SOS: Jen čtyři procenta? Ani náhodou!

Před šesti lety jsem dokončila oděvní průmyslovku v Prostějově. Nějaký čas jsem si hledala práci, ale v oboru jsem žádné vyhovující místo nenašla.

Tak jsem asi rok vymetala různé brigády, než mi došlo, že bych mohla mít větší šanci v Praze. Konec konců – když už nic jiného, umývat nádobí v hospodě nebo roznášet letáky do schránek bych v metropoli zvládla taky.

Moje rozhodnutí uspíšilo, když jsem potkala bývalé spolužáků ze školy, kteří se ještě s dalšími kamarády ze sousední prostějovské strojárny rozhodli, že pojedou pokoušet štěstí do Prahy. Na rozdíl ode mne to mysleli opravdu vážně, a už měli do stověžaté „matičky“ zpola nakročeno.

Docela se mi to hodilo. Alespoň nebudu v cizím prostředí sama a navíc si kamarádi na okraji Prahy pronajali domeček a zcela samozřejmě mi nabídli, že mohu bydlet s nimi. Paráda.

Doma sice mé nadšení tolik nesdíleli, ale byla jsem plnoletá a měla svou hlavu. Navíc se stalo ještě něco. Před odjezdem, když jsme se s partou budoucích spolubydlících párkrát sešli na skleničku, jsem najednou zjistila, že mi rozhodně není lhostejný jeden z kluků, kterého jsem dřív na škole vůbec neregistrovala. David... Měla jsem pocit, že ani já mu nejsem lhostejná.

..............................

Hlavní město mě úplně pohltilo. Zařizovala jsem si svou „cimřičku“, hledala práci, seznamovala se s prostředím. A hlavně – neustále jsem se potkávala s Davidem.

Během pár dnů jsme se velice sblížili. Courali jsme po Praze, chodili na koncerty, půjčovali si vzájemně knížky a cédéčka, společně jsme vařili, obíhali jsme firmy a hledali práci. Všichni už začali brát jako samozřejmost, že k sobě patříme.

A pak nějak přirozeně došlo i na polibky a vášnivá objetí. Připadalo mi proto úplně samozřejmé, že se David přestěhuje ze společného pokoje s kluky ke mně. Tak se skutečně stalo a já se doopravdy zamilovala.

David byl nesmírně pozorný, skoro jsme se od sebe nehnuli na krok a já si začala uvědomovat, že jsem si ještě nikdy s nikým tak úžasně nerozuměla. Spali jsme spolu v jedné posteli, jenže pořád něco vázlo. Usínali jsme si v náručí, líbali se, mazlili, ale dál to nikdy nedošlo.

Dlouho jsem to mlčky přecházela, ale pak jsem se jednou neovládla a při nějaké malicherné hádce to na něj „vybalila“. Skoro mi připadalo, že mu spadl kámen ze srdce. „Promiň, vím, že to bude znít hloupě, ale doteď jsem ještě nikdy nic s žádnou holkou neměl,“ řekl mi na rovinu. „Dej mi trochu času, určitě to příjde.“

Ale zase se nic nedělo. Možná jsem za to mohla i já sama, zřejmě ze mně vyzařovala touha po milování tak silně, že se mě začal bát. Se spaním otálel, chodil si lehnout, až když už jsem bezpečně spala, někdy dokonce usnul v křesle u televize.

Začala jsem být podrážděná. Ke všemu jsem si zrovna konečně našla místo prodavačky v jednom krámku s oblečením, a protože jsem chtěla na šéfa udělat dojem, dělala jsem přes čas a chodila domů dost unavená. Začala jsem mít k našemu vztahu hlasité připomínky a už i před kamarády jsem se neovládala a bez obalu trousila ironické poznámky o našem milostném životě.

Jednou si mě po podobném „extempore“ vzal stranou náš společný kamarád Dan. Asi jsem to přehnala. Tvářil se dost pohoršeně a chtěl vědět, co svými řečmi sleduju. Tak jsem si postěžovala, co mě trápí, a nestačila se divit.

