Milé ženy-in, ráda bych vás poprosila o radu.

Bydlíme v baráčku, který nám tchán daroval a který jsme rekonstruovali. Tchán je hodný, zbožný a pracovitý člověk. Jenže já už toho společného bydlení mám plné zuby.

Tak například když má přijít manžel z práce, už stepuje ve dveřích a ptá se, jestli už je doma. Sotva bouchnou dveře, už na něj spustí, že musí jít dělat tamto nebo tohle. Je to sice vždy něco na našem baráku, ale máme půlroční dítě a já bych taky chtěla, aby se trochu věnoval dceři.

Nebo se s manželem dohodnu, že až přijde z práce, tak si vezme malou a já pořádně uklidím. Jenže přijde z práce a děda spustí, že musí jít sklidit seno, protože zítra má pršet, a musí se to udělat hned (vždycky se najde něco, co prostě nemůže počkat).

Děda taky nemůže překousnout, že nevařím (s manželem jsme se tak dohodli a oběma nám to vyhovuje). Tak na mě zkouší různý taktiky. Například přinese švestky, a že jeho dcera dělala buchtu a že já bych taky mohla. Tak jsem mu řekla, že já péct neumím. Další den ať udělám šunkafleky. Když viděl, že to se mnou nehne, tak začal vařit sám a myslel si, že se začnu stydět. No nezačla. Tak koupil hotové karbanátky, a že k nim mám udělat brambory. Aby měl klid na dušičce, tak jsem na to kývla, ale šoupla jsem mu dceru na hlídaní. Jeho to po 5 minutách přestalo bavit, tak se rychle zdejchl a já tam stálá s nedodělanými bramborami a řvoucím miminem.

Nebo švagrová mu dá na hlídaní syna a on (děda) v 10 večer přiletí k nám nahoru, že malej nemá kartáček, a ať pro něj rychle ke švagrové sjedem. Jsou to takové maličkosti, ale je toho hodně a já už pěním.

Soukromí nemáme prakticky žádné. Máme barák 300m čtverečních a já toho mám opravdu hodně na uklízení + malý dítě. Když jsme byli bezdětní, tak jsem vařila a chodila do práce, tak se nemůže smířit s tím, že nevařím.

Já jsem si ale vzala jeho syna a ne jeho, tak necítím povinnost mu vyvařovat. Je sice pravda, že toho pro nás dělá hodně, ale já se ho o to neprosím. Radši bych, abychom s manželem měli na sebe čas a barák se dodělával pomaleji. Dost jsme se za poslední dobu odcizili.
Kdyby to psal tchán, tak napíše něco v tomto smyslu: ,,Celý den sedí s dítětem doma, hovno dělá a ani manželovi a mně neuvaří. My tvrdě pracujeme a ona si jen hraje s děckem."

Kdyby to psal manžel, tak napíše asi toto: ,,Jsem v práci, sotva přijdu domů, už po mě všichni něco chtějí. Táta musí furt něco dělat, a jelikož je mu 70, tak to nezvládne sám, manželka má furt nějaký pindy, jako kdyby nevěděla, že dře na našem baráku. Dělám, co můžu, ale oběma se prostě nezavděčím."

Otevřeně se s manželem o všem bavím, ale on jen furt slibuje.

Co si  o tom myslíte? Mám zabalit malou a odstěhovat se? Nebo mám držet pusu a krok?

K.

Tohle je těžká situace, a ať už naše čtenářka zvolí jakékoliv řešení, bude vždy bolestivé. Co byste jí poradily, milé ženy-in?

Reklama