Oslovila nás čtenářka Jana, která řeší dilema, zda zůstat s manželem, odejít za milencem, anebo si najít někoho úplně jiného. Otiskujeme její zajímavý dopis potenciálnímu partnerovi. Poraďte!

zena

V tomto článku můžete, milé čtenářky, pomoci jedné z vás. Jana čte magazín Žena-in.cz každý den a rozhodla se, požádat vás o radu: „Řeším, co a kam dál ve svém životě. Nedávno jsem napsala jeden dlouhý vysvětlující mail muži, který kolem mě nějaký čas krouží a já ho odmítám, vím a mám proč... a teď naopak váhám, zda je to dobře a neměl-li, či nemohl mi být právě jistým tlumičem v mých trablech.“

Jak mi Jana napsala, sama je psycholožka a u jiných lidí je jí hned jasné, co a jak, ale ona sama si rady neví. „Dala jsem si s ním, s tím vysvětlujícím mailem, skutečně velkou práci. A napadlo mě, že - dle jeho obsahu, se dá rozpoznat, o co tu jde - jaký názor by na to všechno měli jiní lidé, třeba čtenářky ženského magazínu. Možná by mi to mohlo pomoci v mých pocitech, na mém rozcestí...“

Její dopis Honzovi je níže otisknutý v nezkrácené podobě...

