Sourozenci slavných: Táňa Nálepková

Táňa Nálepková je starší sestrou herečky Světlany Nálepkové. Narodila se v Praze 3. 11. 1954, po Střední umělecko-průmyslové škole v Praze vystudovala obory etnografie a historie na Filozofické fakultě UK.

Nějaký čas pracovala jako výzkumná pracovnice v oblasti venkovského bydlení. Její vědecká kariéra však vzala za své, když se z rustikálního sentimentu provdala za zootechnika a odstěhovala se na venkov. Po mateřské dovolené zakotvila jako muzejnice v benátecké pobočce Okresního muzea v Mladé Boleslavi. Potom přišel rozvod.

Po revoluci se pustila s Občanským Fórem do politického boje, byla kooptována do městského zastupitelstva a stala se místopředsedkyní Městského národního výboru. Pro nedostatek dravosti a stranické disciplíny se své politické kariéry vzdala a otevřela si galerii, ve které se stala hlavní manažerkou, nákupčí, propagačním výtvarníkem, autorkou a aranžérkou výstav, prodavačkou, účetní, topičkou i uklízečkou. Z minimálního zisku z prodeje keramiky tenkrát živí výstavní síň, své dvě děti a rekonstruuje starý dům.

Po autohavárii galerii uzavřela a z bezradnosti šla učit na základní školu. Tam vydržela dva roky a dva další roky strávila na mladoboleslavských gymnáziích. Během své profesorské kariéry je zcela neočekávaně angažována mladoboleslavským Škoda Auto Muzeem jako umělecký poradce a tvůrce nejrůznějších výtvarných návrhů. Nejvíce však na sebe upozorňuje jako ilustrátor se svérázným humorem.

Po zkušenostech s devaterem řemesel, vzestupech a pádech, se na jaře roku 1998 uzavřela ve své pracovně a věnovala se jen literární tvorbě, dnes už ale opět učí na střední škole.

K její osobnostní charakteristice je nutno dodat, že je typickým zrozencem ve znamení Štíra, že v ní bojuje vtipná kaše s depresivním masem, fanatická pracovitost s chorobnou nemotivovaností. Její spisovatelství je determinováno její neschopností kooperace v kolektivu, podřízení se autoritě, ovšem dostatkem nadějné malířské obrazotvornosti, překotnou vnitřní samomluvou, zálibou v samotě ozářené světlem obrazovky počítače a tréninkem k masochistickému odříkání. Žije programově na dosah lesa a neprogramově sama, se svými dětmi a starým psem mezi romskými sousedy v Benátkách nad Jizerou.

Převzato z osobních stránek Táni Nálepkové: www.sweb.cz/tananalepkova

Jak vzpomínáte na dětství se sestrou Světlanou?
Světlana se narodila, když jsem šla do 1. třídy. Všichni se točili jen kolem blonďatého mimina (o kterém se nevědělo, jestli se narodí v pořádku, protože máma v těhotenství prodělala brucelózu) a já se cítila odstrčená. Takový normální šok, že už nejsem ta jediná na světě.
 
Vídáte se stále?
Vídáme se pořád, Světlana mě občas, někdy násilím, vytrhuje z mé samoty. Bydlím přes týden ve vesničce, kde jsou jen dvě usedlé rodiny. Když nemám nikoho na pokec, drbu se svým psem.

Proč se, z vašeho pohledu, rozpadlo Světlaně manželství s Michalem Nesvadbou?
To se zeptejte Světlany, to já nemohu troubit do světa. V každém případě jsou jejich vztahy... a nás všech dohromady... dodnes nezvykle bezproblémové a pěkné.

Ve svém literárním debutu Scénář provinčního příběhu jste popsala příběh dvou rozvedených žen, má to nějakou paralelu s vaším a Světlaniným životem?
Světlana nikdy nebyla skutečně sama. Ona je extrémně společenské postava. Jako žena se navíc umí prodat. Scénář je můj život, moje samota... a obecně samota osamělých žen.

Jaký je to vůbec pocit být sestrou tak slavné herečky? Necítíte se, že žijete tak trochu v jejím stínu?
Ona ryje na jiném políčku, v literatuře mě nijak nezastiňuje. A já jí zase nemohu, i když bych moc chtěla, konkurovat na poli divadelním. 

Záviděla jste někdy Světlaně její úspěch?
Záviděla, to nemohu popřít, zvláště v době, když jsem taky chtěla dělat do kumštu a nemohla si dovolit luxus hladovění. Musela jsem v několika běžných paralelních zaměstnáních živit dvě děti.

Vy jste spisovatelka, jak jste se dostala na tuhle dráhu?
Pořád jsem někomu vyprávěla dlouhé příběhy svých katastrof, psala jsem na všechny strany nekonečné cituplné dopisy, až mi jedna kamarádka řekla: prosím tě, napiš to. Od té doby už moc nemluvím a už vůbec nepíšu dopisy.

Vím, že píšete i pro Světlanu, povězte mi k tomu víc...
Napsala jsem pro ni jen jednu věc: scénář k hudebnímu představení o Edith Piaf – Milovat k smrti. To se právě rozváděla se svým dvorním autorem Martinem Vačkářem, a tak jsem ho musela nahradit.

Před nedávnem jste vydala novou knihu Ráj na dosah, prozraďte mi v kostce, o čem kniha je?
Je to o spisovatelce, která se zamiluje do katolického faráře. Jinak je to, stejně jako ve všech mých předchozích knihách, o beznadějném hledání lásky v tom nejširším slova smyslu. Tahle kniha ale končí dobře.

