Ozvala se mi jedna naše čtenářka, která ale chce zůstat v utajení, a poprosila mě o uveřejnění její bolístky. Hrozně ráda by znala rady ostatních čtenářek magazínu Žena-in. Pomůžete jí?
Dobrý den, Jakube,
už delší dobu řeším problém a nevím, jak z něj. Mohla bych Vás poprosit o uveřejnění tohoto článku?
Nedovedu si to vysvětlit a trápí mě to čím dál víc... kde je chyba? Jde vlastně o jednoduchý problém: vypadá to, že mě moje kolegyně nesnáší. Mám obavu, že mě přestaly snášet proto, že jsem moc ukecaná... ale v jiných společenstvích v minulosti jsem problémy nikdy neměla, i když jsem bývávala taky malinko za exota. Pravda, že v jiných než ústavních pracovních procesech trošku v poslední době všude...
Zřejmě bych se do ústavů měla vrátit, ale žádný jsem při poslední změně práce nenašla. :-) Taky jsem žádala svého psychoterapeuta, aby mi nějak pomohl, ale on mi pořád maže med kolem huby ve snaze zvýšit mi sebevědomí a náladu (tvrdí, že je to všechno proto, že vypadám, chovám se, oblékám a žiju jinak než 90 % mých vrstevnic - nesmysl - to by přece nevadilo mladým holkám třeba. Bojím se, že zase spadnu do prášků...
Ve svém současném zaměstnání jsem třetím rokem a z reakcí některých svých spolupracovnic jsem čím dál tím víc nejistá a zoufalá: ty, které byly z počátku velmi milé a vstřícné, se najednou změnily: cítím jen profesionální chladnou zdvořilost, vysílání signálů naprostého nezájmu o komunikaci se mnou (nikdy mě samy neosloví, na nic se nezeptají, nezajímají se o mě), u jedné až odpor. Takže mlčím, protože vím, že se to ode mě očekává, a chci vyhovět. Všemi silami se soustředím na svou práci a na vysílání pozitivních myšlenek směrem k nim.
Ano, jsem starší než ony, nejsem tak vzdělaná, naopak jsem extrovertní a upovídaná: trpím tím a chtěla bych se změnit, ale nejsem si vědoma toho, že bych někomu něco zlého provedla. Fakt tomu vůbec nerozumím. S další mladší velmi milou kolegyní jsem si potykala mimo pracovní prostředí a teď mám pocit, že ji to v práci přivádí do rozpaků...
Naopak ty, které zpočátku působily méně kontaktně, se se mnou občas normálně a docela srdečně baví.
KDE je problém? Jsem najednou „vadná“, nesnesitelná, nebo provádím bezděky něco špatně? Na nic jsem nepřišla. Vzpomínám si jen, že tahle se ke mně chovaly kdysi dávno jinde v mládí ženy, které si myslely, že jsem je podrazila (pak se to vysvětlilo). Nebo možná jsem, aniž bych si to uvědomovala, jak říká moje sestra, netaktní a neomalená od přírody a stářím se to zhoršilo jako všechny negativní vlastnosti? Nikoho před nikým ale nehodnotím, a když, tak pozitivně. Bohužel mě to vše hází zpět do pracně překonané nešťastné minulosti a bere mi to sebevědomí. Obávám se, že i zdraví... :-(
Poradíte čtenářce, kde je chyba?
Nový komentář
Komentáře
Ještě si neodpustím radu pro pisatelku: Tak se s nimi nebavte. Dělejte si svoji práci, nevyptávejte se, co jim vadí, na to ony holky čekají - až jim začnete lézt do zadnice. KOmunikaci omezte na pracovní úroveň. Neponižujte se. Vím, že Vás to trápí. Najděte si přátele jinde, nejlépe v jiném městě - bez předsudků, takové, které spojuje nějaký společný zájem. V téhle společnosti nikdy nebude dost dobrý ten, kdo nezávidí, nepomlouvá, neví kdo s kým spal a kdo co ukradl (ze státního atd), jak vypadá penis souseda a kdy je další módní přehlídka (musíme přece zkritizovat místního módního návrháře a jeho modelky) atd. V "sousedovic zahradě" jistě není tráva zelenější, ale je velká šance, že zdravější. Tím chci říct, že jinde máte větší šance potkat empatické lidičky a ještě třeba získat lepší práci v lepším kolektivu, ne ve slepičárně. Bohužel dnes mezi ty slepice patří i chlapi (jestli je takto lze nazvat) - ti chlapi se Vás nezastanou, ale strčí hlavu do písku (opět vlastní zkušenost). Začněte třeba dálkově studovat, nemusí to být jen pro titul, ale třeba něco v prorgamu Celoživotního vzdělávání. Tam se často najdou osvícení lidé, je třeba se nevzdávat a hledat. Prima lidi jsou, ale už je jich málo. Držím Vám palce, ať naleznete svoji cestu. Třeba ten hnus od Vašich kolegyň Vám jen pomůže rozhýbat myšlenky a začít právě tu životní cestu - třeba někde jinde a s někým jiným:-) Přeji Vám vše nejlepší:-)
