Kámen úrazu nastal ve chvíli, kdy jsem s rozzářenýma očima přišla za partnerem, ať mi teda navalí klíčky od auta, že ho odvezu domů. Jeho reakce mě dostala do kolen. Podíval se na mně s výrazem, jako kdybych po něm chtěla něco neskutečného, a odvětil, že mě(!) do provozu nepustí. Prý máme jen jedno auto a on mě má strašně moc rád na to, abych se zabila a další nesmysly. Najednou jsem zjistila, jak šíleně mě miluje (i když asi o něco míň než červeného Golfa, který nám stojí před barákem). V tu chvíli jsem si vzpomněla na rodiče, kteří spolu vedou celoživotní válku na téma: "Kdo bude řídit auto?“. Asi to bude problém celého ženského pokolení. Proč nám chlapi auta nechtějí půjčovat? Nabízí se mi dvě odpovědi: a) skutečně si svých miláčků na čtyřech kolech váží víc než nás žen nebo b) mají strach, abychom je my, slabé a neschopné ženy, náhodou za volantem neporazily.
No, a jak to u nás doma dopadlo? Protože jsem ženská jako každá jiná, dala jsem tomu svému ultimátum: buď mi koupí vlastní auto (protože „přece jsem si nedělala řidičák do šuplíku“) nebo mi občas toho svého miláčka půjčí. Co myslíte, kterou z možností si vybral?


Petra Svobodová