Janin dopis Honzovi

Krásný dobrý večer, Honzo,
byl jsi ke mně hodně upřímný, tak Ti to teď mnohonásobně vrátím. Jen nevím, bude-li to pro Tebe příjemné čtení.
Bude to chtít asi klid a soustředěnost na to, co Ti píšu. Bude to pro Tebe možná příliš silná káva. Možná to nepřekousneš a třeba se mi už neozveš. Přesto chci být upřímná a vím, že... třeba něco zničím. Nebo rozdmýchám? Vůbec netuším, jak se k tomu všemu postavíš... jaký opravdu jsi... jak to všechno přijmeš...
A třeba se může stát, že... se Ti to bude... zamlouvat? Vím já? Vím já, co jsi opravdu zač a co se Ti bude zdát košér a co naopak jako - hnus, hrůza?
Možná se Ti to bude zdát neuvěřitelné. Budeš se asi ptát na svou roli v tom všem. A až ji objevíš, možná i zjistíš, že je Ti taková škatulka nepohodlná. Že budeš chtít hrát prim, a ne terciána... a já to pochopím. Protože... to všechno, co Ti teď napíšu, se Ti bude zdát... možná pro Tvou osobu jako velmi nevděčná role. Možná se Ti mé dnešní psaní dotkne, bude jevit jako špatný vtip. Nebo scifi. Můj výmysl.
A přitom je to všechno děsivá pravda.
Byl jsi ke mně upřímný ve svých projevených citech ke mně... a já se Ti to teď snažím oplatit. A dočteš se tu i to, na co se ptáš. To o tom, proč se tak bráním i co a jak mám ráda v milování. Ač si nejsem jistá, že právě tohle a takto bys chtěl slyšet. Nicméně - jak jsem psala - nechci, když už něco, ve lži. Takže hned úvodem budeš mít jasno a... a dál se uvidí. Nebo taky ne.
Já... letos tomu bude 20 let, co jsem vdaná. Vždycky jsme byli pokládaní za vzorný, pohledný, perfektní sehraný pár. Který se skutečně „hledal, až se našel“, kterému se daří, na co sáhne. A dlouho to byla pravda. Vlastně by to byla pravda, nebýt mého... velkého tajemství.
Celých 16 let jsem byla svému manželovi věrná. Jak jsem Ti už dříve říkala: byla jsem „žádaná“, ale nikdy jsem... nevyužila, nezneužila příležitosti. Bylo by to pod moji úroveň. Neměla jsem potřebu. Ctila zásadu, že NIKDY! Byla vychovávaná - ne nábožensky, ale ve víře, že když se jednou rozhodnu, mělo by to být definitivní. A já se s tím dlouho plně ztotožňovala.
Doma mám všechno, co jsem kdy chtěla mít. Od movitých statků přes city. Můj muž - je to skutečně hodný, sympatický, i pro jiné ženy velmi atraktivní a i v zaměstnání úspěšný muž; je pozorný, výborný otec i manžel, zábavný společník, skvělý milenec... můžu o něm hovořit jen v superlativech.
A přesto...
...jedna osudová služebka (a že jich do té doby bylo! a já, do té doby k ostatním věčně jako ledová královna; neměla proč a takovýma, co zahýbali, opovrhovala...) a najednou jako v nějakém stupidním románu: jen co jsme se MY DVA uviděli, bylo TO tam - a nemohlo to skončit jinak. Vztah, který naplňuje a současně ničí.
On je ze Zlína; oba jsme zadaní a vlastně k sobě máme vzdálenost takřka celé republiky, 400 km. Náš vztah trvá tři roky. Je po celou dobu velmi silný, intenzivní, a trvá dodnes. Ano, dodnes.
I ta má cesta... před 14 dny, ta má čtyřdenní cesta do Čech, byla za ním, s ním. Scházíme se vždy na půli cesty od našich domovů, v jednom penzionu v Jihlavě. Nebývá to často. Tak 5x do roka se urveme od všedního života a strávíme spolu neskutečně nádherný prodloužený víkend.
A bolívá mě vždycky... říkám tomu „motýli v břiše“, jen co si na něj vzpomenu. Denně aspoň mail - už asi tisíce, za celé ty tři roky; sms, skype. A přitom mám doma pohodu... možná i právě proto. Že vím, že mám „za nehty“, tak jsem maximálně milá, laskavá, vstřícná; prostě ideální žena... takže i proto mi doma všechno šlape jako hodinky.
