V téměř každém šlechtickém rodě se najde někdo, kdo se z něj nějakým způsobem vymyká. U Habsburků se narodilo v 19. století takových skandálních osob více. Mezi nimi ale určitě vyniká Alžběta Marie, vnučka císaře Františka Josefa I., v literatuře nazývaná „rudou arcivévodkyní“. Byla to určitě pozoruhodná, ale zároveň značně rozporuplná osobnost.

Už její narození v roce 1883 přineslo rodičům – korunnímu princi Rudolfovi a jeho manželce Stefanii Belgické – mírné zklamání. Ostatně jsme tu zmiňovali, že čekali syna, pro nějž měli připravené slovanské jméno Václav. Brzy si však dívenku, pojmenovanou po císařovně Sissi, všichni velice oblíbili. Stala se především miláčkem svého dědečka, který nad ní držel ochrannou ruku vlastně až do své smrti.

Bohužel nakonec byla Erzsi (Erži), jak se jí doma říkalo zdrobnělinou maďarského ekvivalentu jejího jména, jediným dítětem korunního páru. V necelých šesti letech ztratila otce, kterého si celý život idealizovala. Z jeho smrti, podobně jako ostatní členové císařské rodiny, později obviňovala matku Stefanii. Zdědila po otci hodně z jeho povahy. Byla svobodomyslná, svéhlavá, temperamentní a v pozdějším věku i těžko zvladatelná. Snad proto ji měl Rudolf tak rád a každopádně se o ni ve své závěti postaral lépe než o svoji manželku. Učinil ji univerzální dědičkou svého rozsáhlého majetku, zatímco Stefanie dostala jen uživatelské právo – a to jen do případného nového sňatku.

ErzsiMladá Alžběta zvaná Erzsi

Také poručnictví nad dceruškou raději svěřil svému otci. Nejspíš se obával, že by ji matka Stefanie mohla dát na výchovu do kláštera nebo se s ní třeba vrátit do Belgie, své vlasti. Císař se svého úkolu ujal velice zodpovědně, věnoval se vnučce určitě více než svým vlastním dětem. Byl hodnocen jako vřelý dědeček. Malá arcivévodkyně milovala nade vše zvířata, a tak jí dědeček dovolil, aby měla v Schönbrunnu svůj vlastní zvěřinec s nejrůznějšími zvířátky, mezi nimiž nechyběla ani kráva.

Staral se taky o to, aby Erzsi získala rozsáhlé všeobecné vzdělání. A tak arcivévodkyně hovořila anglicky, francouzsky, italsky, maďarsky a německy, studovala literaturu, historii, zeměpis, hudbu, velice si – podobně jako její otec – oblíbila botaniku, mineralogii, zoologii i ornitologii. Byla též sportovně nadaná, jezdila dobře na koni, hrála tenis, byla zdatnou plavkyní.

Brzy z ní vyrostla vysoká, štíhlá a opravdu půvabná dívka. Když bylo Erzsi patnáct let, postihla rodinu další tragédie. Její babička Sissi se stala obětí atentátu. Protože byla téměř neustále na cestách, příliš si svou vnučku neužila, ostatně se o to ani příliš nesnažila.

Nicméně ve své závěti se k ní zachovala více než velkoryse. Erzsi od ní ale dostala už dříve drahé šperky, které císařovna rozdala po smrti svého jediného syna. Nyní zdědila pětinu babiččina majetku, což znamenalo deset milionů zlatých. A navíc získala babiččinu vzácnou knihovnu, které si obzvlášť vážila! Těch 3000 svazků, mezi nimiž byly i maďarské unikátní tisky, opatrovala až do své smrti a v závěti je odkázala Rakouské národní knihovně.

Vnučka císaře Františka Josefa byla tedy díky tomuto bohatství i kráse vlastně jednou z nejlepších partií nejen v zemi, ale i v Evropě.

Rok 1900 byl pro Alžbětinu budoucnost přímo osudný. Hned na jeho počátku se konal dvorní ples, kde se Erzsi etablovala ve vyšší aristokratické společnosti. Mezi plesovými hosty se objevil muž, do nějž se Alžběta na první pohled zamilovala. Byl to mladý důstojník Otto Windischgrätz (často psáno i Windisch-Graetz).

