Milé ženy-in, ráda bych vás poprosila o radu.
Bydlíme v baráčku, který nám tchán daroval a který jsme rekonstruovali. Tchán je hodný, zbožný a pracovitý člověk. Jenže já už toho společného bydlení mám plné zuby.
Tak například když má přijít manžel z práce, už stepuje ve dveřích a ptá se, jestli už je doma. Sotva bouchnou dveře, už na něj spustí, že musí jít dělat tamto nebo tohle. Je to sice vždy něco na našem baráku, ale máme půlroční dítě a já bych taky chtěla, aby se trochu věnoval dceři.
Nebo se s manželem dohodnu, že až přijde z práce, tak si vezme malou a já pořádně uklidím. Jenže přijde z práce a děda spustí, že musí jít sklidit seno, protože zítra má pršet, a musí se to udělat hned (vždycky se najde něco, co prostě nemůže počkat).
Děda taky nemůže překousnout, že nevařím (s manželem jsme se tak dohodli a oběma nám to vyhovuje). Tak na mě zkouší různý taktiky. Například přinese švestky, a že jeho dcera dělala buchtu a že já bych taky mohla. Tak jsem mu řekla, že já péct neumím. Další den ať udělám šunkafleky. Když viděl, že to se mnou nehne, tak začal vařit sám a myslel si, že se začnu stydět. No nezačla. Tak koupil hotové karbanátky, a že k nim mám udělat brambory. Aby měl klid na dušičce, tak jsem na to kývla, ale šoupla jsem mu dceru na hlídaní. Jeho to po 5 minutách přestalo bavit, tak se rychle zdejchl a já tam stálá s nedodělanými bramborami a řvoucím miminem.
Nebo švagrová mu dá na hlídaní syna a on (děda) v 10 večer přiletí k nám nahoru, že malej nemá kartáček, a ať pro něj rychle ke švagrové sjedem. Jsou to takové maličkosti, ale je toho hodně a já už pěním.
Soukromí nemáme prakticky žádné. Máme barák 300m čtverečních a já toho mám opravdu hodně na uklízení + malý dítě. Když jsme byli bezdětní, tak jsem vařila a chodila do práce, tak se nemůže smířit s tím, že nevařím.
Já jsem si ale vzala jeho syna a ne jeho, tak necítím povinnost mu vyvařovat. Je sice pravda, že toho pro nás dělá hodně, ale já se ho o to neprosím. Radši bych, abychom s manželem měli na sebe čas a barák se dodělával pomaleji. Dost jsme se za poslední dobu odcizili.
Kdyby to psal tchán, tak napíše něco v tomto smyslu: ,,Celý den sedí s dítětem doma, hovno dělá a ani manželovi a mně neuvaří. My tvrdě pracujeme a ona si jen hraje s děckem."
Kdyby to psal manžel, tak napíše asi toto: ,,Jsem v práci, sotva přijdu domů, už po mě všichni něco chtějí. Táta musí furt něco dělat, a jelikož je mu 70, tak to nezvládne sám, manželka má furt nějaký pindy, jako kdyby nevěděla, že dře na našem baráku. Dělám, co můžu, ale oběma se prostě nezavděčím."
Otevřeně se s manželem o všem bavím, ale on jen furt slibuje.
Co si o tom myslíte? Mám zabalit malou a odstěhovat se? Nebo mám držet pusu a krok?
K.
Tohle je těžká situace, a ať už naše čtenářka zvolí jakékoliv řešení, bude vždy bolestivé. Co byste jí poradily, milé ženy-in?
Nový komentář
Komentáře
Tobbi: asi jsem měla svůj příspěvek víc rozvést, svou zkušenost jsem napsala pouze z toho důvodu, aby mi někdo nevyčetl, že si tu situaci neumím představit. Umím, protože jsem to zažila, ale nechci se tím nijak chlubit, ani nikomu nic vyčítat. Jenom odpovídám
Laliari: Já ti nic nepodsouvám, jenom jsem se ptala
Tobbi: prosím, nepodsouvej mi něco co jsem neřekla. Ne, nemám ten pocit.
*Kotě*: myslím, že lidi jsou pořád stejní, někteří se uzavírají, jiní se druží
To, že máš ráda svoji velkou rodinu asi je právě v tom, že máte vlastní bydlení. Máš svobodu rozhodování.
Manx: hm, mně nepřipadají tyhlety trendy "jenom my čtyři pro sebe a všichni se jděte bodnout" nijak pozitivní. Sice máme vlastní bydlení, ale jinak jsme velká rodina a já jsem za to ráda. Mně přijde smutné, jak se dnešní lidé čím dál víc uzavírají - před rodinou i přáteli...
Tobbi: Já nečelím,mě je šumák,co si ty trpitelky myslí
O tom to totiž je.
Nenech se zblbnou trpitelkama ani extrémam jako z baráku pryč a používej selský rozum.Nikdo vám barák nevnutil,to jeblbost,ale na druhou stranu nemusíš za to přuistupovat úplně na vše.Zachovej klid a rozvahu,jeslti je tvůj muž a děda trochu normální,tak se domluvíte.
klabajzna:
a.... 187: No nevím, moji synové jsou po otci a dcera po mně
.
