8769d0aed9fa1-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Proti zvířatům nikdy nic neměla. Na vesnici zkrátka patří. Sama chová psa, kočku i slepice. Jenže čeho je moc, toho už je příliš, jak říká o svém sousedovi. Před osmi roky ovdověl, a tak si svou samotu začal kompenzovat chovem koček. Ten se ale postupně rozrostl natolik, že začal obtěžovat okolí.

„Mohl jich mít tak kolem čtyřiceti, nešlo to ani pořádně spočítat. Některé měl doma, většina jich ale žila na dvorku, kde jim vyráběl různé boudičky. Vypadalo to tam příšerně. Ten zápach byl taky výživný. Hlavně v létě. A hlavně, ty kočky se samozřejmě nedržely na jeho pozemku, nejsou to psi. Toulaly se všude kolem a kálely každému do zahrádky. Já raději přestala zeleninu pěstovat. Kolikrát jsme si na něho my blízcí sousedé stěžovali, ale nic nepomáhalo. Byl podivín, nic si z našich nářků nedělal. Tak jsme trpěly. Nenapadlo nás ale, že může být ještě hůř,“ stěžuje si Zdena.

Velkochovatel koček totiž koncem roku zemřel a o zvířata se nikdo nestará. Dům sice zdědil syn, ten však žije bezmála sto kilometrů daleko a o zvířata nejeví zájem. „Přijede nárazově, aby zkontroloval dům. A něco kočkám i nasype. Jenže to vystačí s bídou na pár dní. Ony nám pak hladové mňoukají za dveřmi. To víte, že je o hladu nenecháme! I s pár dalšími lidmi se je snažíme krmit, ale je to nad naše možnosti – časové i finanční. Navíc ani nemáme chuť starat se o cizí zvířata. Je to povinností nového majitele. Dům v dědictví neodmítl, tak by měl přijmout zodpovědnost i za kočky," myslí si Zdena. Jenže to se mu nechce.

„Tvrdí, že jde o toulavá zvířata, která jeho otec jen krmil. Tak ať jdou zase o dům dál. To je sice pravda, soused si bral jen kočky, které našel na ulici, zůstaly bez domova, nebo k němu zkrátka přišly, protože je u nás ve vsi někdo vyhodil. Jenže jednou už je přijal, tak by se teď měl nový majitel postarat. On už sem ale raději jezdí večer, aby nemusel nikoho potkat a poslouchat to,“ zlobí se Zdena, která je rozhodnutá oznámit věc úřadům.

„Trochu se ale bojím, že až mu nařídí o kočky se starat, jen je pochytá a odveze někam do lesa. Byl by toho schopen,“ dodává sousedka.

Co na to říká česká legislativa?

Podle zákona č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání, je každý, kdo chová zvíře v zájmovém chovu povinen mu zajistit přiměřené podmínky pro uspokojení jeho biologických potřeb a péči tak, aby nedocházelo k bolesti, utrpení nebo poškození zdraví, a musí učinit i opatření proti úniku zvířat (§ 13 odst. 1) – § 13 odst. 2 zákona rovněž stanoví, že kdo chová zvíře v zájmovém chovu nebo se ujal toulavého či opuštěného zvířete, odpovídá za jeho zdraví a dobrý stav, přičemž splněním této povinnosti může být i nahlášení místa nálezu obci nebo odevzdání útulku či záchranné stanici.
Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) navíc výslovně upravuje, že zvíře není věcí, ale živým tvorem, na nějž se ustanovení o věcech použijí jen v rozsahu, který neodporuje jeho povaze, což znamená, že právní úprava přihlíží k jeho životní hodnotě a povinnostem držitele či vlastníka při péči o něj.
V kontextu odpovědnosti za škodu zákon označuje primárně vlastníka nebo osobu, které bylo zvíře svěřeno, za povinnou osobu, pokud zvíře způsobí újmu jinému, a to i v případě, když nad ním nemá faktickou kontrolu (§ 2933 – § 2935 občanského zákoníku).

Zdroj informací: www.pracepropravniky.cz/