Milá redakce, milé ženy in,
nikdy jsem nevěřila, že budu psát do této rubriky, ale jsem už v koncích. Doufám, že mi poradíte, minimálně jestli je to, co prožívám normální, nebo jestli mám navštívit specialistu "na hlavu".
Jsem dva roky vdaná, s mužem máme hezký vztah, máme se rádi, máme kde bydlet, hlad máme málokdy:). Po roce manželství jsem otěhotněla. Dítě jsme si oba přáli, těhotenství bylo bez problémů, dá se říct, že jsem si je užívala. Těšili jsme se na tu velkou změnu, na to, že budeme tři a konečně rodina. Přečetli jsme spoustu literatury a vyslechli rady a názory všech známých, kteří už dítě mají. Pluli jsme si na růžovém obláčku... Když mi dva týdny před termínem praskla voda, nepropadla jsem panice, ale s lehkým úsměvem na rtech se vezla do porodnice, s pocitem, že konečně UŽ... a tím taky pohoda končila. Porodní bolesti trvaly 24 hodin, lezla jsem po čtyřech a posílala manžela, který se mě snažil utěšovat, ke všem rohatejm.
Myslela jsem si, že to je moje poslední hodinka...ale nakonec se dcera přece jen narodila, přinesli mi jí "přiložit" k prsu a sestra mi sdělila, že mám divný bradavky, a že neví, jak budu kojit. S tím odešla a já to ani moc nevnímala. Druhý den mi dceru přinesli, s ničím neporadili, dali mi ji k posteli se slovy, že je nás tam jak holešováků a odešli... abych to shrnula - přístup sester na oddělení byl zvláštní, nikdo s ničím nepomohl. Taky jsem přišla o mlíko. Asi ze stresu, že nevím co a jak... malou krmím náhražkou, prospívá asi dobře, pláče přiměřeně a celá rodina je z ní nadšená... až na mě.
Necítím žádnou neutuchající lásku, když na ní koukám, nevstávám v noci s písní na rtech a s úsměvem, jak krásně kaká a papá... Vše dělám mechanicky a jako stroj. Bojím se, že mi přeskočilo a že nejsem normální. 14 dní po porodu si nemůžu zvyknout na to, že mám život vzhůru nohama. Chybí mi chvíle klidu s manželem a začínám se bát, že ji nikdy nebudu mít normálně mámovsky ráda.
Nevím, co se to děje, jinak jsem ve všem "normální" a pohodová ženská, mám přátele, koníčky, měla jsem dobrou práci a žila si spokojeně. Proč se teď nemůžu srovnat s tím, na co jsem se těšila? Mám zajít za odborníkem? Nebo to "přejde"... Prosím o radu ty z vás, které zažily třeba něco podobného... budu vděčná za jakýkoli tip.
Děkuju a zdravím.
Zoufalá čtenářka
Tak tady já určitě neporadím. Závažné téma takhle na ráno, ale odkládat jej nemá smysl. Poradí některá z vás? Já bych se přikláněl k zásahu odborníka, ten by určitě věděl, co je správné. Rozhodně držím palce Vám i Vaší holčičce…
Nový komentář
Komentáře
zanetinka: právě naopak, měla by si vyhradit čas i jen pro sebe
Já jsem takový stav neměla,nevím co to je.Já jsem byla šťastná
Za to teď mě přivádějí do různých depresí
Snad to odezní, držím palce.
Také jsem neměla pocit radosti po porodu. Jen jsem si řekla: "tak to už nebudu nikdy sama!!!!!"
Také mě nenaplňovalo radostí hovínko, ani to, že musím v noci vstávat. Ani šišlání známých na svíjející se uzlíček.Pořád jsem si říkala, že neěco určitě zmastím, když jsem s ním sama a nemám ani návod k použití.
Přešlo to. Nevím kdy. kluci jsou velcí a má s nima moc hezký vztah. Neboj se, to přejde! Myslím, že to je normální.
asi by byla nejlepší pomoc odbornika,ale skuste s ni travit hodně času,mozlit se sní.Dítě pocítí,když není něco v pořádku,že nema lasku jakou potřebuje.snad se to zlepší.Hodně štěsti
Stalo se mi něco podobného, i když už před 30 lety. Kráva sestra (jemnější duše prominou) taky zkonstatovala, že dítě ode mne nepije. Už se dál nikdo nenamáhal zjstit, proč. Že existuje odsávačka, mi nikdo neprozradil. Byla jsem blbá, nezkušená. Skončilo to tak, že po umělé výživě mimino málem umřelo, protože bylo na ni alergické. Myslela jsem, že dnes už se to nemůže stát.