Nevěřícně se zeptal, jestli jsem „opravdu tak blbá“. Pořád jsem nic nechápala. Nechápala jsem ani, když se mě ptal, jestli doopravdy nevím, že je David gay. Tvářila jsem se asi dost přihlouple, pak jsem se pobaveně – a nejspíš dost hystericky – smála, a teprve po chvíli mi začalo docházet, že to myslí naprosto vážně.

Dan mi nevěřil, že jsem nic netušila. I všichni ostatní si mysleli, že jsme prostě skvělí kamarádi, kteří si moc dobře rozumí, a proto nám to tak „klape“.

Tu noc jsem vůbec nešla domů. Přespala jsem v obchodě a děsila se, co bude, až se vrátím. Hlavou se mi honily myšlenky, jak moc Davida miluju, že nemůžu bez něj žít, on jistě beze mne taky ne, a jak ho „předělám“ a budeme žít spolu šťastně až do smrti...

Já naivka. Když jsem se večer v povznesené náladě (bez pár panáků jsem neměla odvahu) vrátila domů, čekal na mě v pokoji David. „Promiň, měl jsem ti to říct jasně, ale myslel jsem, že to dřív či později pochopíš. Škoda, mohli jsme být přátelé. Moc se omlouvám... a bla, bla, bla.“

Pak odešel přes chodbu do pokoje ke kamarádům a já zůstala sama. Definitivně sama. Všichni se mi pak vyhýbali, sotva mě kdo pozdravil. A já se styděla. Při první příležitosti jsem se odstěhovala a Davida jsem od té doby už neviděla. Vím jen, že je dodnes sám.

..............................

V butiku se mi líbilo. Nebylo to sice zaměstnání přesně podle mých představ – vždycky jsem chtěla sama navrhovat a šít šaty – ale vzhledem k mému věku nebyl všem dnům konec. Po neslavném odchodu z naší malé „prostějovské komunity“ jsem se vrhla do práce. Srdíčko mě sice ještě dost dlouho pobolívalo, ale sejde s očí...

Zato svého mladého, pohledného a překvapivě svobodného šéfa Edu jsem potkávala denně. Dík školním zkušenostem a mé snaživosti jsem se brzy stala jeho pravou rukou. Z obyčejné prodavačky mě povýšil na velmi dobře placenou asistentku. Dal mi možnost realizovat mé nápady, a já uvěřila, že se mi konečně začíná dařit.

Brzy se stalo pravidlem, že mě bral pan šéf po práci na večeři, začali jsme si tykat, párkrát jsme zašli do kina, a když mi navrhl, abych k němu přijela o víkendu na chatu slavit narozeniny, bez váhání jsem souhlasila. Bůh ví, co jsem si od toho slibovala...

I když mi Eda nabídl, že mě na chatu odveze už v pátek po práci, odmítla jsem. Chtěla jsem se totiž ještě předtím nechat trochu vylepšit na kosmetice a u kadeřníka. „Nevadí, sveze tě Petr – můj synovec,“ trochu mě zklamal informací, že slavit nebudeme sami.

Synovec Petr byl fešák a v autě neseděl sám. Když mě vyzvedával na zastávce, doplnil posádku ještě čtvrtý pasažér. Už cestou mi ale bylo jasné, že u těchhle kluků bych neměla šanci, ani kdybych si „fasádu“ nechala udělat desetkrát za sebou. Samozřejmě, že jsem si vzpomněla na Davida...

Chata velikosti jihoamerické haciendy se hemžila hosty. Několik lidí jsem znala z práce – Edovy obchodní partnery a pár stálých zákaznic – ale převládali „vystajlovaní“ hošánci a já začala mít zlé tušení. Eda mě hned zaměstnal organizačními záležitostmi a já si uvědomila, že tu jsem možná jen právě proto.

