kid

Když matka přijde o své dítě, je to určitě největší tragédie v jejím životě. Zuzaně sebral dítě soud a svěřil ho do péče jejího bývalého manžela. Sama ale přiznává, že si za to může tak trochu sama. Jenže vídat svoji dceru jen podle harmonogramu je pro ni utrpení.

„Když někomu řeknu, že soud svěřil péči o naši Denisku mému bývalému muži, všichni na mě koukají skrz prsty a myslí si, že jsem ji musela přinejmenším týrat. Jenže já neudělala nic špatného. Vlastně ano, byla jsem pořád v práci a na mateřské zůstal můj muž. Mohlo mě napadnout, že se to proti mně obrátí.

Když jsem se s Martinem seznámila, otěhotněla jsem hned po třech měsících, a tak jsme spolu začali žít. Vlastně jsme se teprve poznávali. Martin nikde pořádně nepracoval a veškerý chod domácnosti byl na mně. Byl keramik, ale jeho díla nešla na odbyt a do běžného zaměstnání odmítal jít. Teď vím, že jsem tenkrát měla vzít nohy na ramena, ale když čekáte dítě a navíc jste zamilovaná, věříte, že bude líp... A tak jsem se za něj provdala. Po svatbě, která proběhla jen jako formalita na úřadě, protože jsme neměli peníze, Martin na chvíli svůj laxní přístup k práci změnil a nastoupil jako prodejce aut, což mu celkem vynášelo. Měla jsem těsně před porodem, a tak jsem uvítala, že se konečně začne starat jako chlap.

Jeho pracovní nadšení vydrželo ale jen půl roku a zase seděl doma. Já na mateřské s miminkem, on na zadku u svých džbánků. Pořád jsme se kvůli tomu hádali a on tvrdil, že o slušnou práci nemůže zavadit. Když jsme neměli už ani co do pusy, rozhodla jsem se, že začnu pracovat na poloviční úvazek tedy já. Nastoupila jsem do mého bývalého zaměstnání, kde jsem měla slušnou pozici, a o Denisku se staral Martin. Jako otec byl výborný a zastal veškeré činnosti, které dělají maminky na jedničku. Naše role se tedy jaksi vyměnily. Já živila rodinu, on vychovával dceru. Nejdřív mi to vadilo, ale když jsem viděla, že je Deniska spokojená a můj muž nakonec taky, já vydělávám celkem slušně a máme se dobře, přestala jsem to řešit a ponořila jsem se do práce ještě víc. Třeba abychom mohli i k moři a nebo na hory..

Čas plynul, Denisce už byly tři roky a já cítila, jak mi její život uniká mezi prsty. Nahodila jsem tedy manželovi, že bych ráda zvolnila pracovní tempo a byla s dcerkou víc. Mateřská brzy skončí, takže by se stejně měl poohlédnout po nějaké práci. Martin sliboval, ale sliby neplnil. Naléhala jsem na něj skoro rok, a když to s ním nepohnulo, rozhodla jsem se rozvést. Už jsem nesnesla, že všechno visí na mých bedrech. Myslela jsem, že se spolu domluvíme, ale místo toho začaly o Denisku tahanice. Nikdy by mě nenapadlo, že by ji mohl získat on, vždyť neměl práci. Jenže nechal se chytře zaměstnat ve firmě svého kamaráda. Nevycházela jsem z úžasu - najednou to šlo. Pak mě s drzostí osočil, že jsem se o dítě nikdy nestarala. Dětská lékařka i učitelky ve školce pěly ódy samozřejmě na něj a silné pouto ke svému otci objevila i psycholožka, která promlouvala s Deniskou. Dcerka prý dokonce řekla, že má tatínka radši... Marně jsem vysvětlovala, že bychom umřeli hlady, kdybych s ní zůstala doma já, a že právě díky mně se jí mohl tolik věnovat. Nic naplat, soud uznal, že dítě lne především k otci, a svěřil mu ho. Mně zbyly oči jen pro pláč a vůbec nechápu, že jsem to mohla nechat dojít tak daleko.“

Reklama