Darwinovu teorii o vývoji druhů známe všechny. Některé z nás ji považují za bernou minci, některé za nesmysl, většina o ní prostě nepřemýšlí. Málokdo ale ví, že tato teorie není rozhodně slepou vývojovou větví – i ona sama se vyvíjí, je pozměňována a rozšiřována. V posledních letech bývá nejčastěji skloňována její modifikace známá jako teorie sobeckého genu, jejímž autorem je Richard Dawkins.

Přirozený výběr
Stejně jako Darwin operuje i Dawkins s pojmem přirozený výběr, přesouvá ho ovšem do subtilnější roviny. Už nejde o jen to, že přežije a dále se množí silnější či adaptabilnější organismus jako v případě evoluční teorie. Tím, komu „jde o přežití" jsou geny. Úkolem přirozeného výběru je tedy co největší rozšíření genů jedince, nikoliv přežití a už vůbec ne štěstí jednotlivce. Nesmíme samozřejmě přirozený výběr či geny personifikovat a přičítat jim jakési volné jednání - jedná se čistě o mechanismus náhodných mutací a přizpůsobování se okolí, provázený nesčetným množstvím omylů a slepých vývojových větví.

Naše geny pamatují pravěk
Genetické základy člověka se formovaly v lovecko-sběračských společenstvích dávné minulosti, a mnohdy ještě dříve. Život moderního člověka je z hlediska vývoje druhu pouhým zlomkem. Naše genetické vybavení tedy počítá se životem v malých, většinou příbuzenskými pouty provázaných tlupách, v podstatě ve velkých rodinách, nikoliv ve velkoměstech, kde těsná fyzická blízkost ostře kontrastuje s tím, že prakticky každý, koho potkáváme, je pro nás cizí člověk.

Morálka je genetický kód
Zastánci teorie sobeckého genu tvrdí, že prakticky veškerý náš život se řídí genetickými faktory, a přes původ v pradávné minulosti jsou to faktory přizpůsobivé, reagující na prostředí. Přitom platí, že většina našich instinktů nejlépe funguje, když si je neuvědomujeme - lži jsou nejpřesvědčivější, když jim sami věříme. Proto jednou z adaptací našich genů je skutečnost, že se většina jejich impulsů skryla do podvědomí. Dawkins a jeho následníci říkají, že velká část našich morálních zásad je pouze dovedně vytvořenou rouškou, která má skrýt skutečné záměry našich genů prosazované v rámci přirozeného výběru.

Proč jsou muži nevěrní
Nejzřetelněji se tlak sobeckého genu projevuje ve vzájemném chování mužů a žen. Zatímco v zájmu každé „samice“ je především kvalitní genotyp jejího partnera - to jest získání co nejlepších genů pro svého potomka, protože jeho donošení a výchova jí zabere mnoho času a doba její plodnosti je omezená, je zájmem každého samce oplodnit co nejvíce samic a dosáhnout tak maximálního rozšíření genů. Člověk je ovšem druhem s vysokou mírou otcovských investic, muži se také starají o své potomky, především o ty legitimní, a tak je lidská společnost poněkud specifická. Žena sice pro zplození potomka usiluje o geneticky co nejkvalitnějšího partnera, ale zároveň hledá muže, který jí i jejím dětem věnuje co nejlepší péči. Největší obavou mužů je naopak to, že budou svůj čas a úsilí investovat do cizího potomka, a tak si jako stálé partnerky vybírají ženy, které jim zaručí přiměřené množství vlastních kvalitních potomků. Nevěra žen je tak vzácnější a jejím cílem je získání kvalitních genů bez rizika ztráty muže - pečovatele. Přitom muži na tuto fyzickou nevěru reagují velmi negativně, protože ohrožuje to nejpodstatnější - staví je před riziko, že pečují o potomka s cizími geny. Sami muži jsou přitom nevěrní poměrně často a snaží se rozsévat svůj genom kde mohou, ženy pak fyzickou nevěru mužů obvykle snáze tolerují, ohrožující je pro ně, když si muž začne s jinou ženou „rozumět“ - obávají se odchodu partnera - pečovatele.

Děvka nebo madona
Z těchto základů vychází většina velkých etických systémů - ženy jsou v nich děleny na děvky, s nimiž muži spí, a madony, které si berou za manželky. Žena se pak může rozhodnout, bude-li madonou se zabezpečenými, ale možná méně kvalitními potomky, nebo děvkou, s potomky možná kvalitními ale s nutností zabezpečit si je sama. Některá menší společenství matriarchálního rázu se však dala zcela cestou „děvky“ - ženy si v nich vybírají nejkvalitnější muže a o potomky se stará celý kmen. Je tak dosaženo přežití kvalitních potomků - a protože kmen je obvykle příbuzensky provázán, vlastně i přežití a šíření jeho genů.

Monogamie jako smlouva
Šíření genů a zároveň zabezpečení žen a jejich potomků ve větších společnostech nejlépe vyhovovala polygamie. V jejím důsledku však zůstávalo mnoho nezadaných mužů, obvykle z chudších vrstev - a tito muži měli tendenci chovat se agresivněji, než muži zadaní. Dawkins a jeho zastánci proto tvrdí, že monogamie je společenskou smlouvou, vzniklou právě na nátlak mužů, na které se nedostávalo žen - proto je tolik prosazována v křesťanství, které se obracelo především k chudším vrstvám. Moderní trend rozvodů a jakýchsi postupných monogamních svazků však poškozuje jak ženy, tak sociálně níže postavené muže a spojuje nevýhody obou systémů - jak striktně monogamního, tak polygamního.

Morální zvíře
Zdálo by se, že podle zastánců teorie sobeckého genu je člověk vlastně zvíře, jehož veškerá morálka je jen berličkou pro snahu genů a přežití a rozšíření se. Jeden z popularizátorů této teorie, Robert Wright, však podotýká, že přirozené nemusí nutně znamenat správné a že uvědomění si pravých motivů našeho jednání nám může pomoci posílit pozitivní a potlačit negativní složky našeho genetického dědictví. Nebude to lehký boj, už proto, že přirozený výběr nás obdařil bohatou škálou sebeklamů, ale je to jediná cesta, jak se stát alespoň do určité míry „morálním“ zvířetem - jak vymanit svou morálku z pout instinktů a nevědomých tlaků. Tato takzvaná „evoluční etika“ tak prohlubuje míru pochopení a tolerance, staví se proti rasismu a xenofobii, podporuje lásku mezi lidmi a dává člověku do značné míry svobodu volby.

 

Jak se vy stavíte k nevěře?
Připadáte si ovládány svými geny, nebo máte pocit, že se rozhodujete na základě vlastní svobodné volby? Souhlasíte se zastánci teorií sobeckého genu?
Myslíte si, že muži jsou „rozsévači genů“? Jste spíše „děvky“ nebo „madony“?

S využitím knih Morální zvíře od Roberta Wrighta a Sobecký gen od Richarda Dawkinse

Reklama