Že je oslavenec gay, vyšlo najevo ještě během večera, kdy se opil a svou náklonnost k stejnému pohlaví přestal už zcela zastírat. K ránu odvrávoral na pokoj spolu se „synovcem“ Petrem.

Povedlo se mi skrýt zklamání a ustála jsem i následující nedělní merendu. Doma jsem si pak sice pobrečela, ale připadala jsem si mnohem „zocelenější“, než když jsem se zklamala v Davidovi. S Edou jsme dodnes zůstali dobří parťáci.

..............................

Do Marka jsem se naštěstí stihla zamilovat jen trochu. Byl Slovák, a než přišel do Čech, vyučil se v oděvních závodech v Prešově. Nastoupil k nám do butiku, když mu bylo dvacet, ale vypadal na sedmnáct. Trochu mi připomínal mého mladšího brášku. Nejspíš ve mně vzbuzoval mateřské city.

Hned jak jsem ho viděla poprvé, mě napadlo, že je gay. Ale on to kategoricky popíral. Má prý jen rád hezké věci, miluje umění, módně se obléká, používá dobrou kosmetiku, a tak se možná může zdát, že je trochu zženštilý.

Ale když jsme se pak hodně sblížili a já zadoufala, že by mezi námi mohlo být i něco víc, konečně svou orientaci přiznal. Tajil to na veřejnosti kvůli rodičům, a i proto odešel do Čech. Doma se totiž dozvěděli, že je homosexuál, a Markův otec zjištění neustál.

Nemohla jsem to pochopit. Copak jsou všichni muži homosexuálové? Nebo je nějak přitahuju zrovna já? Proč, proboha?

Marek už u nás nedělá. Mimochodem – prožil krátký románek s panem šéfem, který ho do podniku přijal už s tímto záměrem. Marek se do Edy zamiloval, ale ten má stále partnerský poměr s Petrem. Zhrzený blonďatý Slováček začal dělat scény, a tak ho pan šéf od nás raději vyexpedoval.

..............................

Říká se do třetice a dost. Ale asi jsem nepoučitelná nebo mě osud nepřestává pronásledovat. V září jsem byla na dovolené v Egyptě. Letěly jsem z Ostravy s mou nejlepší kamarádkou Luckou a s mojí starší ségrou Andreou. A samozřejmě s dvacetičlennou výpravou.

Egypt je sice úchvatný, ale měly jsme problémy s tamními muži. Já i sestra jsme blondýnky, Lucka je přirozená zrzka s modrýma očima a záplavou pih. Musely jsme chodit všude spolu a stejně nás pořád někdo obtěžoval.

Pak jsme se ale na pláži seznámily s Vladimírem. Bydlel ve stejném hotelu a znal nás z jídelny. A byl ho pořádný kus. Byla s ním legrace, a tak jsme se od té doby pohybovali všichni spolu. Všem třem se nám moc líbil, a – světe div se – on nejvíc pozornosti věnoval právě mně. Zjistila jsem, že často pracovně jezdí do Prahy, a tak jsme se na konci pobytu domluvili, že se příště sejdeme.

Moc jsem nedoufala, ale skutečně se po dvou týdnech ozval. Sešli jsme se a prožili úchvatné rande. Na konci ho korunovala privátní návštěva a noc u mě, se vším všudy. Vláďa kupodivu nespěchal a svůj pobyt v Praze protáhl do konce týdne.

Od té doby jsme se sešli už několikrát a náš vztah začal nabývat na intenzitě. Konečně jsem byla šťastná. Ocitla jsem se v ráji.

O to větší byl pro mě šok, když mi na sebe prozradil, že v Ostravě bydlí s přítelem. Ale prý spolu už dlouho nežijí a právě se rozcházejí. Vladimír je bisexuál a ženy má dokonce raději. A já jsem prý ta pravá...

Je to normální a nenormální jsem já? Fakt nevím, jaké mám zaujmout stanovisko. Mám s ním zůstat? Když si představím, že mi klidně může zahnout se ženskou i s chlapem...