granny

Mareček a Ivanka, pětiletá dvojčátka a vnoučata paní Marie z Nymburka. Jenže teď je vídává akorát tak na fotce, protože si její bývalá snacha nepřeje, aby k ní jezdily. Přitom děti mají babičku rády a ona je miluje nade vše.

„Moje snacha Ivana bývala moc hodná holka, a když si ji náš Marek vzal, byli jsme s manželem rádi, že si našel takovou bezvadnou ženu. Musím přiznat, že syn býval záletník a moc jsem už nevěřila, že by navázal vážný vztah, takže z Ivany jsme měli opravdu radost. Klapalo jim to, brzy se jim narodila dvojčátka a všichni k nám jezdili na chatu. Byli tu skoro každý víkend a hodně o prázdninách. Když pak umřel manžel, je pravda, že jsem se na vnoučata dost upnula a trávila s nimi každou volnou chvilku. Buď jsem jezdila za nimi do Prahy, nebo jezdila Ivana i s dětmi za mnou, a když pak začala chodit do práce, hlídala jsem děti ještě častěji. Jenže pak to začalo mezi Ivanou a Markem skřípat. Nebýval moc často doma a pořád někde poletoval. Měla jsem na něj vztek, takovou skvělou rodinu má a takhle se chová! Bylo mi snachy líto, protože jsem viděla, jak ji to trápí, i když si nikdy nestěžovala. S Markem jsem si sice promluvila, ale copak by poslouchal starou mámu?

Po nekonečných hádkách se Marek nakonec Ivaně přiznal, že má jinou ženu. A ke všemu to byla její kamarádka. Ivanu i s dětmi opustil a odstěhoval se ke své milence. Snacha byla na dně, zhroutila se a skončila v nemocnici. Dvojčata v té době hlídali její rodiče. Když jsem za dětmi přijela, odmítli mě za nimi pustit, protože jejich dcera prý takhle dopadla kvůli naší rodině.. Vůbec se nemínili se mnou bavit, i když dřív jsme si celkem rozuměli. Bylo mi smutno, ale říkala jsem si, že je to přejde, mají zlost na Marka a bohužel si ji vylévají i na mně. A musím přiznat, že i já jsem se na něj zlobila a i na sebe. Vyčítala jsem si, že jsem ho špatně vychovala, když nemá žádný smysl pro zodpovědnost.

Když se Ivana vrátila z nemocnice, snažila jsem se ji zkontaktovat, ale vůbec mi nebrala telefon a na moje dopisy neodpovídala. Rozjela jsem se za ní, ale nebyla doma. Čekala jsem tedy před školkou. Když jsem ji konečně uviděla, odmítla se se mnou bavit a řekla, že s naší rodinou skoncovala. S Markem se rozvedli a nepřeje si, abych děti navštěvovala ani já. Vůbec jsem jí nerozuměla, copak jsem jí něco udělala? Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale brzy jsem pochopila, že je to msta. Mstí se Markovi za to, jak se k ní zachoval, a je jí jedno, že ubližuje mně i dětem. Ano, i dětem, protože když vyběhly ze školky, radostně za mnou utíkaly. Ivana je ale chytila, plačící je nacpala do auta a odjela pryč. Bylo mi hrozně. Vím, že to nejsou moje děti, že má Ivana svůj život a Marek vlastně také, ale i když si to uvědomuji, stejně bych si přála vnoučata aspoň někdy vidět, jsou moje jediná radost. Obrátit se na Marka smysl nemá vůbec, má mít děti sice jednou za 14 dní, jak navrhl soud, jenže si je nebere nebo maximálně za nimi zajede, něco jim koupí a běží zas ke své milence.“

Má babička vůbec právo bojovat za to, aby mohla být se svými vnoučaty? A nebo se musí smířit s tím, že je už nikdy třeba neuvidí?