Jde skutečně o můj první mimomanželský vztah. A je to cesta... do pekel. To už dneska vím.
Pro někoho s podivem že „první“, když dnes leckdo bere nevěru jako něco běžného, pro mě... mé vlastní obrovské selhání. Někdy si říkám, že bych se zbláznila, kdyby to skončilo. Jindy si snažím namluvit, že by sakra mělo, protože si to manžel nezaslouží.
A tak se v tom plácám a plácám... :-(
Nelžu Ti. Nemám proč. Je to, takto, normální?
A co to je - být normální? Morálka moralizujících, nebo nemorálnost většiny obyčejných lidí? Dnes i ta moje...? Toť otázka... sama se v tom docela plácám. A úsměvné je, že současně dokážu radit jiným - a sobě ne...
Já si to... to všechno... užívám plnými doušky a přitom se děsím, že to jednou musí zákonitě skončit. A současně si to občas i přeji, protože je chtíč a dálka a nemohoucnost kdykoliv cokoliv... jsou šíleně vysilující a užírají mě. Zevnitř, hluboce. Neskutečně silně. Jak jsem psala - jako v nějakém béčkovém filmu. Oba podobně cítíme bezvýchodnost našeho vztahu, situace... bezmoc a přitom nutkání v tom jet dál. A je to čím dál tím víc silnější a nejednou na sebe zoufale koukáme a mlčíme a... je nám z toho, z té bezvýchodnosti, kterou oba cítíme, až fyzicky zle.
Já se dřív hodně koukala do budoucna. Většinou je to žádoucí, mít všechno promyšlené, nalajnované dopředu a znát důsledky svého chování. Jindy ale i na škodu, svazující. A až on, (dále M), mě naučil, abych to až tolik nedělala. Že jsou prostě věci, které ovlivnit nejdou, tak proč se jim předem bránit, trápit se. Například - jela jsem za ním, šíleně se těšila... a přitom mi už dopředu v hlavě blikala kontrolka, že za několik desítek hodin zase pofrčím v opačném pruhu D1 zpátky... a to mi nedalo klidu a hlavně mě to svazovalo. Trápila jsem se už předem a to TEĎ si nedokázala až tak užít, vychutnat, vytěžit maximum ze společných okamžiků.
I teď - čím jsme „spolu“ dýl, jsou ty rozchody, loučení, těžší a těžší.
Normálně jsem... distingovaná dáma, faaakt! :-), s vybraným slovníkem; teď ale (už to bude těch 14 dnů, co jsme byli spolu) jsme si dali jako vždy před penzionem na parkovišti na rozloučenou pusu a kousek jeli, každý svým autem, za sebou. Než se naposled problikneme a rozjedeme různými směry... A když už najíždíme na dálnici, každý jinam... ještě že jsem v autě sama. Ten můj bezmocný bolestný hlasitý výkřik „KURVAAA!" a polykání slz, že přes ně nevidím (a nepřiznala jsem je ani jemu)...
Je to všechno děsně těžký. Jak jsem Ti už psala: mám fajn rodinu, netrpím nouzí, mám skvělou práci, dům, úspěch, peníze... Jenže - jsem s tím vším jaksi srostlá a myslím, že bych nemohla odpustit sama sobě, kdybych to všechno, jako ze žurnálu... zahodila a otočila svůj život vzhůru nohama. A tím i zamávala životy svých blízkých. Kteří mě milují a věří mi...
On, M., to má jiné. Má taky všechno. Skvělou profesní kariéru, nový dům... a ženu, která mu nemůže dát dítě. Oba je to moc trápí a vlastně i patologicky spojuje. Nedokáže a hlavně nemůže jí vzít ještě i sebe...
Jinak - to víš, že jsme i snili, co by kdyby.
Jenže - my jsme hodně zvláštní pár. On je o 4 roky starší; v tom problém není. Já jsem - vizáží i postavou - jiná než on. Hodně vysoká, modelkovský typ.
