Poznali jsme se již před dvanácti lety. Bylo mi sotva osmnáct a jemu přes třicet. Pro mladou holku nezajímavý starý chlap. Moje známá ze sportovního oddílu mě požádala, jestli bych jim nemohla pohlídat večer děti.

Souhlasila jsem a brzy se hlídání stalo běžnou součástí mého života. Pomalu jsem se dozvídala od dětí i z reakce okolí, že jejich manželství není zrovna v pořádku. O Marceliných nevěrách si cvrlikali holubi na střeše a Pavel působil unaveně a smutně. Doma se moc nezdržoval, jezdil po celé republice po montážích a přišlo mi, že domů jezdí vlastně jen za dětmi. A protože Marcela stále častěji využívala mých služeb s tím, že musí v práci něco dodělat, potkávali jsme se s Pavlem při předávání dětí také stále častěji.

Náš vztah se pomalu vyvinul v náklononst a později v lásku. Věděli jsme, že to nebude lehké, ale protože se o Marceliných nevěrách všeobecně vědělo a všichni je odsuzovali a protože se zdálo, že děti jsou zvyklé, že jsou s tátou jen o víkendech, a mě měly rády, překvapilo nás, jaké podzvižení způsobilo, když Pavel požádal o rozvod a zároveň jsme dali najevo, že se chceme vzít. Reakce Marcely byla téměř hysterická. Začala obcházet všechny naše známé, pravidelně navštěvovala mou mámu a všude šířila, jak je jí ublíženo a jak jí rozbíjím šťastné manželství. Přes to všechno a nebo, jak tehdy říkala moje sestra, právě proto se náš vztah ještě upevnil, Pavel se rozvedl, a když mi šlo na dvaadvacet, vzali jsme se.
 
Byla jsem šťastná. Pavel, nyní již jen můj, jak jsem byla přesvědčena, mi sice přiznal, že o Marceliných nevěrách věděl a byla mezi nimi taková dohoda o životě „nadivoko“, ale že se mu tenhle způsob moc nelíbil. Teprve já jsem mu dala sílu to ukončit. Zůstával s ní prý jen kvůli dětem a proto, že neměl nikoho, s kým by chtěl být. A tak jezdil domů jen za dětmi a časem pak za mnou. Ale to se teď všechno změnilo. Musel sice ještě nějaký čas pracovat po republice, ale když to vydržíme rok, dva nebo tři, budeme mít na náš vysněný malý domeček.

A pak budeme mít miminko, on si najde práci někde poblíž a budeme šťastni. A tak náš život pokračoval stejně jako před svadbou. Já studovala vysokou školu a vlastně žila normálním studentským životem, chodila na brigády, abych měla nějaké vlastní peníze, a manžel jezdil po montážích. Každý víkend, někdy jednou za dva, když se vyskytl nějaký problém v práci, jezdil domů a pak jsme byli spolu. Naše manželství se vlastně scvrklo na společné víkendy. Nelíbilo se mi to, ale zvykla jsem si. Když chceme domeček, musíme něco skousnout.

Jenže místo naslibovaných obrovských prémií za ukončení montáže přišlo jen pár korun, protože práce skončila finančním propadem. Život šel ale dál, manžel byl hodný, milý, a když jsme byli spolu, bylo to úžasné. Jen jsme spolu byli čím dál tím míň. Změnil zaměstnavatele a povýšil. Měl teď na starost celou jednu montáž, plat mu sice nijak závratně nevyrostl, ale sliby byly větší a růžovější. A práce bylo více, někdy se nedostal i několik víkendů domů.

Začaly ve mně hlodat pochybnosti. Co když to není jen práce? V té době pracoval ve městě, kde měl z minulosti spoustu známých. S některými mne seznámil. Byla tam jedna osmnáctiletá dívka a já měla pocit, že se v mém manželovi jen vidí. Nebyla nijak zvlášť hezká, a když jsem se Pavlovi o svém pocitu zmínila, smál se. Říkal, že je to chytré děvče z velice bohaté rodiny, které neumí navazovat kontakt s lidmi. Protože on se s ní normálně baví, tak je do něj možná trošku zakoukaná. Ale že ji to jistě přejde.

