Psal se rok 1978 a já celá šťastná a natěšená šla poprvé do školy! Na zádech jsem pyšně nesla aktovku od Ježíška s báječnými odrazkami, v ní obrovskou svačinu a penál s nebezpečně naostřenými tužkami. Byl to můj Velký den a já věděla, že všichni budou koukat, jak velká a šikovná holka už jsem.

Při nástupu na školním hřišti jsem zvědavě omrkla své nové spolužáky. Bylo jich tolik! Naštěstí mi stál po boku soused Vilda a nahlas se utěšoval, že jména všech si asi dosmrti nezapamatuje. Což mě uklidnilo, protože podobný pocit jsem měla i já, jen jsem se ho styděla ventilovat. A potom, konečně - naše krásná, nazdobená třída. Já si chtěla sednout do první lavice, ale Vilda rozhodně zaprotestoval: buď on nebo někdo cizí. Tudíž mi nezbylo, než se odstěhovat kamsi do středu učebny.

Paní učitelka byla usměvavá, měla složitě umotaný drdol a upekla nám na uvítanou bábovku, do které zapíchala lízátka! To bylo něco - škola asi vážně bude stát za to! Musím se paní učitelce předvést jako šikovná holčička. Moje příležitost přišla záhy - hned poté, co se paní učitelka zeptala, kdo chce říct nějakou básničku nebo zazpívat písničku, vylítla mi ruka nahoru a nastala má velká chvíle.

Nadechla jsem se a začala zpívat. Písničku jsem si vymyslela, melodii také. Ještě dnes si pamatuji, že jsem pěla o jakémsi mravenečkovi s bílým pláštěm, písnička neměla melodii a byla nekonečná. Když už paní učitelka uznala, že slušnosti učinila zadost a bylo by dobré to dílo zkázy zastavit, přerušila mě, pochválila a řekla, ať si sednu. Asi netušila, že má co do činění s dítkem, které je zvyklé věci dovádět do konce a rozhodně se nenechá v půli své tvorby přerušit.

A paní učitelce i všem dětem nezbylo nic jiného, než do konce hodiny poslouchat můj přííííšerně neposlouchatelný a uši drásající zpěv. Školní zvonění mi, na rozdíl od paní učitelky, přišlo dostatečně autoritativní a pyšně jsem dozpívala, k veliké radosti svého ubohého nedobrovolného auditoria.

Jen Vilda prohlásil, že takhle napínavou písničku ještě neslyšel a že by se ji rád také naučil. Dlouho, předlouho trvalo, než mě paní učitelka zase vyvolala ze zpěvu, ale dodnes, kdykoli se potkáme, mi říká, že to byl jediný první školní den, na který si dodnes pamatuje. A že se moje sláva šířila školou ještě dlouhá léta a dávala se k dobrému i na učitelských sedáncích...

Škoda jen, že už se mi nikdy ve škole nelíbilo tak, jako ten první Velký den.

anas

P. S.: Fotky bohužel nemám, ale představte si něco malého nevzhledného v uniformovaném oblečení z Prioru, s na kolenou vytahanými bavlněnými punčocháči, s dřeváčky z NDR na nohou a to celé korunované obrovskou tmavě modrou aktovkou s oranžovými pruhy a dvěma velikými odrazkami. Socialistická školačka k sežrání.

Reklama