Čtenářku mohu ubezpečit, že v ní chyba, alespoň nějaká zásadní chyba není. Mylsím, že to, že ji ostatní nesnášejí, je její řekněme variabilita a schopnost přizpůsobit se snad každé situaci. Všimla jsem si již dávno, že otevřenost, přímost, čestnost a bezelstnost je dnes vyloženě závadným duševním "materiálem". Každý de zahleděný do sebe, a když se najde někdo, jako je pisatelka, tak je zle. Lidé jsou zděšení, co všechno lze (slušne řečeno) vyjádřit nahlas a nečervenat se studem. Abych to vysvětlila na příkladu: Pisatelka vypráví, jakou měla krásnou dovolenoua je z ní cítit nejen ta radost a pokora nad prožitými krásnými chvílemi (a není to podmíněno dovolenou v Karibiku, ale třeba i na obyčejné chalupě u kamarádky) s rodinou a rozdává úsměvy na všechny strany. Je v ten moment šťastná. Ale ejhle, už je zle. Kolegyně se na ni dívají nevraživě, že "zas" obtěžuje svými výlevy. A teď se koukněme na druhou stranu. Tento postřeh mám z vlastní zkušenosti: KOlegyně si s hurónským smíchem na pracovišti vyprávěly, jak spaly se stejným mužem a ani o tom kdysi nevěděly, a vymměňovaly si intimní zážitky málem ne do rozhlasu. Temto kolegyním kolektiv přikyvoval, resp. přicmrndával a všichni se dobře bavili - chlapi i ženy. A ta hloupá puťka, která zažila krásnou dovolenou na chalupě s kamarádkou a rodinami, ta jen obtěžuje.
Vidíte se v tomto příběhu vy ostatní, kteří říkáte, že nemá být kolegyně puťka upovídaná a že nemá obtěžovat? Podíejte se na obsah těch vypovězených myšlenek. Nebo jiný příklad, vlastně ten, který je zde napsán: ONA hledá řešení, myslí si jak je špatná, protože se k ní lidé takto staví. Ale v čem je špatná konkrétně? V tom, že mluví víc, než ostatní, že dokáže třeba vždy, když je někomu zle, poskytnout úlevu vypovězením kopy utěšujících slov, které i sama očekává od druhých? Fakt je to tak náročné vidět se očima té pisatelky? Ano, úspěšní jsou ti, co mlčí, intrikují, pomlouvají...ale chraň Bůh říct něco nahlas: Třeba by pisatelka mohla kolegyním říct: Lezete mi na nervy svými neustále odulými nafouknutými obličeji bez citu a úpřímnosti.Svhovte si je, neboť "zadek patří do kalhot". Jak by se asi tvářily?
Dante Alighieri — #35 A co proti tobě ten kolega měl?
OlgaMarie — #33 Dimsy — #34 Děkuju moc!!!!! Hodně mi tady všichni pomohly...
Jo, vubec by me neprekvapilo kdyby to cely zacla jedna pinda a postvala proti tobe ostatni. Ja mela kolegyni, ktera me desne nesnasela, a nakonec na ni vyjela. No to byl mazec. Snazila jsem se to tak nejak trosku vyzehlit (ja blbka!) tak kdyz ona navrhla ze si promluvime, tak jsem souhlasila. Tak jsem 20 minut v male zavrene mistnosti poslouchala, jak jsem priserna, jak me vsichni nesnasi, jak jsem hrozne negativni, jak se ji furt snazim trumfovat (cokoli jsem rekla, at to bylo relevantni nebo nerelevantni k jeji situaci, mela odpoved, i kdyz jsem se vubec nebavila s ni ale s jinym kolegou..), bla, bla, bla, bla...Ve finale ja na ni koukam, a neudrzela jsem sarkasmus a rikam, o co ti vlastne jde? vzdyt mas zjevne vsechno lepsi, lepsi zivot, lepsiho chlapa, lepsi kamaradky...a ona na to - "Jo!" Ja malem spadla ze zidle....
Mno, doslechl se druhy den kolega, zatahl me do jine mistosti, a prvni co rekl bylo at v zadnem pripade neverim co ona kecala, ze netusi jakou spinavou hru ona hraje, ale ten kdo je vecne negativni a leze vsem na nervy rozhodne nejsem ja, i kdyz taky obcas blby kecy mam, ale nikdo neni furt ve skvely nalade, jsme jen lidi...
