového člověka potkáte, má milion důvodů vyplakat rovnou celý Styx. Jakýkoli pokus o vaše pozitivní pohledy komentuje oblíbeným „ale když“.

Skoro to vypadá, že se nechce cítit dobře. Že mu role světem ubližovaného a životem drceného jedince dělá dobře. Do jisté míry je to pravda. Věčné oběti totiž namnoze ze svého image skutečně těží. Jsou zohledňováni. Okolí kolem našlapuje po špičkách, aby se chudák nerozpadl na prvočinitele při pouhém zvýšení hlasu nebo náznaku nesouhlasu. Šanujeme je i litujeme, ale na dovolenou pojedeme nejspíš s někým jiným, protože nakazit se chceme jinde.

Zajímavý image kyanida? Spíš nevděčná role

Jsou i tací, kteří se už tak dlouho tváří jako otevřený hrob, že těžko vyloudí jiný výraz. Vyhodnotili ale, že někteří veselí jedinci pokládají jejich kyanidový přístup za dobrou zábavu. Vytvoří si proto image věčného nabubřelce. Má to ale háček.

Dost málokdy si tento člověk uvědomí, že ti, kdo ho někdy vyhledají, jsou zpravidla lidé úplně jiného ražení. Veselý člověk přijímá nadsázku jako zrcadlení. A tak se lidé smějí nikoli na něho, ale jemu. Tudíž s ním nic nesdílí. A smutný člověk zase jen těžko vyhledá něco ještě horšího. Víc nakazit se mu už nechce.

Sluníčkový člověk vůbec není špatný

Troufnu si říci, že nikdo na světě netouží z vlastní vůle po smutku, pocitu odcizení, po nepohodě či neúspěchu. Rovněž jsem tak smělá, že odpovědně trvám na tom, že pohled do tváře, na které sídlí úsměv, je příjemný. Že vlídné zacházení a pozitivní přístup je léčivý. Že přítomnost šťastného člověka je povzbuzující. A že životní optimismus a víra v to dobré je skutečně klíčem k úspěchu.

Ať už za to mohou neurony nebo cokoli, ve společnosti pozitivních a hřejivých lidí je každopádně lépe. A zapadnout je tak snadné. Vždyť teď už máme potvrzeno, že nakazit se lze.

Prostě - jakou bublinu si kolem sebe člověk vytvoří, takovou energii bude žít. Není možné si naplnit postel obsahem latríny a doufat, že to, v čem usínám, nebudou... Je to tak?