Rodiče doufali, že když Lukášovi zajistí odborné doučování, jeho „kulhající“ prospěch ve škole se zlepší. Chlapcův problém však byl úplně jinde...
Začíná školní rok a i vašeho potomka mohou potkat podobné „nepříjemnosti“, kterými si musel projít dnes už dvanáctiletý Lukáš z Kadaně.
Už skoro půl roku byl Lukáš, student prvního ročníku gymnázia, jako vyměněný. S rodiči téměř přestal komunikovat, a když – tak většinou jen odmlouval. Na gymnáziu se mu oproti základní škole rapidně zhoršil prospěch...
Náš syn začal z ničeho nic nosit ze školy známky až o dva stupně horší než po celou předchozí školní docházku, svěřila se Ženě-in se svým příběhem paní Veronika. Bylo to pro nás překvapením, ale ani nás nenapadlo nějak zvlášť zjišťovat, co za tím vězí. Domluvy ani zákazy nic nezmohly a my si nevěděli rady, co s tím.
Jak to šlo, snažil se Lukáš „ulejt“ z vyučování a často se vymlouval na různé nemoci. Několikrát jsem se ho ptala, co se děje, ale marně. Nic jsem se od něj nedozvěděla. Jen mlčel a tvářil se nešťastně.
Rodičům však došla trpělivost: Podali jsme si inzerát na doučování. Myslela jsem, že když si zlepší známky, bude zase do školy chodit rád. Z nabídek jsme vybrali vysokoškoláka z Chomutova. Byl to sympaťák, studoval v Ústí na pedagogické fakultě, a tak se nám zdál jako nejvhodnější adept, vzpomíná paní Veronika.
Z prvního setkání s mladým učitelem se však stal pořádný trapas, když malý školák na hodinu vůbec nedorazil. Když se neukázal ani po další tři čtvrtě hodině, nezbylo než doučujícího s velkou omluvou poslat domů...
Neměl žádné kamarády
Totálně naštvaná jsem všechno zavolala manželovi do práce, vybavuje si Veronika. Na rozdíl od ní však muž reagoval s chladnou hlavou: A kde se vlastně Lukáš toulá, když už mu škola skončila před třemi hodinami? Oba jsme znejistěli.
Snažila jsem se vzpomenout, jestli se někdy o někom konkrétním nezmínil, píše ve své „zpovědi“ paní Veronika. Vzala si na pomoc třídní seznam a pročítala jméno po jménu. Povědomé jí bylo jen jedno: David... Vzpomněla jsem si, že byl u nás jednou na návštěvě.
Veronika chlapci zavolala a doufala, že se dozví nějaké konkrétní vysvětlení synova chování. Lukáš? Ten dneska vůbec nebyl ve škole, zněla spolužákova odpověď. Prý měl jít k doktorovi.
K doktorovi? vyděsila se Veronika. Proboha s čím? A pak řekl David něco, co jí úplně vyrazilo dech: Taky je možné že se někam schoval.
Jak schoval? Kam schoval? Proč? To se tak bojí školy?
Ne, spíš kluků z osmičky, jen nerad vysvětloval David.
Veronika vyzvídala dál a dozvěděla se, že starší studenti Lukáše často napadají nejen slovně, když jde ze školy. Posmívají se mu, berou mu věci – chtějí po něm cigarety, peníze – a párkrát už od nich taky utržil nějakou ránu.
Takže náš syn je ve škole šikanován! zděsila se Veronika. A nikdo mu nepomůže, nikdo nehne ani prstem. Jak jsme si toho mohli nevšimnout?A proč něco neřekli alespoň jeho spolužáci třídní učitelce? Vždyť o tom museli všichni vědět! A proč nám o to neřekl Lukáš?
Měla jsem hrozný strach
Začala jsem obvolávat ostatní děti, ale nikdo mi nic konkrétního neřekl. I když bylo znát, že něco tají, líčí své pocity matka malého chlapce. Zmocnila se mě panika. Kde je Lukáš? Vždyť je to teprve jedenáctileté dítě! Hlavně, aby se mu nic nestalo.
