Loni 9. září to bylo přesně sto let, co přišla Soňa Červená na svět do rodiny prvorepublikového skladatele, humoristy a právníka Jiřího Červeného, zakladatele literárního kabaretu Červená sedma. Ten byl vnukem proslulého královéhradeckého výrobce hudebních nástrojů Václava Červeného, specializujícího se především na žestě. Známý byl i jeho druhý dědeček, královéhradecký malíř a fotograf Adolf Russ.
Hudební nadání tedy Soňa zdědila po tatínkovi, který ji v jejích uměleckých sklonech všemožně podporoval. Díky němu vyrůstala v prostředí, kde byly hudba i divadlo přirozenou součástí života. Jenže pak se rodiče v jejích deseti letech rozvedli a s otcem se stýkala málo a tajně. S matkou, mimořádně krásnou ženou, měla Soňa komplikovaný vztah. Ta si vlastně druhé dítě vůbec nepřála. Zkazilo jí plesovou sezónu! Stačila jí dcera Jiřinka, starší Sonina sestra.
Matka neměla pro hudbu moc pochopení, vychovávala své dcery tak, aby byly sice vzdělané, ale aby se především dobře vdaly. Sama po rozvodu dlouho nezůstala. Provdala se za velmi bohatého majitele mezinárodní paroplavební společnosti Karla Veselíka, velkého vlastence a sokola, ale především šlechetného člověka. Pro vyženěné dcery dělal první poslední, a dokonce je adoptoval. Když nečekaně zemřel na těžký ledvinový záchvat v roce 1938, zanechal své nové rodině nejen obrovský majetek, ale s ním i hromadu starostí, na něž nebyl nikdo v pohnuté době konce třicátých let připravený.
Soňa byla nadaná nejen hudebně, ale i sportovně. Milovala jízdu na koni, krasobruslení, ráda taky plavala a lyžovala. Ve slabé chvilce přemluvila matku, aby jí povolila přijímací zkoušky na konzervatoř, kam z gymnázia pak přestoupila. Konečně se jí splnil sen! Jenže si to sama pokazila! Měla tam několik ctitelů, s nimiž si zahrávala. A když se jeden z nich pokusil o sebevraždu, musela se ze dne na den se školou rozloučit. Za trest ji matka zapsala na dvouletou internátní hospodářskou školu v Dolní Rovni poblíž Pardubic. Zažila si tam své! Nakonec si zvykla, i když se jí stýskalo po Praze, po divadle…
Jenže pak se už po roce musela vrátit do Prahy. Byl konec roku 1942 a Němci chtěli uvalit nucenou správu na rodinný majetek, čemuž chtěla Sonina matka zabránit. A Soňa ho měla zachránit tím, že začne chodit na německou konzervatoř. Smířila se s tím, protože škola měla vysokou úroveň. Studovala zpěv u skvělé učitelky zpěvu, chodila na klavír, harmonii, gymnastiku, učila se italsky. Matka pocházela ze Sudet, a tak jí dali německou příslušnost. Myslela, že se jí tím podaří zachránit majetek, na němž tolik lpěla. Bohužel hrála dvojí hru, a tak byla zatčena gestapem a vyslýchána v Pečkárně a vězněna na Pankráci. Nakonec skončila v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Také Sonin otec Jiří Červený byl jako protistátní živel zatčen a poslán do Terezína.
Foto: Profimedia
Sestra Jiřina byla už vdaná a žila na Moravě, a tak Soňa zůstala ve velkém bytě sama. Ne dlouho. Gestapo tam dosadilo německou rodinu, „aby se o ni starali“. Jejich syn pak pravidelně Soňu znásilňoval. Styděla se, postěžovat si neměla komu…
Nakonec všechny hrůzy války přežila a oba rodiče se vrátili z koncentráku. Rok 1945 byl pro ni nabitý i dalšími událostmi. Vdala se za Františka Slabého, majitele továrny na výrobu čokolády, získala angažmá u Voskovce a Wericha, studovala zpěv i herectví. Začala znovu žít. Měla milujícího manžela, s nímž chodila do vybrané společnosti, žili v krásném bytě, čekala je růžová budoucnost… Idylka netrvala dlouho. V roce 1948 byla manželova továrna znárodněna a on se dostal do hledáčku StB. Rozhodl se pro emigraci. Zatím se skrýval a vše připravoval - pro sebe i pro Soňu. Ta odmítla - kvůli své matce i smlouvám v divadle. Byla až příliš zodpovědná, ale slíbila manželovi, že za ním přijede. Už se nikdy nesetkali! Na její obranu - podobně jako mnozí ani ona nevěřila, že ten režim potrvá tak dlouho. Vzpomeňme na Jiřího Kodeta, který dával bolševikovi rok nebo dva. Jak hluboce se všichni mýlili. Bohužel….
