Ahoj čtenářky, ahoj redakce!

 

Teprve teď, když jsem změnila místo a pracuji denně s internetem, jsem našla vaše stránky. Je tu prima, příjemně – chvíli mi sice trvalo, než jsem se zapojila do diskuze, ale ani nevíte, jaký to byl pro mne úžasný pocit, když jsem napsala nějakou reakci či dotaz a normálně mi na to další nick odpověděl. A už to jelo...

 

Proč píšu – pravda internet dodává odvahy. Totiž - celý život se snažím o to, abych se někde cítila dobře. Mám na mysli školu, práci, kroužky...  Já se celý život potýkám s komunikací a se zapadnutím do kolektivu. Přijde mi, že všude, všude okolo mne jsou samí ranaři a ranařky, samí sebevědomí a bezproblémoví lidé, kteří se ihned zorientují a vědí, s kým si mají povídat a jak reagovat, kam jít a co komu říct... Já jsem v tomhle nula a strašně mne štve, jak ve všech časopisech pro ženy nacházím rady: Prostě se usmějte, běžte k druhému a řekněte: Já jsem XY, máte se dobře. Ta party je ale skvělá, že?! nebo Počasí se ale vydařilo, co?! Řekněte, máte nějaký tip na úžasnou dovolenou?!

Tak právě tohle je mi cizí, přijde mi to umělé, strojené a že hned každý pozná, že je to neupřímné a falešné! A pak, proč bych se někoho ptala na dovolenou, kam jezdí a kam bych měla jezdit, když s rodiči stejně jezdíme každý rok na Slapy.

 

Snažím se být k lidem milá, ale nakonec zjistím, že stejně skončím jako páté kolo u vozu. Přijde mi přirozené vypomoci, přiložit ruku k dílu – no a nakonec jsem to já, kdo vytírá a myje nádobí, zatímco ostatní si pinkají badminton či se jdou koupat. A všichni to berou jako samozřejmost. :-(

 

Tak mi prosím vás poraďte, jak přimět lidi, aby mne nevyužívali, ale aby mne vzali takovou, jaká jsem, a vzali mne na roveň jim samých. Mám pocit, že v osmadvaceti by už bylo na čase...