Zdravím redakci ženy-in,

po pár dnech od Světového týdne respektu k porodu jsem objevila řadu stránek, které se této problematice věnují, a rozhodla jsem se, že taky přispěju svými zážitky.

Rodila jsem před dvěma lety v porodnici ve Zlíně a vzhledem k tomu, že se pomalu chystáme na dalšího potomka, znovu mě otázka porodu začala zajímat. Už tehdy jsme se snažili o domácí porod. Proč? Četla jsem některé knihy, viděla dokumenty a zkušenosti maminek, které zažily domácí porod, mě ohromily. Neřekla bych o sobě, že jsem přehnaně přírodní člověk, i když je pravda, že mě zajímá třeba ekologie, zdraví, bylinky a podobné věci. Přestože se tomu nikdo nediví, kdykoliv jsme s mužem prohlásili, že chceme naše miminko přivést na svět doma, ani naši kamarádi to nechápali, byli pobouření, viděli jsme náznak opovržení. Neustále jsem bojovala s lidmi, kteří si nenechali vysvětlit, že se zkušenou porodní asistentkou se nic zlého mně ani miminku nestane. Byla jsem o tom přesvědčená a pořád jsem. Sice jsme objevili úžasnou porodní asistentku, ke které jsme chodili do mimořádného kurzu právě díky jejím názorům na nelékařsky vedený porod, ale ani ona bohužel neměla v době našeho porodu čas. Alespoň nás utvrdila v tom, že naše přání přirozeného porodu je opodstatněné, že nejsme blázni a že ani nehazardujeme s životem dítěte.

Do porodnice jsme vyjeli po několika hodinách od prvních kontrakcí, mezitím jsem se rochnila ve vaně, tancovala, vařila malinový čaj a houpala se na balonu. Bohužel v porodnici jsem protrpěla příjem, naštěstí se za mnou i přes nevoli porodní asistentky vecpal manžel a v podstatě na dotazy odpovídal on. Naštěstí byl také volný jediný pokoj, ve kterém byla vana, takže jsme se do ní oba naložili a předali porodní asistentce, která zase protestovala proti manželově přítomnosti ve vaně, porodní plán. Jako krásný zážitek teď vnímám několikahodinový pobyt ve vaně plné teplé vody s levandulovým olejíčkem. Vzpomínám si na jedinou bolestivou kontrakci, ale jinak mi připadá, že jsem ten čas strávila někde jinde nebo v jiné dimenzi, protože absolutně nevím, co se dělo kolem mě. Až na videu, které manžel točil, jsem zjistila, že jsem měla pochopitelně spoustu kontrakcí a prodýchávala je... Nicméně ve chvíli, kdy přicházela doba tlačení, mě porodní asistentka vykázala ven z vany, což si myslím mělo velký vliv na pokračování porodu. O vytlačení miminka jsem se pak snažila asi hodinu a půl, kontrakce mi ustávaly, lékař mi hrozil klešťovým porodem a porodní asistentka, kterou jsem prosila o možnost porodit na stoličce, mi radila, že na křesle mi může na břicho zatlačit a pomoct mi, ale na stoličce na to budu sama. K tomu jsem dostala dávku oxytocinu na zvýšení kontrakcí, které pochopitelně stejně nepřišly.

Miminko se narodilo zdravé a v pořádku, kojila jsem je do dvou let a jsme obě v pořádku. Když jsem později o porodu vyprávěla naší porodní asistentce z kurzu, řekla mi, že dvě kyretáže, které jsem po porodu musela podstoupit, mohly být také způsobené tím tlačením na břicho v poslední fázi porodu.

Pravda, spousta věcí mohla být jinak, takže doufám, že u druhého porodu budu zase o něco víc poučená, snad se nebudu ostýchat vzít s sebou i dulu, a kdyby už naše zákony byly hooodně daleko, možná bych ani nemusela z domu. To si přeju snad nejvíc. Porod totiž vnímám jako naprosto osobní záležitost, která je dílem dvou lidí, toho maličkého uvnitř, který vnímá všechny strachy a pochybnosti zvenku, a matky, která potřebuje klid a bezpečí. Ať se každý rozhodne, jak chce, ale já vím, že mít kolem sebe pokorné a chápající osoby, dokážu na svět přivést miminko i doma, bez přístrojů, bez měření, bez ultrazvuku.

Zdravím všechny

Jana  

Reklama