Nyní byla v hledáčku StB i Soňa. Pak zatkli v listopadu 1948 její matku, která ve vězení za nejasných okolností zemřela. Její tělo se Soně podařilo z márnice dostat v hodině dvanácté, druhý den měla být totiž pohřbena do společného hrobu. Když Soňa pátrala po příčině její smrti, bylo jí řečeno, že se otrávila jedem, který měla v kabelce, když byla obviněna z pokusu o útěk za hranice. Naprostý nesmysl! Nedopatřením pak dostala Soňa dva úmrtní listy. Vězeňský lékař uvedl jako příčinu smrti požití jedu, patolog zápal plic. Nemělo smysl dál po tom pátrat.
Snem Soni Červené bylo zpívat v opeře. Bohužel získat angažmá v Národním divadle, po němž tolik toužila a na něž se připravovala, bylo díky jejímu původu nemožné. StB ji sledovala na každém kroku a neustále ji lanařila ke spolupráci. Nikdy se k tomu nepropůjčila, a proto těžce nesla, když byla na začátku 90. let neprávem obviněna ze spolupráce. O nějakém spisu, který na ni estébáci vedli, neměla ani tušení.
Po hostování v Liberci a Plzni se jí skutečnou operní kariéru podařilo nastartovat v Brně, kde získala stálé angažmá v Janáčkově divadle v roce 1952. S Prahou se ale těžce loučila. Když měla možnost v Praze hostovat, nikdy neodmítla. Brno bylo jejím domovem do roku 1958. Tehdy dostala lukrativní nabídku z Berlína nejprve do opery Unter den Linden a pak do Deutsche Oper. Největší problém bylo získat pas, byť se jednalo „jen“ o východní Berlín.
Za dramatických okolností se jí pak podařilo projet svým mercedesem v lednu 1962 posledním otevřeným přechodem skrz Berlínskou zeď do Západního Berlína. Stala se pak sólistkou operních domů ve Vídni, Miláně, Amsterdamu, Barceloně, Bruselu, Lisabonu a všech velkých německých operních scén. Jedenáct sezón účinkovala i v San Francisku, pravidelně se účastnila wagnerovských slavností v Bayreuthu. Všude zažila velký úspěch a dočkala se mimořádného uznání, o němž jsme doma neměli ani tušení. Její jméno muselo být z naší kulturní historie vymazáno. Když se po pádu železné opony se vrátila do Čech, vlastně zpočátku netušila, zda natrvalo. Podařilo se jí nemožné! V 65 letech začala její druhá kariéra trvající více než třicet let.
Její poslední operní rolí byla hraběnka v Čajkovského Pikové dámě v Brně na jaře 2022 a poslední melodramatickou rolí pak postava svaté Ludmily v oratoriu Jana Zástěry Nádech věčnosti, uvedeného na Pražském hradě v roce 2021 a poté i v Lateránské bazilice v Římě v září 2022. Mimořádně vitální umělkyně zemřela 7. května 2023 v úctyhodných 97 letech.
Její jméno nese nejen planetka číslo 26897 objevená v srpnu 1995 na Ondřejovské observatoři, ale též poštovní známka s jejím portrétem, kterou vydala 3. září 2025 Česká pošta k jejím nedožitým stým narozeninám. Hold jí k tomuto výročí vzdala též firma Nefrito parfémem Soňa s decentním červeným prvkem odkazujícím na její jméno.
Zdroj info: Plavcová Alena: Slasti a neřesti, 2013, Otazníky historie speciál, 2012, Wikipedie, autobiografie - Červená Soňa: Stýskání zakázáno, 1999 a Stýskání zažehnáno, 2017
Nový komentář
Komentáře
Děkuji
Děkuji
Je to obdivuhodná a těžko překonatelná dáma. V pořadech v rádiu i v televizi z ní čiší energie a optimizmus. Hodně zdraví do dalších let.
No nevim, ta veta se mi nejak nezda.. myslim, ze je to spatne napsane. Vetsi smysl by davalo Nejsem spokojená, protože se mi daří dobře, ale protože jsem spokojená, daří se mi dobře