Nezbývalo než čekat. Po návratu domů manželé přemýšleli, co udělali špatně. Kde se stala chyba? Proč se nám syn se svým trápením nesvěřil? Proč nám Lukáš nedůvěřuje?
Kolem jedenácté konečně zazvonil u rodičů doma policista. Lukáš se krčil z ním a „natahoval“. Chlapce objevili na lavičce v parku u nádraží. Rozhodl se, že pojede za babičkou do Prunéřova, ale naštěstí mu ujel vlak... Myslela jsem, že ho samou radostí umačkám, a spustila se mi vodopád slz úlevy.
Ještě dlouho potom jsme s manželem rozebírali, kde jsme chybovali. Oba jsme cítili svůj díl viny. Místo, abychom se starali, co syna trápí, zajímaly nás jen jeho známky ve škole. Ale aspoň jsme se poučili. Teď je nejdůležitější, že k nám Lukáš zase získal důvěru.
Šikana ve škole – jak mohou pomoci rodiče? ♦ Psychologové varují: Podle statistik je každé desáté dítě obětí šikany od svých spolužáků. „Většinou si parta starších dětí vyhlédne mladšího jedince, a tomu pak ubližuje, posmívá se mu, okrádá jej,“ říká dětský psycholog Mgr. Karel Brůna. ♦ Následky: Oběť šikany je „vynervovaná“, bojí se ostatních dětí a většinou trpí nespavostí a nechutenstvím. „Takové dítě reaguje podrážděně a uzavírá se do sebe. Většinou se mu také zhoršuje školní prospěch, dítě nejen nezvládá učení, ale snaží se vyhýbat pravidelné školní docházce,“ vysvětluje důsledky šikany psycholog. ♦ Pozor na změna v chování! Pokud k nim dojde, pokuste se o „klidný“ o rozhovor a hledejte příčinu takové změny. „Nabídněte dítěti pomoc. Ovšem – předtím, než cokoliv podniknete – požádejte nejprve svého potomka o svolení. Teprve potom informujte školu či jiné orgány a instituce a teprve pak vyvozujte důsledky!“ radí Mgr. Brůna. |
Nový komentář
Komentáře
tyrkys93: A co že je to ten průměr, kam bych měla zapadnout? Budeš mi ho muset definovat, protože to netuším, s ostatními se totiž nesrovnávám, lidé mě příliš nezajímají, jsem individualista. Ty o těch věcech patrně hodně přemýšlíš, když mě tak pěkně dokážeš zařadit, aniž bys o mně cokoli věděla (třeba o mém vzdělání nebo práci), takže si ráda přečtu, jak ten průměr vypadá.
a....: Přečti si laskavě znova, co jsem napsala o těch normách. Já nemluvím ani o o zákonech, ani o společenských normách, ty si samozřejmě každé dítě osvojit musí. Ale pokud je někdo tichý introvert, tak mu prostě vždycky bude dělat problémy prosadit se a třeba i jen slovně se ohradit proti agresi, protože to prostě bude proti jeho přirozenosti, a sotva můžeš očekávat, že se to naučí sám od sebe v šesti letech poté, co ho zmlátí parta spolužáků. A i když si časem třeba ty modely chování osvojí, nikdy mu nebudou přirozené, vždycky se na to bude muset víc soustředit a v extrémní stresové situaci pravděpodobně sklouzne k tomu, co mu přirozené je. To je to, co se tu stále snažím vysvětlit a co ty zřejmě pořád nechápeš.
A samozřejmě, že agresoři jsou na tom podobně, proto máme zákony, které je mají odradit a když se to nepovede, potrestat. A to ne jen proto, že jejich jednání neodpovídá společenským normám, ale proto, že je nebezpečné okolí. Způsobů chování, které se vymykají společenským normám, a přesto nejsou zákonem zakázány, je spousta. Není potřeba a ani by nebylo rozumné sešněrovat zákony něco, co nikomu druhému neubližuje.
