3-lekce-sebejiste-1536x1154.jpg
Foto: Anna Lukšová

Ve kterém měsíci těhotenství vám lékaři oznámili, že váš syn zemře?
Psal se březen 2018, kdy jsem byla v 31. týdnu těhotenství. Život se mi ze dne na den obrátil naruby. Z výsledků genetických vyšetření (které byly do toho dne v pořádku) jsem byla postavena tváří v tvář situaci, že se náš milovaný chlapeček narodí mrtvý. A pokud porod přežije, dožije se maximálně několika měsíců. 

Musela jste se cítit strašně…
Ano. S manželem nás to sejmulo, ale přesto jsme stále věřili, že se situace spraví. Za zhruba další tři týdny nás čekalo kontrolní vyšetření, tentokrát přímo v porodnici. Udržovala jsem se v klidu a věřila svému miminku, že to všechno zvládne. Několik hodin denně jsem strávila v meditacích, které mě dostávaly do klidu. Přece jen jsem nechtěla nás oba více zatěžovat, než bylo nezbytně nutné. Všichni okolo, co znali mou situaci, byli překvapení, že to vydržím bez prášků.

Jak je možné, že jste byla tak vyrovnaná?
Stále jsem cítila, že miminko v mém bříšku je naprosto zdravé. Byl to pocit tak samozřejmý, až mě to mátlo.

Po dalších vyšetřeních už byl ale verdikt téměř jasný…
Ano, lékaři říkali, že zemře na 99 %. Byla jsem zničená. Během sezení na nemocniční posteli a koukání do zdi, mi to došlo. Potřebuji dát Davídkovi svobodu volby. Nechat na něm, jestli chce žít, nebo ne. Je to svobodná bytost. Já nemám nejmenší právo, tlačit ho někam, kam nechce. Prosila jsem ale o zázrak.

A pak přišel porod…
Jak mi zavedli oxytocin tak jsem měla asi hodinu a půl kontrakce po třech minutách. Ale v duchu jsem stále miminku říkala, ať vydrží, že ten císař bude. Davídek se držel zuby nehty, vůbec nesestoupil ani kousek dolů. Všichni se divili, protože kapačka většinou účinkuje rychle.

Pak jsem si nechala zavolat doktorku. Řekla jsem jí, že chci rodit císařem v plné narkóze, a že si to klidně vezmu na vlastní riziko, že mi to je úplně jedno a nějaká jizva je mi ukradená. 

Po probuzení jste zjistila radostnou novinu, chlapeček byl naživu!
Ano. Sám se nadechl a podle hodnocení, které se po porodu dělá na miminkách a je v rozmezí 0-10, měl Davídek hodnocení 10 z 10.

Tak to byl ale opravdový zázrak…
Dala jsem našemu synkovi svobodu volby. Předtím jsem pořád chtěla, aby to dopadlo tak, jak si přeju já. Jenže jsem si neuvědomila jednu důležitou věc. Že hlavní rozhodnutí závisí na Davídkovi. A on se rozhodl, že chce žít a být zdravý, i když má jinou genetickou dispozici (achondroplazie pozn. red.). Ta je slučitelná se životem a nebrání mu žít plnohodnotný život.

Po narození šlo všechno hladce?
To bohužel ne. Po necelém půl roce Davídkova života nás čekala další zkouška. Po magnetické rezonanci si nás nechali v nemocnici. Další diagnóza zněla hydrocefalus s okamžitou operací. Na tuto operaci se běžně čeká, ale Davídkův stav si vyžadoval okamžitou reakci. Řekli nám, že už možná nebude nikdy chodit.

Davídkovi a jeho statečné mamince Anně můžete pomoct tím, že si zakoupíte webinář s názvem Jak se vymanit ze syndromu hodná holka. Koupí webináře přispějete na rehabilitační cvičení, které je měsíčně velmi nákladné. Podrobnosti najdete zde.

Ale vy jste tomu zase nevěřila…
Zvlášť po předešlé zkušenosti. Davídek začal chodit na rehabilitace a problém byl zažehnán.

Setkala jste se někdy s negativní reakcí okolí?
Ano, nejhorší výrok byl asi: „S tím jsi musela počítat už v těhotenství. Tvoje blbost, měla si jít na potrat. Teď si nestěžuj.“

To vám na sebevědomí asi moc nepřidalo.
Moje sebevědomí bylo narušené už v minulosti. Měla jsem co dočinění se sňatkovým podvodníkem.

Tak o tom mi něco povězte prosím...
Měla jsem pocit, že jsem našla muže, kterého jsem chtěla. Všechno se jevilo nadějně. Měl práci, dokázal se o nás postarat a vztah nám fungoval. Říkala jsem si, že to není možné, že bych měla konečně štěstí? Ale jednoho dne přišlo vystřízlivění.

Muž nepřišel z práce domů. Měla jsem strach, co se stalo. Vždy o sobě dal vědět a najednou vypnutý telefon a nemohla jsem se mu dovolat. Po pár dnech, kdy nepřišel domů, jsem zjistila, že sedí ve vazbě. Byla jsem v šoku.

Postupně jsem zjišťovala, že se z něj vyklubal sňatkový podvodník. Jediné, co mě ochránilo, že byl oficiálně ženatý. Moje důvěra k mužům tak spadla až na bod mrazu. Dostala jsem se na dno, od kterého jsem se rozhodla odrazit.

Jak jste se z něčeho takového dostala?
Ze dne na den jsem odjela na studijní pobyt do Indie, kde jsem si udělala pořádek ve svém nitru. Změna se začala projevovat i navenek. Za půl roku jsem objevila muže svého srdce.

Je to Davídkův tatínek?
Ano.

Díky narození syna jste začala přemýšlet nejen o svém sebevědomí, ale i o sebevědomí ostatních žen. Založila jste si webové stránky sebejista.cz a ženám radíte, jak získat sebedůvěru. Jak se vám povedlo nalézt ji u sebe?
Díky těmto životním lekcím jsem si uvědomila důležitost pokory. Některé životní okamžiky můžeme ovlivnit. Jiné si potřebujeme odžít a přijmout je tak, jak jsou.
 A proto jsem dnes tam, kde jsem. Silnější, vědoma si své hodnoty a především pokornější. Vážím si každého dne, hodiny, minuty, kterou mám k dispozici. A jsem vděčná, že můžu být inspirací ženám, které si v podnikání, vztazích a osobním životě prochází životními výzvami.

Čím by podle vás měla žena začít?
Určitě začít tím, že přijme situaci takovou, jaká je. Některé situace nejdou ovlivnit. Když řešíte náročnou situaci, ze které není na první pohled východisko, přijměte jako fakt, že se vám děje. Mě taky ze začátku napadaly věty typu „proč zrovna já“, ale uvědomila jsem si, že tímto si nepomůžu, protože situace už se děje. A až den předtím, než mi vyvolávali porod, jsem si uvědomila, že situaci potřebuju přijmout tak, jak je. Ať se mi to líbí, či nikoliv.

Celý příběh Anny si můžete přečíst na webu annalukasova.cz.

Reklama