Přesto ve mně zůstala pochybnost. Pavel už nemohl z pracovních důvodů jezdit tak často domů, začala jsem jezdit za ním. S tou dívčinou jsme se zkamarádily. Jmenovala se Eva. Někdy jsem měla pocit, že jsem v naší trojici jaksi navíc. Když jsem o svých pocitech řekla Pavlovi, smál se mi a říkal, že přece není hlupák, aby vyměnil krásnou manželku, která ho miluje, za ošklivé rozmazlené káče.

Ale mně bylo přece taky jen něco přes osmnáct, když jsme se poznali! Jistě chápete, že můj vztah k Evě velmi ochladl. I ona si to uvědomila, a pokud jsme se u některého známého setkaly, byla ke mně ještě kousavější a k Pavlovi okázale přátelská. Ale Pavel na moje stížnosti jen mávl rukou, řekl, že „konstruuju něco, co je nesmysl, a že mi přece už řekl, že o ni ani v nejmenším nestojí.“

Uvěřila jsem… Cítila jsem se jako hysterická žárlivka, i moji přátelé říkali, že to přeháním, měla bych svému manželovi věřit. A pak přišlo to sobotní ráno: Nachystala jsem snídani a otevřela notebook, který ležel na stole. Pavel dlouho do noci pracoval, před chvílí vstal a sprchoval se. V počítači byl naběhnutý Skype a zrovna přišla nějaká zpráva. Otevřela jsm ji a v šoku četla: „Jak ses vyhajal, miláčku? Nemohla jsem bez tebe spinkat. Už se těším, jak se mi zase vrátíš.“ Tupě jem zírala na obrazovku. Když jsem sebrala trochu sil, otevřela jsem historii a četla. Milostná korespondence mezi mým mužem a Evou místy hraničila až s pornografií a já cítila, jak se ve mně všechno rozpadá. Vzpoměla jsem si na noční SMSky s prý pracovními vzkazy, chňapla jsem po mobilu a jako smyslů zbavená hledala. A nemýlila jsem se! Žádná práce, jen samá pusinka a miláček. V odeslaných i přijatých. A tak mě našel Pavel. Hystericky jsem se na něj rozkřičela. Jak mi mohl tak lhát? Proč o ní mluvil tak ošklivě, když se s ní tahal? Snažil se mě uklidnit, ale marně. Zaslechla jsem něco o tom, že mě přece miluje, ale to jsem se asi musela přeslechnout… Pak jsem utekla k sestře.

Když jsem přišla domů, čekal mě zkroušený Pavel a vysvětloval, že se jednou opil a ona ho svedla. Pak ho vydírala, že mi to řekne… Uvěřila jsem a dala nám šanci. Pavel slíbil, že přestane jezdit po montážích a zajdeme do manželské poradny. S ní se přestane stýkat… Okamžitě.

Dnes už je to zase více než rok. Pavel opravdu přestal jezdit po montážích. Začala jsem znovu věřit. Vše se zdálo být v pořádku, a tak jsme do poradny nešli. Zdálo se…

Asi před třemi měsíci jsem znovu nehlédla do jeho počítače, jen tak pro jistotu… Zkrátím to, vztah Pavla a Evy trval více než tři roky a trvá dále. Pavel se vyjádřil ve smyslu, že neví, jestli mě miluje, že ji nechce taky a že nechce, abych se kvůli němu trápila. Za ten poslední rok jsem Pavlovi kývla na dvě půjčky (Pavlovi totiž hodně klesl plat, když přestal jezdit) – celkem to teď dělá skoro 200 000 Kč.

Své sestře jsem teprve teď přiznala, jaká dohoda o vzájemné volnosti byla mezi Pavlem a jeho první manželkou. Její reakce mě vlastně ani nepřekvapila. Řekla, že jsem si hodně nadrobila a udělala jsem spoustu pitomostí a že tohle byla ta první zásadní. Pavel si z minulého života donesl spoustu špatných návyků a já jsem byla příliš slabá, než abych se je i jen pokusila zvrátit. Teď se budu muset postavit na vlastní nohy a zařídit si vlastní život. Je mi 28 let a 9 let jsem ztratila s Pavlem, z toho poslední dva roky bych nepřála ani nepříteli.

Svůj příběh píšu jako varovný příklad pro všechny naivní dívky a ženy, které si najdou svého prince mezi ženatými pány. Je to s nimi jako s pejsky z útulku. Nikdy nevíš, jaká špatná výchova se u nich projeví a co se kde naučili… A někteří se pro svou lásku třeba i rozvedou… třeba i vícekrát.