On - pro někoho, kdo... kdo neví a nevidí to, co já, asi jako šedá myš, nevýrazný: ode mě skoro o hlavu menší, nijak pohledný - orlí nos, zapadlé oči... spíš drobné postavy, ač svalnatý - hodně sportuje. Jeho krása je ale vevnitř. Úžasně moudrý muž. Miluji ho nejen pro jeho tělo, ale i „hlavu“. Je ohromně sečtělý a to já se od něho mnohému učím. Máme si stále co povídat a naše schůzky nejsou jen o milování, hledání rozkoše a zacházení dál a dál... Chodíme taky na výšlapy do lesa, krmit labutě k rybníku, do divadla, na výstavy... prodebatujeme celé noci... od ekonomiky po politiku... teď posledně mi například vysvětlil princip podvojného účetnictví... :-) Je to vůbec první člověk (kromě mých rodičů kdysi dávno v dětství), který mně čte, předčítá. Před spaním. Dokážeš si představit? Že než jede za mnou, dlouze přemýšlí, kterou knížkou by mě nejvíc potěšil; co by mě asi zajímalo a nad čím bychom mohli polemizovat. Je to děsně milé, chlácholivé. Ležet, těsně před spaním, a poslouchat, jak Ti druhý čte.
A v neposlední řadě je citlivý, empatický, pozorný, hravý a úžasný milenec.
Teď se možná kapku dostanu k tomu, co jsi ze mě chtěl dostat. Jak a co mám v sexu ráda. Ač... asi jsi to nechtěl takto zabalené...
Miluji a nejvíc si užívám francouzské milování. Nestydím se a umím si říct, co mám ráda. Vlastním a taky v sexu ráda používám různé hračky i vibrátory, We-vibe, Venušiny kuličky na dálkové ovládání i všední předměty... nevšedním způsobem. Jsem běžně multiorgasmická a vzácněji, neplánovatelně v okamžicích absolutní souhry a souznění, se u mě dostavuje squirt. Dále ráda experimentuji a užívám si například vaginální fisting. Ráda postupně objevuji, co mně i protějšku dělá dobře, a zacházím dál a dál. Vzhledem k mé medicínské profesi... i vyloženě gynekologické nástroje - háky, kyrety... Mám ráda i vzájemné cévkování - tedy vlastně jemnější alternativu piss... Jsem, myslím, hodně smyslná, náruživá, hravá a umím dávat i brát...
Doma - doma to až takové nemám. Tyhle všechny věci jsem objevila až s ním, s M. Postupně. Že jsme si něco vyfantazírovali, vysnili, těšili se na to a pak spolu postupně zrealizovali. S tím, že doma, ano, do té doby to bylo doma to nej, dobrý, úžasný, ale... po poznání, že to může být i ještě jiné, ještě více hravější... ale když jsem pak třeba doma nabídla, že vyzkoušíme to či ono, setkala jsem se spíš s překvapením v očích a návratem k poklidnému, ač uspokojivému sexu. Jenže... když poznáš víc, líp...? Doma to bylo to nejúžasnější... jen dokud jsem nepoznala to ostatní. To s M. A to manžel není zdaleka můj první muž. Jenže jako mladá jsem to všechno brala asi jinak. A pak byl ty dlouhé roky jen můj manžel...
Na okamžik utnu své povídání.
Rozumíš mi? Nechci a není smyslem mého psaní, aby to vše bylo vnímáno jako óda na M, ale snažím se všechno podrobně vypsat, aby jsi mě pochopil. Aby jsi i následně pochopil, jakou roli máš či můžeš mít Ty nebo... někdo jiný nebo taky nikdo... Ještě není konec, ještě určitě nerozumíš. Tak pokračuji:
Když spolu nejsme, „diskutujeme“ spolu i via sms... teď posledně když jsme „společně" koukali na zajímavý film na ČT2... a dojmy a pocity z něj si nemohli nechat pro sebe. Jindy mi přes sms popřeje dobré ráno a něco milého k tomu přidá. Asi ten příjemný pocit znáš, když víš, že někdo na Tebe v ten konkrétní okamžik myslí...
Teď, v tomto týdnu, je mi smutno o to víc, že právě lyžuje se svou ženou v Rakousku a naše komunikace je proto omezenější...
Vím, že to všechno jednou musí skončit - a šíleně se toho okamžiku bojím. Připravená na to asi ale nebudu nikdy.
Současně mě i bolí pozornost a důkazy lásky od manžela, který mi absolutně důvěřuje a má mě rád a vzhlíží ke mně... a jsem plná pocitů viny. Kdyby se to někdy dozvěděl - šíleně by ho to ranilo. To by snad ani neustál. Tolik mi věří...! a já vím, že jemu můžu na 100 %. O to hůř pro mě.
Šílené vnitřní trauma, děsivé dilema.

