kids

Darina nechce ublížit svým dětem. Z vlastní zkušenosti ví, jak bolestivý je rozchod rodičů.

„Bylo mi deset, když se rodiče rozešli. A stále cítím tu trýznivou bolest, kterou jsem tenkrát zažívala,“ vzpomíná na nejhorší okamžiky svého dětství Darina. „Hodil kufr do auta a bouchnul dveřmi.“

Darina má dodnes před očima výjev, jak marně bušila pěstičkou do okenního skla a křičela: „Tati, neodjížděj!“ Přes slzy bezmocně sledovala, jak otec nastoupil do vozu. Marně doufala, že k ní aspoň naposledy vzhlédne. Ale on zmizel, aniž jí věnoval jediný pohled...

Od té doby už uběhlo už pětadvacet let. „Dnes vím, proč musel otec odejít. A jak rozpolcený z toho byl,“ hodnotí dnes situaci střízlivým pohledem mladá žena. „Sama jsem se ocitla v podobné situaci.“

Darina své děti zbožňuje: „Jsou to nejmilejší, co mám!“ Často teď postává v noci nad jejich postýlkami a pozoruje spícího Marka a jeho dvě mladší sestřičky – Aničku a Marienku.

„S Alešem žijeme odděleně. Naše manželství existuje už jen na papíře. Naše láska je dávno pryč,“ hodnotí vztah v rodině Darina.

kidsJen kvůli dětem udržují zdání, že jsou pár. Darina rozhodně nechce, aby měly pocit, že z jejich světa zůstaly jen střepy – jak to svého času vnímala ona. „Ale už nemůžu pokračovat! To sebepopírání mě vyčerpává. Ráda bych začala znovu a nešťastné manželství nechala za sebou.“

Darina už skoro zapomněla, jaké to bylo prožívat pocity rodinného štěstí. Ale před půl rokem na kamarádčině oslavě potkala Petra. Příjemného veselého mladého muže, který jí »sedl«. „Byl tak bezprostřední, otevřený, ukázal mi, že se ještě umím smát a – co je důležitější – že ještě stále toužím po citech a krásných prožitcích. Díky jemu si teď umím představit svůj nový život.“

Jenže Aleš si přeje, aby všechno zůstalo při starém. „Nechce rozvod. Děti a asi i jeho pohodlnost jsou pro něj důležitější než svoboda a vlastní život. Ale jak to vnímám já, ho vůbec nezajímá,“ stýská si Darina.

Někdy před čtvrt rokem se Darina konečně rozhoupala a rozhodla se, že se s Alešem rozvede. Nepříjemný »pohovor« si naplánovala na sobotní večer, až bude klid a děti budou spát.

Rozhodnutím jako by z ní spadl těžký balvan. Ale ještě téže noci se u nich odehrálo drama. Marka rozbolelo bříško tak, že bolestí naříkal. Dcerky nahonem svěřili Darinině sestře a odvezli chlapce do nemocnice. Za pět minut dvanáct! Měl prasklé slepé střevo.

„Bylo časně ráno, když si Aleš sedl k jeho posteli a vysvětloval mu, že musí odejít do práce. Ještě nikdy jsem neviděla Marka tak hořce plakat. Zoufale prosil, ať neodchází, že má velký strach.“ Synovy slzy zraňovaly Darininu duši. „Nesmím svým dětem vzít otce!“ slibovala si v tom momentě.

Dnes, když je Marek zdravý, opět se do její mysli začaly vkrádat pochyby. „Ale co mám dělat se svou touhou po štěstí? Mám navždycky zapomenout na náruč muže, který mě miluje? Kdykoliv si tuhle otázku položím, napadne mě: Mohla bych si svou novou lásku vůbec užít, kdyby děti plakaly, protože svého tátu uvidí zas až o víkendu?“

Rodinný terapeut, psycholog Pavel Havránek
k poměrně častému problému uvádí:

  • Rozchod většinou znamená pro rodiče ukončení dramatu a šanci na nový začátek. Dětem, především malým, přináší velkou nejistotu. Ztratí pocit rodinné pospolitosti, v níž přišly na svět a která pro ně byla dosud tak samozřejmá.

  • Společný život jen kvůli dětem však není řešením. Každý člověk má právo na vlastní štěstí. Navíc děti dokážou velmi přesně vycítit, když jsou rodiče nešťastní, a trápí se s nimi.

  • Být dětem stále na blízku je velmi důležité. Rodina pak může fungovat i v rozděleném složení bez větší újmy pro dítě.