Nebudu chodit okolo horké kaše.

Jsem „šťastně“  ženatý už šest let a poslední dobou se moje žena změnila. Když se dostane do ráže, vrhne se na mě a začne mne fackovat a kopat a kousat a tak.

 

Nezlobte se, že chci zůstat anonymní a posílám tenhle příspěvek z anonymního mailu. Strašně se za to stydím.

 

Problém není v tom, že bych ji nepřepral. Problém je  v tom, že jsem vychovaný ve stylu – Ženu ani květinou neuhodíš.

 

Naposledy když se jí zdálo, že jsem nedostatečně pochválil její svíčkovou. Řekl jsem jí, že je výborná, a ona na mne zaútočila, proč že používám tu ironii. A během hodiny se rozparádila až do běla a skončila tím, že se na mě vrhla a tloukla do mne pěstmi, škrábala a kousala.

 

Nejsem žádný střízlík a ona není obryně, jak by se mohlo zdát. Kdybych jí jednu ubalil, vrátila by se za půl roku s botami od sněhu, ale já se nedokážu bránit. Čekám, až jí to přejde, a jen se snažím krýt.

 

Naposledy mi dokonce udělala moncla. Ty pocity, které jsme měl, když jsem kolegům v práci říkal, že jsem si to udělal, když jsem upadl na schodech, bych vám nepřál.

 

Děti nemáme. Ne že bychom nechtěli, ale ona má zdravotní problémy a lékaři nám rovnou řekli, ať si neděláme naději.

 

Snažil jsem se s ní o tom bavit. Pokaždé se mi omluví a říká, že už to neudělá, ale jakoby v pozadí stále cítím, že si myslí, že si za to mohu sám. A já mám spíše pocit, že se u ní rozmáhá nemoc

 

Vážně se zabývám myšlenkou, že se s ní rozvedu, ale já vím, že se beze mne neobejde. I přes to všechno ji strašně miluji a nechci, aby jí někdo ublížil.

 

Přemýšlel jsem nad tím, že bych jí jednu vrazil, ale toho se bojím, strašně moc. Přijde mi to nevhodné.

 

Jsem zoufalý.

 

Nikdy mne nenapadlo, že budu bit, bit od ženy.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY