děti

Lubor je poklad. Milý, galantní, tolerantní, starostlivý a ke všemu nezadaný! Hotové terno. A Dana byla štěstím bez sebe, že takového muže má právě ona. Nemá snad žádnou chybu, vlastně až na jednu - má děti. Že to není žádný problém? Dana to vidí ale jinak a zdá se, že má k tomu své důvody. Dělají jí ze života totiž hotové peklo:

Možná byste si řekli – no a co, tak má děti. Mně to taky nevadilo, děti mám ráda a na jejich první návštěvu jsem se těšila a napekla a uvařila jim. Jenže místo milých dětiček přijelo komando teroristů. Dvanáctiletý Petr a čtrnáctiletá Markéta. Sotva mě pozdravili a s protaženými obličeji zasedli ke stolu, bez zeptání se naládovali buchet, a když si Petr ukrknul, smáli se tomu ještě půl hodiny a předváděli se, kdo to zvládne hlasitěji. To jsem ale byla ještě v pohodě, říkala jsem si, no jo, puberťáci.

Lubor je samozřejmě okřikoval a omlouval se za ně, ale moc ho neposlouchali a já se jim smála, abych se zavděčila. Pak jsem navrhla, že bychom mohli vyrazit do kina. Lubor byl nadšený, děti opět protáhlé obličeje. To už je Lubor seřval a šlo se, oba v uších sluchátka a nevnímali nic, dokonce ani v kině, přitom si film vybrali sami.

Na večeři mi Markéta sdělila, že mít moji postavu, tak radši ani nežere... Tělo modelky sice nemám, ale rozhodně nejsem žádný tlouštík, takže mě to celkem překvapilo, až mi z toho zaskočilo a málem jsem se udusila. Děti z toho měly záchvat smíchu. Lubor je opět seřval a zas se omlouval. Od té doby se mnou ale už neprohodily ani slovo. První návštěva se tedy opravdu vydařila..

S Luborem jsme o tom mluvili a myslí si, že prostě nechtějí, aby měl nějakou ženu. Už deset let je vdovec a děti si zvykly, že je s nimi sám, a tak trochu zvlčily, omlouval je. Na jednu stranu jsem je chápala, cizí ženská je pro ně velká změna a o tátu se bojí. Rozhodla jsem se, že si tedy s nimi promluvím, protože jsem to s Luborem myslela vážně.

Chodili jsme spolu už sedm měsíců a chtěli jsme začít žít dohromady. Zašla jsem tedy za Markétou, a protože nejsem tak stará, nedávno mi bylo dvaatřicet, myslela jsem si, že jako dvě ženský bychom si mohly aspoň trochu rozumět. Vyslechla mě a pak jen řekla, že o žádnou macechu nestojí, a jestli mi jde o to spát s jejím otcem, což řekla poněkud sprostším výrazem, ať si to děláme, ale neotravujeme je. Veškerá snaha marná. Řekla jsem to tedy Luborovi a ten se rozhodl, že to vezme do svých rukou.

Dětem jednoduše oznámil, že budeme žít všichni společně, a ať se chovají slušně. Pořád jsem doufala, že k sobě najdeme cestu, ale jsou to už skoro tři měsíce, co bydlíme pod jednou střechou, a děti mě stále ignorují, co hůř, dělají mi naschvály. Tuhle mi schovaly kabelku, když jsem spěchala do práce, jindy zas daly do dveří sirku, abych se tam nedostala, vysypaly mi celý pudr do umyvadla a nebo obarvily oblečení v pračce. Luborovi tvrdí, že za to všechno můžu já a jsem paranoidní.

On se mě sice zastává, ale na děti je krátký a samozřejmě se s nimi nechce pořád dohadovat, což chápu. I mně kolikrát došla trpělivost a rázně jsem se snažila nastolit pravidla, ale nezmůžu s nimi nic. Respektovat mě nebudou. Kvůli tomu všemu to začíná skřípat i mezi námi s Luborem, ale ještě pořád věřím, že by se to dalo zachránit.

Jen nevím, jak na ty dva draky, co mi ničí život...?