Donedávna jsem patřila k šťastlivcům, kteří svého obvodního lékaře znají jen podle jména. To se mělo záhy změnit a mně se tak odhalily útroby našeho tolik diskutovaného zdravotnictví. Přečtěte si, co mi tato hloubková sonda prozradila...

hospital

Když jsem se dozvěděl, že se brněnská agentka magazínu ŽENA-IN.cz Jitka ocitla v nemocnici, byl to pro mě šok. A ještě větší šok zažila ona sama...

Jak jsem se (ne)léčila

Všechno začalo poměrně nevinně. V pátek kolem jedné hodiny mi znecitlivěla ruka a nabyla tvar a odstín poctivého jelita. Vyrazila jsem k obvodní lékařce, ale ta už neměla ordinační hodiny, a tak jsem se vydala do nemocnice u sv. Anny.
Nepohyblivá ruka může být cokoli. Může jít o problém neurologický, cévní, chirurgický, ale rozhodně jde o problém závažný. Tedy, to jsem si alespoň myslela já...

Svatá Anno, vyslyš moje prosby!

V nemocnici ale byli jiného názoru a bez doporučení mě odmítli ošetřit, někam poslat a vůbec se se mnou bavit. Nechtěla jsem se vzdát a obrážela oddělení za oddělením a prosila sestřičky, aby se na mě někdo podíval a poradil. Nestalo se. Se zaťatými zuby jsem se doplazila domů a čekala čtyři hodiny, než otevřou pohotovost.

Nesimulujte, paninko

Slyšeli jste někdy, že je naše zdravotnictví pomalé a že se musí donekonečna čekat? Není to tak, na pohotovosti se mnou byli hotovi raz dva. „Nic to není, nateklé to není (cože?), bude to jen zhmožděný sval. Něčím si to mažte, další, prosím.“

Víkend jsem přežila se zaťatými zuby a v pondělí ráno jsem došla za obvodní lékařkou. Ta mě raději poslala na ultrazvuk, a tak jsem se vlekla přes polovinu Brna až na Viniční. Na ultrazvuku zjistili hlubokou žilní trombózu, ale poslali mě zpět k obvoďačce, aby mě ta poslala do nemocnice.

Opět jsem se ocitla u sv. Anny. Z vrátnice mě poslali na druhé oddělní, z něj na cévní a po hodinovém čekání opět zpátky na druhé. Po dalším hodinovém čekání se konečně otevřely dveře a byl mi dovolen vstup do ordinace.

K mému překvapení se ale lékař nezahleděl na moji ruku, ale do otepi papírů. Na hospitalizaci to prý je, ale oni mají málo lůžek a vůbec - mám si zajet do Bohunic. Pak se konečně podíval i na mě, ale bylo to jen proto, aby pohledem pokynul ke dveřím.

Musím se přiznat, že nervy mi tekly i ušima. Do Bohunic je to pěkná dálka, má Odyssea v té chvíli již trvala přes pět hodin a zatím se mi nedostalo vůbec žádné péče.

V Bohunicích mě ale bleskově vyšetřili a hned odeslali na kardiologickou JIP. První zákrok jsem podstoupila ani ne hodinu nato.

Andělé a démoni

Z hlediska struktury daného vyprávění by teď měla lékařská pochybení kulminovat a celý článek by měl končit tím, že jsem přišla buď o pravici, a nebo o život. Konečně, i to byl možný scénář. Vnímavý čtenář ale tuší, že tento článek píši, a dokonce asi mám i čím ho psát.

Je to tak. Andělíček strážníček se mi vrátil z dovolené a mě se dostalo té nejlepší a také nesmírně rychlé lékařské péče. Doktoři v Bohunicích byli úžasní profesně i lidsky.

Snad ještě víc mě překvapily sestřičky na JIP, kam mě následně odvezly. Málokdo z nás si dovede představit, jak úmorná, těžká a špatně placená práce to je. Ta krásná, křehká a drobná děvčata neustále zvedala, pokládala a vozila imobilní pacienty, za celou dobu svého pobytu jsem neviděla, že by měly možnost se zastavit a vydechnout. Přesto ale nepřestávaly být usměvavé, milé a vstřícné. Stejné to bylo i na lůžkovém oddělení, já si zakrátko připadala jako v seriálu Stefanie. Postupně jsem se lepšila, ale mé výsledky ještě zdaleka nebyly ideální.

Rychle a zběsile

I když se o mě na lůžkovém oddělení také starali příkladně, můj odchod z nemocnice byl, mírně řečeno, podivný. Ve středu mi brali krev, a když jsem čekala na výsledky, vrazila do pokoje sestřička, že se mám bleskově balit. Logicky jsem se ptala, zda výsledky dopadly dobře. Odpověď, že ještě nejsou, ale já zkrátka odcházím, mě dost překvapila. Přijímali mě šest hodin a během šesti minut mě vypakovali. Tak tak že jsem dostala zprávu a léky jsem si musela zvlášť vyreklamovat, stejně jako nějaká doporučení a postupy. Na rozloučenou za mnou ještě stačili houknout, že výsledky mám špatné, ale snad se to napraví.

Závěrem

Jaké je tedy naše zdravotnictví? Ukázalo se mi jako naprosto bipolární. Veškerá péče byla buď vynikající, anebo žádná, černá, nebo bílá. Jen bych si, jménem nás pacientů, moc přála, aby příště byla jen a jen bílá. Bílá jako doktorské pláště, bílá jako křídla milosrdných andělů z brněnské JIP.

Podepsána (dočasně) levicí,
Agentka Jitka

Čtěte také ze zápisků agentky Jitky...

Reklama