Neříkám, že je třeba považovat manželovy rodiče za své, ale trocha empatie nikoho nezabije. To není neznamená vzdát se své svobody úplně, to znamená trochu přemýšlet i nad potřebami bližších lidí. Nemusí s ním přece mluvit dlouhé hodiny, někdy stačí jen pár slov prohozených s úsměvem a atmosféra se projasní. Ovšem je nemálo lidí, které těší, když kolem sebe šíří dusno, ale klabajzna na mne tak nepůsobí.
klabajzna: Nemyslím si, že jsi líná a že se nudíš. To ani náhodou, i když už je to sto let, co byly moje děti malé, něco si z té doby pamatuji. Problém je v tom, že bydlíte v jednom domě,že mezi vámi je veliký věkový rozdíl a že jste si možná nedomluvili pravidla soužití a máte různá očekávání závislá na jiných životních zkušenostech. Nevím, jestli se v dnešní době ještě učí Neruda, ale úplně bych Dědovu mísu nezavrhovala. Děti se i v dnešní době hodně učí nápodobou.
Žížala: Tohleto má každý jinak,záleží to na povaze a tom, v čem kdo vyrostl, já udržuju rodinné vztahy korektně vlažné
a...: mě osobně ale přijde hrozně důležitý stejně jako partnerskej vztah tak i rodinný vztahy opečovávat, obzvlášť když klabajzna píše že jinak má dědu ráda a není špatnej člověk
Bellana: Ano ideální je vzít si sirotka
A k tomu dalšími-kluci bývají po matce, takže by nanejvýš mohla mít pocit, že žije se svou tchyní
Ale vážně, co je na tom špatného, že si člověk chce sám vybírat lidi, se kterými se chce stýkat? Proč se stýkat s lidmi jen proto, že jsou to tvoji příbuzní?? Když je někdo osamělý musí se s tím vyrovnat tak, že si najde někoho sobě podobného, ale mladá ženská s dítětem má asi úplně jiné zájmy než starý pán.
a.... 163: Mně taky připadá, že se chce věnovat jen své nejužší rodině. ALE taky tak trochu - dědku, dals barák, teď neotravuj. Je opravdu takový problém mluvit s otcem manžela, který je (teď fabuluji) vdovec a cítí se osamělý? Pokud nesnáší svého tchána, dříve či později objeví jeho rysy i u svého muže. Z příspěvků mám často pocit, že rodiče partnera by měly zemřít nejlépe v den svatby nebo by se měli dát hibernovat a měli by být rozmrazováni jen na krátkou dobu, aby mohli pohlídat vnoučata a pak zase šupky do futrálu
Jaštěrička: I já znám výjimky
Ale myslím, že ty právě čelí nátlaku ze strany "obětovatelek". (A to si jako klidně odjíždíš každej víkend na lyže? No, to já bych nemohla... Já se totiž MUSÍM starat o rodinu....)
Přičemž "jet na lyže" reprezentuje vzít lyže a vyjet deset kiláků na kopec prakticky za barákem.
Laliari: A nemáš takhle někdy pocit, že SES VŠEM OBĚTOVALA A TI HAJZLOVÉ SI TOHO ALE VŮBEC NEVÁŽÍ!!!!
tak tohle znám, i když jako vnučka, žijící s prarodiči v jednom baráku.. asi to není o vaření, ale o tom, že jí někdo ve vlastním domě pořád říká, co má dělat a připadá si jako malá... asi to chce promluvit si na rovinu, trošku se udobřit a pak zatnout zuby a říkat si, že co jsem si navařila, to si sním (teda teď to jídlo nemyslím)
Žížala: Šmarja,trocha nadsázky ,ne
Ale pravda je,že člověk ustupuje a ustupuje a nakonec zjistí,že už nemá kam. Všichni tři musí ustoupit o krůček,nemůže jen jeden,to se nikdy nedomluví a dospělí lidi by se měli umět domluvit. Vzájemné soužití je vždy o kompromisech
Jaký si to uděláš, takový to máš
Tobbi: a proč to hrotíš do extrému ? Tady nikdo nepsal že se má o dědu starat od rána do večera
. Jak to má podle tebe teda už TEĎ řešit - ne rady "já bych se k tchánovi nikdy nestěhovala"...ale co má dělat ? Má se šprajcovat ještě víc a hrotit situaci ?
Tobbi: Mluvíš mi z duše
Ale já jsem asi výjmka,je mi sice 41,ale nikde si nestěžuju,bo si žiju jak chci
i tu střechu nad hlavou jsem si zařídila jako Majucha
a uklízí doma hoši (jsem kruťas, bo neuznávám ženské a mužské práce,když já můžu haranty živit,proč by oni nemohli pomoci mě
)
fascinující je, jak si sem někdo přijde postěžovat, a hned se dozví, jak zde přítomné dámy při práci stihly denně vařit, péct prát, žehlit a samozřejmě věnovat se dětem, takže pisatelka je vlastně neschopná