Nedokážu to s M. ale ukončit sama. S odvoláním na rozum.
Beru si od života plnými hrstmi. Jsem celé ty tři roky šťastná - a současně se šíleně bojím trestu. Za ty lži doma, když za ním jedu a zneužívám důvěru milujících osob. Víš, jak mi je... když mi před cestou za ním manžel zkontroluje auto, doplní všechny kapaliny a na cestu mi koupí... třeba vaničku jahod? Abych prý měla sladší cestu... Cítím se jako ta poslední špína...
Když mi, třeba v době, kdy se s M už miluji, telefonuje s úzkostí v hlase, jaká byla cesta... a já mám problém ten hovor udýchat?... a stejně si nedám pokoj...
Když mě na přivítanou dá pusu na rty i na krk, kde mě před pár hodinami na parkovišti líbal M...
Bojím se i trestu za to, že M kradu jeho ženě, která má vlastně jen jeho.
Že budu za to všechno jednou muset nějak šíleně ošklivě zaplatit.

Nikdo v mém okolí to neví. Pro všechny jsme vzorný krásný manželský pár.
A pod slupkou... tak to cítím... shnilá... já...
Podobných lidí, podobných problémů... je možná celá řada.
Ovšem - jiným poradit umím, už pozice psychologa. Podle historických fakt a ověřených doporučení je to jasné jako facka: jednoznačně pryč od toho! Najít si únikovou aktivitu či člověka, zabrat se do toho... tohle totiž nemá budoucnost. Buď to praskne - a bude ještě hůř, nebo to člověka natolik pohltí, že bude úplně vyšťavený a projeví se to negativně ve všech oblastech jeho života...
Nebo se z toho úplně zblázní.
To je varianta, která je asi souzená mně; tipuji.
A to je zhruba všechno. Krásné? Děsivé?
Už tušíš svou možnou roli v tom všem? Je to ta první v předchozím odstavci. Říkám si, jestli bych... se neměla pokusit o... psala jsem to jako ukročení stranou, než se z toho kolotoče zcvoknu. Plácám se ve vztahu s manželem, ve vztahu s M, ve stereotypu svého všednodenního života a stejných řečech a obličejích kolem sebe... To všechno, co jsem Ti osobně řekla a dosud v předchozích mailech napsala, byla pravda. Ale ne úplná. Tu, celou, jsem Ti odhalila až dnes, teď.
Je teď na Tobě, jestli - teď si možná celý popelavý v obličeji a vztekle si říkáš „TOHLE NIKDY!" Nebo si možná naopak říkáš, „ANO, TAKOVÁ MĚ ZAJÍMÁ A TAKOVOU CHCI"...
Nevím. Byla jsem teď maximálně - víc už to opravdu nejde!, upřímná a sdělila Ti absolutně všechno. Snažím se Ti věřit a... ať se stane cokoliv, doufám, že to zůstane jen mezi námi dvěma.
Abych to shrnula a byla pochopena (píšu možná zmateně, jak mi myšlenky běží rychleji než prsty po klávesnici): pokouším se možná o nemožné. V rámci své autoterapie si říkám... třeba se mi podaří najít člověka, který mi pomůže. Díky němuž se z toho svého života nezblázním. Který rozmělní mou pozornost, odvede mě, byť třeba částečně, od M, než mě tento neperspektivní, a přesto tolik spalující vztah sežehne, vyždímá úplně.
Je to možná nelichotivá role. Nebýt prim - tím je manžel. Nebýt tím druhým - tím je M. Být tím třetím, který... který? Čím se mi stane, to už nezáleží jen na mně.
Třeba jen (?) kamarádem, zpovědní vrbou, rádcem. Třeba alternativou M. A třeba někým úplně jiným. Všechno se uvidí...
I proto jsem Ti říkala, že nejsem schopna předem všechno specifikovat. Co chci. Když... možná to tuším; ale nemůžu tvrdit, že vím!
Sám jsi mi říkal, že jsi už měl nějaký ten paralelní vztah. Třeba mi rozumíš?... Třeba to u Tebe bylo taky tak šílené. Nebo naopak ne - a divíš se, jestli je něco takového možné? Jestli něco takového můžu po někom žádat?
Už klovu do klávesnice dlouho. Váhala jsem, snažila se citlivě volit slova...
A závěrem se vrátím k tomu, co jsem psala v úvodu: možná je to všechno pro Tebe příliš silné kafe a žádám příliš mnoho. Možná tento můj mail nedokážeš překousnout, vstřebat.... a třeba se už nikdy neozveš. I s tímto vědomím do toho jdu.
Pro jistotu ještě jednou varuji. Se mnou nemůžeš očekávat vzlétnutí do nebes. Všechno se mnou je spíš cestou do pekla. Krásnou, žhavou, hříšnou... ale dolů, do pekla.

Jana

Téma dne 1. března 2011: Paralelní vztahy

  • Prožila jste někdy paralelní vztah, anebo znáte nějaký takový ve svém okolí?

Odpověď na tuto otázku mi pište formou příběhu do dnešního tématu. Za svůj příspěvek můžete získat jako dárek knížku KRÁSA podle Vlasty Libotovské z nakladatelství Smart Press a modelingový gel Schwarzkopf Chaos Look (viz obrázek níže). Váš text, chcete-li mít šanci na dárek, ať je dlouhý alespoň jako tento odstavec; zasílejte ho na adresu uvedenou níže... A nezapomeňte jako předmět e-mailu uvést heslo.

krasa a gel