Kolegyne nastesti casem dala vypoved neb si tu pripadala nedocenena
Na mě se jednou křivě podíval kolega a celý den mi odsekával, tak jsem se hned ptala kolegyně, která je s ním na patře, jestli on proti mně něco nemá. Asi bych nevydržela se nezeptat, co se děje!
Nějak by mi nevadilo, kdyby byla v práci chladná atmosféra a nikdo se s nikým nepřátelil. Ale kdyby mě pomlouvali a já se o tom dozvěděla, to by mi vadilo hodně!
Kris55 — #31 Všechno nejlepší k narozeninám a ať se všechno v dobré obrátí!
Kris55 — #32 Tak hóóódně štěstí a zdraví a Lásku jako trám.
OlgaMarie — #30 Je to psychiatr a nejsem paranoidní... zřejmě to budou ty dvě příčiny, co mi tady všichni píší, tak půl na půl, něco třeba víc, co já vím, ale hodně mi to pomohlo. Neurolu beru v současné době jen půlku 0,25 na noc, to je zanedbatelná dávka a kdyby nebyla ta vedra, jsem ještě níž, musí se vysazovat postupně. Piju čaje na nervy a snažím se zklidňovat, co můžu, někdy to mrzí víc (třeba dnes, kdy mám narozeniny), někdy méně...
Dimsy — #29 Vím, že mi to říká kvůli sebevědomí, taky už mě to napadlo... je to lékař, ne psycholog. Jsem trošku starší generace, ale do důchodu ještě pár let mám
multistrada — #28 Díky moc za příběh - moc mi to pomohlo....
Kris55 — #19 Já to myslela tak, že pokud nepomůže psycholog, pak zbývá psychiatr, který by měl posoudit, zda jsi či nejsi paranoidní. Vylíčíš konkrétní situaci, kterou s tebou probere. K těm práškům jen tolik, že nejsem jejich příznivcem a abych se ládovala prášky jen abych přežívala v práci, si neumím představit.
Kris55 — #23 Nemůžu situaci dost dobře posoudit, protože tě neznám, ani nevím, kolik je ti let, co máš na mysli pod pojmem: jsem za exota. Takže jen jak se mi to jeví z toho co píšeš.
Nevím kde pracuješ, že se pěkné oblečení "tady moc nenosí".
Jestli to tedy spíš bude tím, že mluvíš hodně o sobě. Jestli každou větu začínáš "Já...", tak se nediv, že se ti vyhýbají. Nemluvíš s nimi, neposloucháš je. Mluvíš o sobě.
Jo a psychologové toho napovídají! Co já jsem si všechno vyslechla, když k jednomu docházela má kamarádka. Snažil se ji zvednout sebevědomí a tak ji říkal, jak je krásná, šikovná, inteligentní, elegantní, jak ji všichni můžou závidět... Tak jestli ti říká něco podobného, má to "v popisu práce". Říká to všem.
Vivian — #17 Strašně se bojím konfrontace, bojím se otevřeného konfliktu, nemám na to nervy.
Eva_Fl — #24 Nejsem: normální kancelářská síla s maturitou u PC. Kolektiv není jen dámský, ale mužů málo a neprojevují se nijak.
Vivian — #17 Jaká jsem? Já bych řekla, že bezelstná, každému přeju jen to nejlepší a neumím nikomu nic závidět. Mládí jsm měla těžké - teď se mi 10 let daří lépe a netajím se tím, jsem na sebe spíše hrdá... možná je to taky špatně...?
Kris55 — #22 ty jsi uca ?
Dimsy — #9 Já snad nepoučuju....? A taky nepomlouvám a nic neroznáším, protože o nikom nic nevím. Spíš mluvím hodně o sobě, ale ne negativně. Ale člověk sám sebe nevidí objektivně, proto jsem to SOS napsala a jsem moc vděčná za analýzu všech čtenářek - moc mi to pomáhá. Můj psychiatr tvrdí, že se oblékám právě dobře a že se to tady právě "moc nenosí". Na předcházejícím pracovišti jsem vydržela jen 3 měsíce, tam pracovaly stejně staré dámy, jako jsem já a vypadaly o hodně, o hodně hůř, tam šlo vysloveně o mobing a moje ukecanost v tom neměla co dělat, prostě mě ignorovaly.
Simona Škodáková — #3 Ano, i tohle tam asi bude, okolnosti nástupu do tohoto zaměstnání nebyla právě šťastné, moje předchůdkyně možná svoji výpověď myslela tak nějak jako protestakci.
Simona Škodáková — #3 Ano, i tohle tam asi bude, okolnosti nástupu do tohoto zaměstnání nebyla právě šťastné, moje předchůdkyně možná svoji výpověď myslela tak nějak jako protestakci.
ToraToraTora — #4 Ono to nikdy nebylo vlastně jiné, ale přičítala jsem to tomu, že jsem nová. V jiných skupinách - např. zájmových - necítím exkomunikaci.