Jakým způsobem tvoříte, myslím tím, jestli nápad promýšlíte, nebo vám to jde samo?
Je to vysoká matematika. Promýšlím, promýšlím, dělám si velké tabulky, grafy... a pak mi to najednou začne samo psát a ani nevím, kde se ty obrazy všechny berou.

A co nějaké rituály nebo talismany pro tvorbu, máte? Uvaříte si třeba večer kávu a zasednete pod stojanovou lampu...?
Když píšu knihu, tak každé ráno lituji, že nejsem horník a nemůžu si jen tak sfárat do dolu a jen tak si dobývat uhlí. Pořád od počítače odbíhám, pořád něco jím, piju, bojím se napsat písmeno, jsem přesvědčená, že nedám jednu holou větu dohromady... a večer jsem překvapená, že se mi přece jen podařilo sesmolit několik stran, nad kterými se někdy i upřímně zasměji.

Jak moc si ve svých textech vymýšlíte a nakolik popisujete realitu?
Baví mě popisovat ten nejvšednější život, ty nejběžnější situace, ale nejsem dokumentarista.
Já nemám žádný problém říci o sobě všechno... i to, co se stalo přesně tak, i to, co se stalo trochu jinak, i to, co se nikdy nestalo, i to, co by se mohlo stát, kdyby. Já doufám, že o tohle v literatuře vůbec nejde. Pravdivost a nepravdivost spatřuji úplně v něčem jiném. Nemám ráda tajnosti, žiju tak, jak žiju, všední plahočení, není na tom nic pikantního. Pro bulvár nejsem vhodný kus masa.
Můj spolužák, spisovatel Vlastimil Vondruška, který vymýšlí středověké detektivky, mi tuhle vyčetl, že pořád opisuji skutečnost a neumím vymyslet fantastický příběh zcela mimo zakotvení v realitě. Nemám ráda výmysly, sci-fi vůbec nečtu, realita je pro mne tak vzrušující a nevyčerpatelná, že jsem ochotna se v ní přehrabovat ji až do konce svého spisovatelského života. 
A jestli je Ráj na dosah pravdivý? Mám to říct? Nemám to říct? Nic neřeknu. Trapte se. Tak. (Nevíte, jestli se ještě vyhlašuje interdikt a praktikuje klatba?)

Vy jste získala Literární cenu Knižního klubu, jaký to byl pocit?
Neuvěřitelný. Bylo to za moji prvotinu Scénář provinčního příběhu, se kterou jsem předtím nějaký čas neúspěšně běhala po nakladatelstvích.

Získala jste i další ocenění?
Jen přízeň čtenářů.
 
Bydlíte v Benátkách nad Jizerou, to je takové poklidné městečko, je váš život poklidný?
Říkáte poklidný? Děkuji pěkně. Před Silvestrem mi do ložnice, kde jsem spala, vlezl lupič. Jinak je můj život už poklidnější, dojely mi konečně baterky, ale v zásadě jsem se uštvala svojí překotnou snahou „čestně“ obstát v životě. Když přijedu po svojí školní šichtě do Benátek, tak už můžu jen odpočívat. Mám teď literární pauzu. Jezdím se psem na procházky do okolních lesů a nikdy v životě jsem se tolik nenaspala jako teď. Můj klid ruší jen výčitky svědomí, že nepíšu.

Nakonec pár všetečných otázek: Kdy ráno vstáváte?
To mi asi nebudete věřit. Vstávám po páté hodině, v klídku snídám, venčím na liduprázdných zmrzlých loukách a polích Růženu, startuji svého starobylého oře (stopětku), někdy nenastartuji, někdy ani zamrzlé dveře neotevřu, někdy je zase nezavřu a jedu s dveřmi přivázanými bezpečnostním pásem... a od osmi nastupuji v Litoměřicích na směnu do školy.

Snídáte? Máte nějaké oblíbené snídaňové menu?
Já si pochutnám, a to vždycky, nejen ke snídani, na dobrém tmavém chlebu, sýru a běžném jogurtu. Nejsem fajnšmekr. Vařit sice umím, ale že by mě to bavilo, to tedy ne.

Měla jste někdy nějaký ulítlý účes?
Ulítlý účes mám právě teď... čínské copánky. Čím jsem starší, tím víc mě baví dělat voloviny.

Jaká je vaše politická orientace?
Žádná. Z našich politických stran bych si nevybrala ani jednu. A jako vystudovaný historik vím o světe politiky své.

Máte nějakého domácího mazlíčka?
Od té doby, co si Světlana koupila kníračku Arlandu a přenechala mi ji do výchovy, mám už čtyřicet let jednu fenku za druhou. Je to pro mne naprosto zásadní tvor. Nedovedu si představit život bez zvířete. Kdybych mohla, měla bych jich plný barák, ale při svém kočovném životě si to nemohu dovolit. Pejskové také vystupují jako nejroztomilejší a nejlidštější postavy v mých knihách.

Co vaše oblíbená barva?
Jako výtvarník nemohu jednu barvu vyzdvihovat nad druhou, mám je ráda všechny, dennodenně mě překvapují, jak dovedou být úžasně barevné a ve svých kombinacích nepřekonatelné.

Ve vašich knihách se mísí podle kritiků humor se sebeironií – máte nějaký recept na dobrou náladu?
Napadá mě jen lechtání. Žádný takový recept samozřejmě nemám, mít ho, to bych se asi uchechtala k smrti. Jsem melancholik s depresivními sklony, největší srandu zažívám, když tancuji ve spodním prádle před zrcadlem.

Fotografie: archiv Táni Nálepkové

Máte doma některou Táninu knihu? Který sourozenec slavné osobnosti by vás zajímal?