Dneska zrovna byl na iDnes blogu velmi výstižný příspěvek k tomuto tématu:
http://stupka.blog.idnes.cz/c/47410/Okna-detstvi-sikana.html
bruna: to určitě tyrkys říct nechtěla, ale faktem je, že v dětství jsou důležité jiné kvality než v dospělosti. V dětském kolektivu vítězí průměrnost. Všichni musí být stejní. Kdo je jiný, je vykousán, v extrémních případech i právě šikanován. Dětem hrozně vadí jinakost. V dospělosti se to ale obrátí - průměrní budou vždycky průměrní, ale ti "jiní", ti outsideři, to buď prohrajou úplně nebo to naopak dotáhnou hodně daleko, protože v dospělosti se na rozdíl od dětství výjimečnost a odlišení se cení.
tyrkys 26.8.2008 22:11:11: tou posledni vetou chces rict, ze jen byvaly sikanovany deti mohou dosahnout nadprumernych vysledku?
Radka27:Já si vzpomínám na na zážitek z dětství,seděla jsem vedle holky která mě se mě snažila deptat.Dnes to chápu,nikoho nezajímala,nekamarádili se s ní.Došla mi trpělivost když do mě zapíchla kružítko
.Řekla jsem to učitelce,ta že prý si vymýšlím a pokračovalo to dál.Rodiče s tím taky nehnuli,žádali ať mě přesadí nebo přeřadí...nic.Nakonec jsem ji při tělocviku nastavila nohu,a ještě rozbila ciferník
.Poznámka byla pro mě "vyznamenání".To bylo na prvním stupni.
.Na pozemkách se to vyhrotilo a neskutečně jsme se porvali.Lítali vlasy a dožralo mě když mě přetáhla hráběma.Tak jsem ji svalila na zem a bušila do ní,zničily jsme i nějaké záhony.Pak nás od sebe trhal učitel a kluci.I dnes když ji potkam tak mi šlehaj blesky z očí
.Nedokážu pochopit jak si určitý jedinec na někoho bezdůvodně zasedne,jen tak.Já se ubránila.Ale co jiné děti a navíc dnes?
Na druhém stupni jsme si nesedli se spolužačkou,naschváli.Poštvávala proti mě holky,pomlouvala,schovávala věci,zničila učebnice
a....: Já se naučila prosazovat až po dvacítce, možná trošku kolem třeťáku na gymplu, ale to jsem se zase vyčlenila tím, že jsem se během půl roku naučila anglicky.
. Ale na zš a gymplu mě taky ubíjeli, protože jsem byla jiná. S tím nic nenaděláš. Ale ty jsi asi vždycky zapadala do průměru, viď?
Teď se mě dokonce pár lidí bojí
Kassy: Mylsla jsem, že víš něco o tom, že existují určité všeobecně platné normy chování pro civilizovanou společnost. Normy v tom smyslu, že moje svoboda končí tam,kde začíná svoboda druhého. Normy takové, že v naší splečnosti prostě není zvykem si na potkání podřezávat krk, naopak je zvykem tlumit tu vrozenou agresivitu. Pokud někdo tyto normy není schopen dodržovat, je posléze ze společnosti vyčleněn, takže i ti malí agresoři, když se nenaučí dodržovat normy, mohou skončit v pasťáku. A stejně tak se má určitým normám naučit ten, kdo je na té druhé straně, má se naučit bránit agresi( jak roste, tak samozřejmě ne ranou ale slovně), má se naučit chovat tak, aby si vydobyl svůj osobní prostor, aby uměl prosadit svůj názor. To vše se musí naučit, aby přežil.To je úkolem výchovy, rodičů. Povahu to samozřejmě nezmění, ale určitému modelu chování lze naučit. Na své vzozené dispozice se nikdo v případě, že má problém žít mezi lidmi, vymlouvat nemůže. To by se pak ten, kdo se dopustí násilného trestného činu mohl vymlouvat na to, že za to nemůže, protože je od své přirozenosti příliš agresivní. Pokud svou agresivitu nezvádá, nedokázal se socializovat, tak bude nést důsledky. Stejně tak nese důsledky ten, kdo se nenaučí chování, které mu není od jeho podstaty dané a které znamená bránit se agresi.
a....: Ach jo. Já jsem nikde nenapsala, že se to nemá řešit, že "je to prostě daný". Naopak souhlasím plně s tím, že s obětí je potřeba pracovat tak, aby se příště už obětí nestala.
