Když se ti dva potkali, byla z toho láska. A vzápětí i svatba. Jenže – nebyli sami!
Soužití s dětmi z Martinova prvního manželství bylo svízelné. A jak problémů přibývalo, jejich zprvu ideální vztah se začal bortit...
„Když jsem Martina poznala, věděla jsem, že mu před dvěma lety zemřela žena. Přátelé mi řekli, že žije sám se svými dcerkami, šestiletou Inkou a osmiletou Lenkou,“ vzpomíná na začátek partnerského vztahu Marcela. „Poprvé jsme se setkali na návštěvě u mých známých. Už tehdy se mi moc zamlouval. Líbilo se mi na něm snad všechno – jak vypadal, jak byl příjemný a pozitivní roli samozřejmě sehrálo i to, jak zdárně čelí nepřízni osudu.“
Znovu se potkali o dva týdny později na společném výletu do Německa. Přeskočila jiskra a Marcela se zamilovala. Martin se nijak netajil tím, že by zas rád poznal zajímavou ženu, která by s ním chtěla žít. I kvůli dětem, které by potřebovaly dospělou kamarádku...
Charitu do vztahu netahejte
„
V následující době se však situace značně zkomplikovala. „Asi šlo všechno moc rychle a příliš brzy a bez větších příprav jsem vpadla do jejich životů,“ hledá příčiny nynějšího rozkolu Marcela. „Zpočátku to tak díky Martinovi ani nevypadalo. Byl nesmírně pozorný a milý, neustále se mi věnoval – ale s jeho dcerami to bylo horší. Moc dobře jsme spolu nevycházely. Podle mě je Martin po smrti jejich matky dost rozmazlil.“
Marcela chápala, že ji děti nemohly přijmout ze dne na den, ale věřila, že to spraví čas. Jenže uplynulo půl roku a situace se ještě víc vyhrotila. Dívky macechu odmítaly ještě víc. Komunikovaly s ní, jen když něco potřebovaly.
„Nikdy jsem jim neříkala, aby mě považovaly za svou matku, doufala jsem, že pro ně budu starší přítelkyně. Ale nic se nepovedlo. Jsou na mě dvě a odmítají mě brát na vědomí,“ stěžuje si čtenářka.
„Je jedno, oč je požádám – aby si uklidily v pokoji, prostřely stůl, utřely prach nebo udělaly jinou jednoduchou věc – můžu si být stoprocentně jistá, že se vzápětí ozve unisono: Nemáš nám co poroučet. Nejsi naše máma!“
Proč se vždycky postaví na stranu svých dcer?
A Marcelin manžel se pokaždé tváří, že se snad tolik nestalo. Místo toho, aby dcery pokáral za jejich chování vůči nevlastní matce a vysvětlil jim, že i ony musejí doma přiložit ruce k dílu, brání je a má pro jejich odmítavé chování pochopení. A co je horší, jeho vztah k Marcele po věčném dohadování ohledně výchovy znatelně ochladl.
„Čím dál častěji se hádáme – většinou právě kvůli dětem. V duchu se ptám, jestli mě ještě vůbec miluje. Nebo potřeboval jen hospodyni, která by uvařila, vyprala a postarala se o domácnost?“
Marcela se stále častěji zaobírá otázkou, zda udělala správně, když si ukousla tak velké sousto: „Naši mě před svatbou varovali. Tolikrát mi říkali: Rozmysli si, co chceš udělat. Je to choulostivá situace a ty neznáš Martina ani jeho děti dost dlouho. Co když k nim nezapadneš? Kde bereš jistotu, že to zvládneš? A co když budete mít vlastní děti a Martinovy dcery budou žárlit?“
Tehdy si Marcela starosti nepřipouštěla. Byla zamilovaná a svému miláčkovi chtěla pomoci. „Mám je ráda všechny! Budeme mít velkou rodinu a bude nám spolu fajn,“ odbývala bezstarostně obavy svých rodičů.
Ale rodičovské pochyby se bohužel naplnily. „Dneska nevím, jestli svatba s Martinem nebyl jen jeden velký omyl.“
Rodinný poradce, psycholog Pavel Havránek, říká:
- Marcela s Martinem neměli čas, aby se mohli navzájem poznávat tak jako jiní. Hned spadli po hlavě do všedních problémů, souvisejících s chodem domácnosti. Proto je pro ně důležité udělat si na sebe jednou, dvakrát v týdnu čas a něco společně podniknout.
- Rodinné rituály a zvyky jsou pro Marcelu velkou neznámou a nemusí se jí zdaleka všechny líbit. Má-li se jim přizpůsobit, není to pro ni snadné! Je nejvyšší čas, aby Martin manželce usnadnil především kontakt s dcerami. Musí jim vysvětlit, kde jsou hranice zdvořilého chování, které nesmějí překročit.
- Co se týká domácích povinností, všichni čtyři by měli uzavřít závaznou dohodu. Otec pak nebude muset urovnávat spory a Marcela se může v obtížné situaci odvolat na společný plán.