Když si na to vzpomenu, tak bych vraždila! Dnes vím, že jsem měla mlíka dost a kvalitního, když po desítce vypití dcera dokázala přibrat, jen stačilo poradit s technikou kojení.
Chtělo by to opravdu obrátit se na zkušeného odborníka. třeba i změnit gynekologa. Určitě máte ve svém okolí maminky blízké Vašemu věku, poradí.
Anai: ona ale psala, že už nekojí.
mazli se s ním a možná vyhledej pomoc,děti umí rozesmát a jsou sluníčka,i když je s nima sposta starostí
Kamarádka měla podobné pocity u 3. dítěte, byla to laktační psychóza, musela se léčit psychiatricky, nevím, já bych radši navštívila odborníka. Měla jsem 2 děti a tyhle pocity neznám.
Zoufalá čtenářko, přečetla jsi spoustu literatury, vyslechla tuny rad a nevíš, že existuje poporodní blues?
Namátkou o tom něco najdeš třeba tady: http://www.rodina.cz/clanek2631.htm
Vím co cítíš.Věř mi, že já se cítila podobně!!!Teď jsou našemu Matymu 4 měsíce a já ho miluji skutečnou mateřskou láskou
, příjde to 
.
Nezoufej, to se podá!
14 dní po porodu je krátká doba na nějaké závěry. Snad jen, kdyby tyhle stavy převládly nad vším ostatním a nebyla jsi schopná se o holčičku postarat, přemýšlela bych o odborné pomoci. Bude to v poho, uvidíš
Měla jsem normální porod,kojení šlo skvěle a stejně jsem první týdny byla kříženec robota a hysterky a chvílemi jsem netušila,co si s tím věčně řvoucím uzlíčkem počít.Netrap se,že nejsi normální,určitě budeš svojí holčičku milovat,uvidíš //zena-in.cz/images/smiles/sml22.gif
To se spraví. Taky jsem přišla o mléko a nekojila a kluk rostl jako z vody. Šestinedělí jsem proklečela u mísy na záchodě a zvracela jsem z výčitek, co jsem to udělala, že jsem si porodila tvorečka, za kterého budu do smrti zodpovědná. TO ZVLÁDNEŠ!!!
Myslím si, že v šestinedělí ještě nejde o poporodní depresi, já ji měla až tři měsíce po porodu a vůbec to nebylo o tom, že bych neměla dítě ráda. Šestinedělí jsem měla naprosto pohodový a porod super. Přesto, ta mrcha plíživá, přišla.
poporodní deprese jak vyšitá - kamarádka byla v jakémsi opojení 3 měsíce po porodu a prý si vůbec nepamatuje, co v té době dělala. Navštiv odborníka, poraď se s gynekologem, hlavně se do ničeho nenuť. Ta láska přijde, uvidíš
Poporodní deprese - já bych raději neotálela a navštívila odborníka, než se to ještě zhorší.
Děti mám tři,ale nic podobnýho jsem neprožila,i když první porod byl podobný tomu tvému.Strašné bolesti 24 hodin,myslela jsem,že to nepřežiju,ale když se mi narodila zdravá holčička,na vše jsem zapoměla a dostavila se veliká radost a štěstí.Pokud tě tyto stavy do 6ti neděl nepřejdou,raději navštiv nějakého odborníka.Ať ti vše dobře dopadne,hodně štěstí
nic si z toho nedělej, já mám děti tři a nepamatuju si, že bych z nich byla na začátku nějaká odvařená
využila jsem každou volnou chvilku, kdy jsem od nich mohla vypadnout 
ale miluju je samozřejmě všechny stejně, čím jsou starší, tím jsem radši 
Klasické poporodní blue. To přejde, uvidíš! Mluv s manželem a pokud to nepřekonáte spolu, zajdi určitě k odborníkovi. Nejsi první ani poslední.