Já oponuju tvému názoru, že každé dítě by se prostě mělo umět už na začátku pokusům o šikanu postavit a pak šikanované nebude. Tak to prostě nefunguje, v některých případech se to povede, v některých ne a šikana se rozjede. A která z těch situací nastane, závisí na mnoha faktorech, z nichž ne všechny může oběť přímo a jednoduše ovlivnit (povaha oběti i agresora, všímavost okolí...) Pokud je dítě povaha, která zaleze do koutku, sotva na něj někdo křikne, asi agresorovi první facku nevrátí. A i když si řekne, že druhou vrátí, s největší pravděpodobností ji zase nevrátí, protože strach holt bude silnější než vůle. A ještě si z toho odnese výčitky svědomí, že je slaboch, a pocit viny a stud, že se do takové situace dostalo. Což je nejspíš i jeden z důvodů, proč oběti nic neřeknou dospělým. Podobně jako ty znásilněné nebo týrané ženy.
A co se těch norem týče, nemyslela jsem samozřejmě zákony a pravidla společenského styku, ale "normy" ve stylu "váha má být 55 kilo, oči modré, povaha otevřená a společenská". Snad proboha neexistují žádné takové normy, které by stanovovaly, jak má člověk chodit, co má číst, jak se má tvářit, co mu má chutnat, jestli má být sangvinik nebo melancholik... Lidi jsou prostě různí. Z tvých příspěvků mi to vyznívá, jako že řešením je udělat z přirozeně klidného a melancholického dítěte živého sangvinika s proříznutou pusou. Protože pak zapadne a nebude šikanované. To je prostě blbost.
a....: Vy jste tak ošklivé, že dneska snad ani neusnu
Mno leccos, co tvrdíš, je celkem bžunda. Takže i tohle bude. Nemůže nebýt
V souvislosti s tématem jsme si vzpomněla na jeden zážitek s psychickou šikanou, který se stal na táboře kde jsem byla vedoucí. V oddíle jsem měla 13letou dívku, milá, hezká, chytrá, výtvarně nadaná, kreslila pro celý tábor diplomy… Jenže měla pár kil nadváhu. Po pěti dnech tábora jsem ji večer objevila jak brečí. Oblíbená respektovaná holka z oddílu? Tak jsem se trošku ptala a ona mi ukázala papír – dopis, který jí poslal někdo z kluků a nadával jí v něm, že je obezita. Večer na poradě jsem to probírali s vedoucími a postup byl takový: Druhý den všechny děti šly ven z tábora, dva vedoucí a zdravotnice prošli chatky a našli další 2 nachystané dopisy. Tak se udělalo v chlapeckých oddílech „vyšetřování“. Jeden po druhém šli na pohovor, byli upozorněni, že jestli se nepřiznají, pojedou domů. Mezi 20 kluky byli i pachatelé, dostali stejné otázky jako všichni, nepřiznali se. Ale na konci byli „usvědčeni“. Pak přišly důkazy, přiznání ovšem pozdě. A pro hochy si opravdu přijeli druhý den ráno rodiče.
Kassy: Ano, všechna opravdu účinná řešení jsou velmi obtížná na realizaci, proto je lepší říct " nejde to, je to tak daný, prostě smůla"
Ten tvůj vstup do praxe bude s takovýmito názory opravdu trnitý.
Naučit se chovat podle norem, to je právě ten hlavní úkol výchovy, podle norem se musí naučit chovat jak ten , kdo má vrozené dispozice být agresorem, tak ten, kdo je tak trochu předurčen být na straně oběti. Pokud se tyto strany podle norem chovat nenaučí, znamená to, že selhal systém, selhala rodina, škola.