- A pokud dcery odmítají brát Marcelu jako rodičovskou autoritu? Dřív než se Marcela pustí do vychovávání, musí si k nim vybudovat únosný vztah. To znamená držet se spíš zpátky, pozorovat, vycházet vstříc potřebám děvčat a hovořit s nimi pozitivně. Například požádat je o pomoc otázkou: „Řekněte mi, jak jste to dělali dřív?“
- Marcela si musí být vědoma, že se ještě vícekrát dočká nedůvěry a vzdoru – a nemůže je násilně potlačovat.
- Chcete vědět, jaké jsou novinky? Jaké články si nenechat ujít? Sledujte nás i na komunitním portále
![]()
Nový komentář
Komentáře
Něco odobného jsem si zažila s bývalým-byl starší o 20let.Jeho dospělé dcery se mě snažily zlikvidovat hned na začátku,např.na první seznámení si dcerunky dovedly i svou matku.Když je umravnil začaly to zkoušet přes vnuky no a ti časem uspěli.Naštěstí v době když už jsem věděla že v něčem takovém nechci žít.I tak ztracených 9let.Byla jsem hloupá a dobře mi tak.
Jsou to děti a v dušičce mají těžkou životní křivdu, že jim máma umřela. Táta by se měl poradit s psychologem, takhle se podílí na křivdě zřejmě docela hodné ženské a jen a jen je utvrzuje, že mámu jim nikdo nenahradí.
Má teta si vzala vdovce se dvěma kluky, taky jí prováděli psí kusy, ale strejda je vždycky srovnal do latě. Prostě ji museli poslechnout a myslím, že ji měli rádi. Jen ji občas připomněli, že holkám, které pak se strejdou měla, nadržovala. (Což bývá občas i tam, kde jsou děti pouze vlastní.)
Asi se brali moc brzy
někdy mám taky ten pocit
já to mám před sebou a vůbec si nezávidím..
Když jsem měla mateřské (3), tak jsem také fungovala jako služka.
Byla jsem tak vycvičená, že manžel v ložnici řeky, já mám hlad a já letěla do lednice.
Konečně jsem dostala rozum, také už nejsem na žádné mateřské, a klidně takové věty ignoruju ať si nychstá sám co chce.
Nejlépe je některé práce přestat dělat.Nevařím teplé večeře,nepeču,pak přestat vařit přes týden.Chvíli vyčítají a pak si zvyknou.
Mám to za sebou a vůbec ti nezávidím. A to jsem vyvdala jenom jednu potvoru. Manžel sliboval, jak mi s ní pomůže a prd velebnosti. Při prvním problému mi řekl, že si to s ní musím vyřídit sama a bylo po prdeli. Já jsem měla ještě nevýhodu, že mi bylo jen 21, když jsem jí vyfasovala, jí bylo 12. A měli jsme hned mimino. No děs a běs. Milionkrát jsem si říkala, že kdybych věděla, jaký to bude, tak do toho nejdu. Bylo to 10 hnusných let s ní. Pak se vdala a otočilo se to. Všechno jsme si vyřikaly a teď když přijede na návštěvu, bydlí u mně (mezitím jsem se rozvedla). S tátou jde maximálně na kafe.
Proč jste se hned brali? Chápu že chlap chtěl pro dcerušky servis, ale tys měla být obezřetná. Opravdu jsi k nim do domácnosti vpadla a nedivím se holkám, že tě neberou. Ony žárlí a proto provokují. Nesnažila bych se jim něco nařizovat, nejsou to tvoje děti, ať si poradí tatík. Pokud jim nevysvětlí, že jsi jeho partnerka, budeš to mít těžké a raději zdrhej.
je to špatné
brali se moc brzy
Pipinou jednou, pipinou navždy.
neměli se hned brát, takhle bych žít nedokázala asi dlouho
Proto mam pravidlo, ze svatba az po dvou letech bydleni ve spolecne domacnosti. A taky pravidlo, ze jsem prilis sobecka na to, abych se delila o cas a penize s cizimi detmi.
Mám takovou kamarádku, co takhle žije a nechápu, že s tím nic nedělá. Hrůza.
Je škoda, že se hned brali! Ona si měla zkusit s nimi nějaký čas bydlet a žít. Děti by dlouho nevydržely se přetvařovat!
Teď je každá rada drahá! Buď nastolit Marcely tvrdý režim pro všechny a když to nepůjde, tak rychle uteč, dokud máš čas!!!
přesně tohle mám za sebou. akorát s tím rozdílem, že manžel si je bral 2x do měsíce a pak každý 2.týden o prázdninách (tak to řekla a mě oznámila jejich matka). také jsem byla obyčejná služka, která musela všechno a ony nic, také se jich zastával a já měla smůlu. co s tím? uteč, dokud je čas. když máš dítě, utíká se hůře. a nevěř tomu, že se to zlepší nebo že to manželovi dojde a postaví se na tu tvoji stranu - to se nikdy nestane. mě zachránilo to, že jim jejich matka řekla (holka v té době 16, kluk 13) že k nám nesmějí, protože se s manželem pořád na něčem dohadovali. od té doby já mám klid a jsem spokojená.
holt když někdo udělá něco moc rychle tak toho potom vždy lituje