Tento ples byl první pro Alžbětu, ale současně posledním plesem na vídeňském dvoře pro její matku Stefanii. Ta se rozhodla, že se provdá za uherského hraběte Eleméra Lónyaye. Matčino rozhodnutí Alžbětu tvrdě zasáhlo. Vůbec se jí to nelíbilo. Sice se hodně píše o tom, jak Erzsi s matkou nevycházela, ba že se s ní dokonce nestýkala. Ano, to ovšem platí o pozdějších letech. Teď v 17 letech cítila, že ztrácí poslední kousek rodinného zázemí, který jí ještě zbyl. Svatba se konala v březnu 1900 na zámku Miramare, kde Erzsi jako malá s matkou zejména po otcově smrti často trávila prázdniny. Matčiny stavovsky nepřiměřené svatby se jako členka císařské rodiny účastnit nesměla, ale povzbudilo ji to k tomu, aby si i ona vyvzdorovala muže, který ji na onom památném plese tak okouzlil.

Když se svou prosbou předstoupila před dědečka, dostalo se jí kategorického zamítnutí. Žádné zásnuby před osmnáctými narozeninami! Císař doufal, že si to Alžběta rozmyslí, nebo že se najde jiný – vhodnější ženich. Údajně snad existovaly plány na sňatek rakouské korunní princezny s německým korunním princem. Jenže Alžběta by si nic takového vnutit nenechala!

A navíc i ve Vídni brzy naznali, že by nejspíš výbušná Alžběta rozeštvala Habsburky a Hohenzollerny, že by při svých svobodomyslných názorech nebyla schopná, ale hlavně ani ochotná plnit v budoucnu povinnosti německé císařovny.

Erzsi však ženicha vybraného měla a nakonec přesvědčila i po roce dědečka, aby jí ke svatbě dal souhlas. Ten totiž pochopil, že by si prosadila svou i bez jeho svolení.

Jak to přesně bylo dál, nelze s určitostí tvrdit. Bývá totiž popisováno, ale na druhé straně vyvraceno jako mýtus, že Erzsin „nápadník“ neměl o „štěstí“, které ho čeká, ani tušení. Císař si ho prý předvolal a seznámil ho s přáním své vnučky. Otto prý byl snad šokován a sdělil císaři, že se ženit nemůže, protože je už zasnouben. Císař nic nenamítal a docela se mu hodilo, že se nepříjemná situace vyřeší tímto způsobem. Alžběta však byla jiného názoru! Nechtěla ustoupit za žádnou cenu! Když i nadále Otto Windischgrätz nechtěl zrušit slovo, které dal své snoubence, bylo nutné přistoupit k radikálnímu řešení.

Císař byl nejvyšší velitel armády a mladý důstojník byl donucen uposlechnout jeho rozkazu…

Erzsi

Mladá paní Windischgrätzová

Ať už to bylo jakkoli – tak to ostatně mimo jiné popisuje ve své knize i Alžbětina snacha Ghislaine (ale ta u toho pochopitelně nebyla), Otto Windischgrätz svého císaře a vrchního velitele „poslechl“. Brzy se konaly zásnuby. Protože to byl opět morganatický sňatek (ostatně s těmi se teď ve Vídni jaksi roztrhl pytel), bylo předtím nutné, aby se Alžběta zřekla pro sebe i své budoucí potomky nároku na trůn. A pak už se mohla konat v lednu 1902 slavná svatba.

Po ní vyrazili novomanželé vstříc šťastným zítřkům na tříměsíční svatební cestu. Vynucené manželství bylo zpočátku docela šťastné. V prvních letech sloužil Otto, který byl odměněn knížecím titulem,v Praze, takže manželé bydleli v pronajaté Gröbově vile. Po prvním potratu byl pár obdařen třemi syny a jednou dcerou.

Život v Praze a později i na Ploskovickém zámku se začal Alžbětě zdát nudný. Chyběl jí velkoměstský ruch. Občas tedy vyrážela bez manžela do Vídně. Toho však v Praze nechávala sledovat. Když dostala informaci o jeho vztahu s jednou operní pěvkyní i místě, kde se mají milenci setkat, ani na chvíli nezaváhala. Sedla do expresu a jela zjednat pořádek. V Praze na pěvkyni několikrát vystřelila. Situace se pochopitelně ututlala. Zraněná milenka se diskrétně dostala do nemocnice a všichni zúčastnění byli zavázáni draze vykoupenou mlčenlivostí. Brzy to však v Alžbětině manželství začalo skřípat. Nastalo odcizení a postupně se velká láska měnila v nenávist. Manželský život se redukoval na vzácné společné pobyty ve Vídni. A ty provázely neustálé hádky, které vyvolávala Alžběta a které Otto z duše nenáviděl. Jeho předstíraný klid Alžbětu dráždil až k nepříčetnosti. Jednou rozstřílela pistolí zámek u dveří jeho pokoje.

Gröbova vila

Gröbova vila v Praze, kde Alžběta a Otto žili po svatbě

A tak se stále častěji Alžběta vytrácela ze společného domova. Se všemi dětmi s oblibou jezdila zejména v zimě na Jadran. Tam při pobytu v Brioni poznala svou druhou velkou lásku – námořního důstojníka Egona Lercha. A do tohoto vztahu se vrhla opět s velkou vášní! Nehleděla napravo nalevo, a kdyby nebyla vdaná, určitě by se za Lercha provdala.