Slečna bude psycholožkou?
Lubar: To nemá smysl, zdejším dámám nejde o konstrutivní přístup, o to se dobrat příčiny toho, proč je někdo vybrán jako oběť a toho jak situaci řešit. Chtějí jen podrbat za uchem a politovat, jak na ně ti hajzlíci ve škole byli hnusní. Touží po veřejném odsouzení těch prevítů. No a my jim to furt nedáváme
ani slovem jsem neřekla nic o tom, že by se šikana, když už nastane, neměla řešit... měla... stejně, jako by se měl odstíhat pachatel znásilnění (a nemělo se přihlížet třeba k tomu, že oběť měla minisukni
ale zároveň tvrdím, že by se mělo s obětí šikany (znásilnění, či jakéhokoli jiného trestného činu) pracovat tak, aby se jí pokud možno co nejvíc pomohlo ... a to nejen překonat tím vzniklé trauma, ale i pomoct v tom, aby se to třeba neopakovalo...
a u dítěte by se pak mělo mimo jiné pracovat s celou rodinou - aby matka netrvala na oblečení "demode", aby otec dítě nezastrašoval, aby rodiče dítěti víc důvěřovali, aby ... (dosaďte si cokoli, co může být zdrojem problémů)
Kassy: To je pravda, ze naucit se neco takoveho je dost tezke. A myslim, ze to neni dany jen geneticky, ale i vychovou, tezko rict, cim vic...Velkou roli hraje urcite i to zde castokrat zminovane utvrzovani rodicu, kteri ty spatny vzory chovani jen podporuji, kdyz svymu diteti neveri nebo se jeho problemum posmivaji.
Napada me paralela s tim zde milionkrat uz omylanym tematem tyranych zen, obeti a agresori se hledaji, az se najdou
Mně se něco takového stalo. A to proto, že jsem se několik let na ZŠ zastávala šikanovaných 2 spolužaček. A šikanujícím jsem dávala najevo jak jimi opovrhuji a vedli jsme slovní válku, až se fyzická šikana obrátila i proti mně. Byla to šikanující parta holek ve třídě. Byly tři, ale jen jedna byla tak nějak drsná. Párkrát se mě pokusila chytit pod krk, nebo mi dát facku a nadávat mi. Ano, učila jsem se dobře, ona špatně. Ona byla olácaná pihatá zrzka, já ničím vybočující dlouhovlasé bidlo. Nejdřív jsem nevěděla proč to dělá, tak jsem se nechala, ale asi při čtvrté vypjaté situaci, ve školní šatně když bylo kolem i dost jiných lidí ze třídy jsem jí prostě taky na oplátku vypálila bombu a tak trošku jsem ji kopla
, ona mně škrábla a byl klid. Kdyby to ale pokročilo někam dál, určitě bych řekla někomu dospělému.
Nedávno jsem se potkaly na sraze spolužáků a nějak na too z její strany přišla řeč stylem "však víte jak jsme se na základce tak trochu pošťuchovali". Mně se to nijak nedotklo, já jsem z toho vyšla jako vítěz který se uubránil a měl klid. Ale ty dvě šikanované holky určitě nemají na dětství v tomto směru dobré vzpomínky.
* temperament
Lubar, a....: No to je krásné, říct "naučit se určité mechanismy", ale ono to fakt nefunguje tak, že řekneš "chovej se tak a tak" a dítě se tak od zítřka začne chovat.
To je běh na zatraceně dlouhou trať a bez odborníka se většinou nepovede. Každý člověk je prostě jiný, povahové rysy, emperament a podobně jsou z velké části vrozené. Čekat, že se všichni začnou chovat podle nějakých "norem" a bude po problému, mi přijde jako nesmysl.
gentiana: Manx: vy jste některá byla u posledního milého hovoru s mojí matkou?
Manx: No, ale můžou si za to sami, měli se víc snažit.
Lubar: To je sice všechno hezký, ale co si s takovýma vědomostma počne šestileté děcko? Přebere si to tak, že za to může ono, protože vyzařuje málo sebevědomí.