Občas mám pocit, že soupeřím všude, i když nechci. Myslím, že ta snaha, být "lepší" než ten druhý, je v nás nějak zakořeněná. Ať už nás k tomu vedou jakékoliv pohnutky. Provází nás to už od dětství. Když si vzpomenu na základní školu, soupeřili jsme o náklonnost učitelky, o to, která bude mít hezčí a novější šaty (nejlépe ze zahraničí nebo z tuzexu), nebo o to, která uloví toho nejhezčího kluka a dostane první pusu. Ani na střední to nebylo jiné. Pak přišlo zaměstnání a byli jsme v tom zas. Jenom výsledky vzájemného soupeření můžou být rozdílné.

Bylo mi asi osmnáct a jednu holku na našem sídlišti jsem nemohla ani "cítit", a její vztah vůči mně byl obdobný. Obě jsme chodily do jedné party kluků, každá pochopitelně zvlášť. Jedna druhou jsme tam pomlouvaly, jak to šlo, a naši idolové se tím jak jinak, velice dobře bavili. Trvalo to několik měsíců. Jednou jsem se ale sama procházela venku, děsně se nudila a ona sama venčila psa. Nevím, co se stalo, ale usmály jsme se na sebe a daly se do řeči. Během chvilky jsme přišly na to, že ani jedna z nás není taková "mrcha", jak jsme si myslely a že máme hodně společného. Ještě v ten večer jsme vyrazily spolu do kavárny, nikdy nezapomenu, jak se tvářili kluci, když jsme tam přišly spolu. Staly se z nás nejlepší kamarádky na dlouhé roky a naší prvotní nenávisti jsme se už jenom smály. 

Bohužel ne vždy to končí dobře. V zaměstnání, kde jsem dříve pracovala, nás bylo šest žen a jediný šéf byl chlap. Hrůza! Nedalo se to vydržet, každá shazovala tu druhou. I když dodnes nechápu proč. Práci jsme měly stejnou a platové podmínky, až na malé rozdíly, taky. Přesto ale ta nevraživost a snaha vylepšit se tím, že pomluvíme tu druhou, nezmizela. Jakmile jedna odešla, ty ostatní se do ní pustily. Zašlo to až tak daleko, že se pomluvy donášely k šéfovi. V takové atmosféře se fakt nedalo pracovat. A tak jsem tam dlouho nevydržela, poté co jsme se všechny totálně rozhádaly, jsem dala výpověď. Nyní pracuju na místě, kde je víc chlapů než žen a je to lepší. I když, i nyní mám kolegyni, která mě, dokonce v mé přítomnosti, neuvěřitelně shazuje před šéfem, ale beru to tak, že je o deset let mladší a jednou se snad naučí, že ne všechno se má říkat nahlas a každému.

Já už jsem se poučila. Přesto věřím, že soupeření (v únosné míře) je k něčemu dobré. Podáváme vyšší výsledky v práci, snažíme se být upravené, když jdeme někam s manželem či přítelem (to aby náhodou jeho asistentka nevypadala lépe), nebo se vzděláváme, abychom byly chytřejší než ostatní. Myslím, že tohle soupeření je skvělé a rozhodně nás obohatí víc než pomluvy a urážky těch kolem nás.
 
Skalnička
Ten poslední odstavec se mi moc líbí, takové by soupeření mělo být! Děkuji za příspěvek!
Souhlasíte, že někdy může být soupeření k našemu prospěchu?

Téma úterní: RIVALITA
Zažila jste někdy rivalitu?
Soupeříte teď s někým?
Jste ráda rivalkou?
V čem - v práci, lásce?
Odsuzujete rivalitu?
A co zdravé soupeření?
Co si myslíte o soupeření - je dobré, špatné?
Přerodila se vaše rivalita v něco pozitivního?
redakce@zena-in.cz

Reklama