Rozvod jí ale dědeček nechtěl za žádnou cenu povolit. Romance však měla rychlý a tragický konec. Lerchova ponorka byla potopena při nasazení v první světové válce v Jaderském moři, a Egon tak zemřel hrdinskou smrtí za císaře pána a jeho rodinu.

Alžbětě se opět zhroutil svět. Po smrti císaře uprostřed války se rozhodla, že udělá definitivně tlustou čáru za svým nefunkčním manželstvím. Protože však kníže Windischgrätz dostával slušnou roční apanáž udělenou ještě starým císařem, neměl důvod souhlasit s rozvodem. Teprve když se Alžběta v roce 1919 sama zasadila o to, aby apanáž přestala být vyplácena, Otto Windischgrätz podal žádost o rozvod sám. A nejen to! S odůvodněním na manželčin nemravný život požádal o svěření dětí do své péče. Skandální rozvod se táhl několik let a ještě nechutnější byl boj o děti. Bylo by to na delší povídání, ale Alžbětě nakonec pomohli v boji o děti přátelé ze sociálně demokratické strany, s níž zpočátku jen sympatizovala, ale z vděčnosti pak do ní i vstoupila a stala se jednou z nejvíce zapálených!

Právě v této době se seznámila s poslední láskou svého života – učitelem Leopoldem Petznekem, který se stal jejím rádcem i ochráncem. Zpočátku samozřejmě svůj vztah tajili, protože rozvod stále ještě nebyl u konce. Druhým důvodem bylo i to, že Petznek byl ženatý, i když se svou nervově nemocnou ženou dlouhá léta nežil.

Kněžna a sociálně demokratický funkcionář! To byl živoucí důkaz skutečného překonání sociálních bariér! Pobouřil i Alžbětinu matku Stefanii a byl důvodem k definitivní roztržce a otevřenému nepřátelství mezi oběma ženami.

Ačkoli se Alžběta stala zapálenou soudružkou, nemínila se vzdát svého knížecího života. Byla například jediná, která přijela na prvomájový průvod v autě! Vydržovala si početné služebnictvo, které se díky jejím výbuchům vzteku často u ní střídalo. Vyžadovala od něj dodržování etikety jako za císařských časů. Nedávala si ovšem říkat „císařská výsosti“, stačilo jen oslovení „milostivá paní“.

Alžběta ve stáříErzsi

Udělovala audience i svým dětem. Kdo nedodržel smluvený čas, měl prostě smůlu, nebyl vpuštěn. Měla opravdu svérázné nápady i názory na výchovu svých dětí. Dokud byly malé a tvárné, nesmírně je rozmazlovala. Později se k nim chovala podobně jako k manželovi nebo k lidem, kteří si dovolili s ní nesouhlasit. Povýšeně, odměřeně, diktátorsky.

Nejmladšího syna Rudolfa například vzala z gymnázia a z lásky k socialismu dala do učení. Nepochopitelné! Když pak všechny tři syny postihla ve třicátých letech nezaměstnanost, Alžběta jim odmítala pomoci. Její miliony byly jen pro ni samotnou a pro milovanou socialistickou stranu, zatímco její děti živořily. Své soudruhy finančně podporovala i po nástupu fašismu. Alžbětin druh byl vězněn už ve třicátých letech a pak dokonce skončil i v koncentračním táboře v Dachau. Marná byla Alžbětina snaha dosáhnout jeho propuštění. Po skončení války se neměl kam vrátit, protože Alžbětina vila byla nejdříve zabrána a zdevastována Rusy a po jejich odchodu až do roku 1955 Francouzi.

Mezitím došlo v roce 1948 konečně ke skromné a dlouho odkládané svatbě Alžběty s Leopoldem Petznekem. Jejich více než třicetiletý poměrně harmonický vztah (jistě to nebyla Alžbětina zásluha) skončil smrtí manžela v roce 1956. Následujících sedm let dožila Alžběta osaměle jen se svými psy upoutaná na invalidní vozík ve vile, která jí byla vrácena rok před manželovou smrtí.

Ještě po smrti v březnu 1963 se pomstila svým dvěma pozůstalým dětem. V souladu s její závětí jim nebyl umožněn přístup do vily. Celé dědictví Alžběta odkázala Rakouské republice, zatímco její syn a dcera neobdrželi víc než povinný díl, který jim příslušel ze zákona.

V seriálu článků Jany Ládyové o významných ženách z minulosti jste také četly:

Reklama