Jako všechny děti jsme i já s bráškou milovali zvířata všeho druhu. Psi, kočky a ostatní „velké" živočichy jsme si museli užít jen u babičky, protože rodiče nám do našeho malého bytu dovolili jen rybičky a andulku. Časem jsme z nich vydyndali ještě vodní želvičky nebo strašilky, které jsou nenáročné, nesmrdí a vlastně nejsou ani vidět. Každopádně s absencí většího množství zvířat jsme si dokázali poradit sami. Každou chvíli jsme domů donesli broučka nebo housenku, kteří pár dní u nás přenocovali v krabičce a pak je čekala opět svoboda. Rodiče to snášeli dobře, protože se žádné z těchto zvířátek se u nás moc dlouho neohřálo.

Maminka s tím problém neměla, protože to je ženská, která se jen tak nějaké havěti nelekne. A tatínek... toho jsme vždycky nějakým způsobem ukecali a nebo o tom braboukovi u nás v pokoji ani nevěděl. A tak jsme u nás přechovávali střevlíky živící se přezrálými srálkami, kukly, ze kterých se líhli motýli, nebo nám pod piánem běhala ještěrka a my přemýšleli, jak tu mrchu dostat ven. Také si  jednou nic netušící tatínek v klidu obývacího pokoje četl noviny a nevěděl, že vedle něj za závěsem spokojeně spinká ježek, kterého bráška přinesl ukázat, avšak než se s ním stihnul pochlubit, ježura vzal roha. A slepýš, který byl také donesen jako ukázkový exemplář, se rozhodl utéct z piksly zrovna ve chvíli, kdy byl tatínek doma sám. Na takovou havěť nesáhne ani omylem a jelikož ji nechtěl nechat běhat jen tak po bytě, nezbývalo mu nic jiného, než v šoku, s odporem a s bůhvíjakým náčiním dostat hado-ještěrku zpět do krabice. Nevím, kdo z nich byl vyděšený víc, ale přežili to oba.

Já jsem jako malá měla úchylku na hlemýždě. Jakmile jsem na trávníku objevila hezkého, malého, pruhovaného šnečka, okamžitě jsem ho v krabičce plné trávy nesla domů. Dotáhla jsem to tak daleko, že se mi začali množit. Jaké bylo překvapení, když maminka při zatemňování oken objevila šňůru od žaluzie odshora až dolů posetou malinkými šnečíky. Jedna z výhod, o které jsem si myslela, že tento živočich má, byla jejich rychlost. Něco takového mi přece ze zavřené krabičky nemohlo zdrhnout, ne? Ovšem... mýlila jsem se. Časem jsem ztratila přehled, kolik šneků jsem natahala domů a kolik jsem jich vrátila zpět do přírody. A opět to odnesl ten, kterému to bylo milé nejméně. Můj tatínek je muzikant, který umí hrát na kdeco a jeho hudební nástroje jsou mu posvátné. A tak když jednou z komory vytáhnul svůj kufřík se saxofonem a uprostřed futrálu našel přilepeného šneka, málem to s ním šlehlo. Tatam byla jeho klidná a mírumilovná povaha. Vyslechli jsme si, že nikdy, prostě nikdy(!) už nesmíme přinést domů žádný hmyz, žádného plže nebo cokoliv podobného. Poté co se uklidnil a na vše zapomněl, opět se nám začal okenní parapet v pokoji plnit krabičkami se zvířectvem.

Jako děti jsme postupem času nanosili domů menší zoologickou zahradu. Tatínkovi jsme tím sice způsobili pár menších šoků, ale trvalejší újmu z toho neměl, zvířátka vždycky přežila, my jsme měli radost a aspoň byla prča, ne? :-)

Vaše Heather

No tedy, my jsme doma taky chovali ledacos, ale na vás nemáme. Mlži, plži, hlavonožci... :-)))
Ale kupodivu, přestože mi nevadí hmyz ani myši, co opravdu nemusím jsou zrovna strašilky. Oživlé větvičky... vídala jsem je u známých, velká zavařovací sklenice byla jejich propletenými končetinami doslova vyplněná. Divné.

Jen mi, prosím, ještě prozraďte, co jsou to přezrálé srálky? Jinak nebudu dneska spát... :-)

 

 

Reklama