Milá redakce,

můj příběh je asi docela všední a normální, asi podobné dilema už řešila spousta žen, já jsem ale v téhle situaci poprvé a je mi ze mě úplně nanic.

Všechno to začalo ve škole, chodila jsem na zdrávku a občas navštěvovala jeden kroužek, do kterého chodil i Martin. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná, usínala a myslela na něj, probouzela se a těšila se, že se zase uvidíme. Ale oba jsme byli asi příliš nesmělí a mladí na to, abychom se vyjádřili. Chodili jsme spolu nejen do toho jednoho kroužku, ale vídali se skoro každé odpoledne, měli spoustu společných aktivit, vodili se za ruce, ale nikdy mezi námi nepadl ani jediný polibek. Vlastně dodnes ani nevím, jestli by o něj Martin stál, ale tak nějak uvnitř cítím, že ano.

Potom se to stalo. Martin na mě přestával mít čas, až mi jednou představil svoji přítelkyni Petru. Byla to skvělá holka a mně bylo jasné, že nemám ani tu nejmenší šanci. Ve všem byla lepší než já – alespoň tak mi to tenkrát připadalo.

Moje a Martinovy cesty se postupně rozešly. I já jsem si brzy našla přítele, prošla si několika vztahy a nakonec se provdala. Můj muž, Ondra, je ten nejlepší chlap na světě. Prožili jsme spolu neopakovatelé věci, Ondra vydělává slušné peníze a živí celou naši rodinu. Když je doma potřeba něco opravit, udělá to bez mrknutí oka. Jedním slovem: sympaťák. Ale znáte to, ve vztahu to občas zaskřípe. Jsme spolu skoro osm let a už si umíme uhýbat. Někdy mi připadá, že si poslední dobou jenom uhýbáme, že náš vztah zajel do kolejí zvyku. Nevím.

Šok? Ondra nemůže mít děti. Probírali jsme to horem dolem, až jsme se nechali oba vyšetřit a zjistili jsme, že chyba je v Ondrovi. Rozhodli jsme se neřešit to, život není jen o dětech. Vystavěli jsme si jiné sny, máme víc času na své koníčky, ale červíček v hlavě občas hlodá... Mám Ondru moc ráda, náš vztah už dávno není milenecký, je to taková jistota – prý se tomu říká láska.

Nedávno mi jeden kamarád zavolal, že potkal Martina a přišla řeč i na mě. Martin se se mnou chtěl sejít. Nic jsem v tom nehledala a souhlasila. Konec konců mezi námi vlastně nikdy nic, kromě dobrého přátelství, nebylo.

Sešli jsme se a já byla okamžitě ztracená. Udržela jsem ale city na uzdě, byla to taková normální schůzka kamarádů po deseti letech – kamarádů, kteří si ve chvílích mlčení oba vzpomněli na chvíle, které se mohly stát, kdyby... Ani jeden z nás ty chvíle neprolomil. Možná si maluji jen vzdušné zámky, nevím. Ale byl stejný jako tenkrát, stejně krásný, stejně dokonalý... dneska už bychom k sobě cestu jistě našli...

Rozum mi velí volit jistotu, Ondra si nezaslouží, abych se na něj po tom všem vykašlala. Navíc ho mám skutečně ráda. Ale co se střípkem vzpomínek, který ve mně zanechalo setkání s Martinem?

Reklama