Na návštěvu svého syna s rodinou se velmi těšila. Jezdili k ní totiž velmi sporadicky, protože žijí na druhém konci republiky. A tak si svého, letos už tříletého, vnoučka nemohla ani pořádně užít. Znala ho hlavně z fotografií, protože ani ona coby mladá babička neměla kvůli svému zaměstnání mnoho času na daleké výlety. Tentokrát si to chtěla pořádně vynahradit, měla na to celý prodloužený víkend. Jenže poslední setkání nedopadlo vůbec podle představ – ani jedné ze stran.

ab974f40af2ba-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

V sobotu ráno seděli u společné snídaně, když se malý Michálek opět vydal pronásledovat kočku Daisy. Měl na ni spadeno už od příjezdu. Chtěl ji nejen hladit, ale i nosit a chytat za ocas. Doma žádné zvíře nemají, a tak se k ní neuměl chovat hezky a s citem. „Od začátku jsem mu to vysvětlovala, že musí na kočičku opatrně, že ji to bolí, když ji chytí neurvale, nedej bože, když ji drží a tahá za uši nebo za ocas. Vždycky vypadal, že to už chápe, ale stejně ho to lákalo. No a vyvrcholilo to onoho sobotního rána. Kočka mi skočila na klín a on ji oběma ručičkama chytil za uši. To už jsem nevydržela a instinktivně ho přes jednu z těch nenechavých praciček plácla. Nijak zvlášť silně. Jen aby si už konečně uvědomil, že tohle rozhodně ne! Když to nepomohl nesčetněkrát říct, tak třeba pochopí tohle vysvětlení. To bych vám nepřála vidět, co se však poté strhlo,“ vypráví Marie. Její snacha vyskočila jako čertík na pérkách a začala křičet, že bít své dítě tedy rozhodně nenechá. Zvedla se a začala balit. A její manžel, Mariin syn, ji následoval. Jen své matce řekl, že tohle neměla dělat. Prý tenhle styl výchovy absolutně odmítají.

„Koukala jsem na ně jako z jara. Dělali, jako bych Míšu pohlavkovala nebo mu nasekala na zadek. Upozorňuji, že šlo o obyčejné plácnutí přes ručičku. Navíc přes ručičku, která už po několikáté dělala, co neměla. A to němé tváři, co je zase nepřípustné pro mě. Tak proč si pořádek nesjednala už sama snacha? Pořád ho jen omlouvala, že je ještě malý, že to zatím nechápe. Jasně, rozumím tomu. Ale zase tak malý, aby nerozuměl slovu ne, rozhodně není,“ zlobí se babička, která se cítí ukřivděná. Tím spíš, že jí snacha při odchodu řekla, že u ní tedy Míšu samotného nikdy nenechá. Prý má raději hloupou kočku než vlastního vnuka.

„Vůbec nevím, co si o tom myslet. Jsem vážně tak špatná? Je mi z toho do pláče. Nejsem zastánkyní fyzického trestání dětí. Ale myslím si, že plácnutí přes ruku nebo přes zadek je v krajním případě docela účelné, když už vysvětlování po sté nefunguje,“ dodává Marie.

K článku se nám vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka.


Dnešní výchovné přístupy jsou často v rozporu s dřívější tradiční výchovou - což se promítá i do vztahů rodičů s prarodiči. Sama nejsem příznivkyně fyzických trestů, avšak každé dítě potřebuje vytyčovat hranice jiným způsobem. Některému dítěti stačí přísný pohled, nebo zvýšený varovný hlas, jiné potřebuje převedení pozornosti na jinou činnost a někteří „urputníci“ zkrátka potřebují nastavení hranic ráznějším způsobem.

Zajímalo by mě, jak by snacha reagovala, kdyby se kočka v rámci logické sebeobrany adekvátně bránila zatnutím drápků do obličeje či oka malého Michálka. 
Jsou zkrátka zdraví ohrožující situace (např. rozžhavená kamna, či vběhnutí do vozovky, nebo dráždění zvířete, kdy na rozumné domlouvání a vysvětlování není čas). A ještě jsem neviděla rodiče, který by v těchto situacích zůstal bohorovně klidný. V těchto situacích reagujeme instinktivně - bez ohledu na předsevzetí, jak bychom rádi tyto situace řešili. Plácnutí přes ruku mi nepřijde jako extrémní trest vzhledem k situaci, kdy Marie takto rychle zareagovala. Z mého pohledu je dnes tak populární a přehnaná liberální výchova pro děti spíše škodlivá. Celá výchova je totiž hra s názvem „a co bude když….?” Děti mapují naše hranice, které by měly sloužit především k jejich bezpečí. Já osobně trpím při pohledu na liberální matky, které do sebe nechají od svých vzteklých dětí kopat či se nechají kousat. Umožnit průběh negativních emocí ANO, ale pokud dítě působí bolest jiným, je již dostatečně zralé na zazrcadlení zážitku s vysvětlením, co samo dělá a jak je to nepříjemné. Samozřejmě přiměřeně... Ano, děti se nemají bít, ale plácnutí přes ručičku v situacích, kdy je dítě ohroženo svým jednáním, mi přijde přijatelné.

Marie byla ovlivněna především strachem o Michálka, a to snad po odeznění emocí její snacha pochopí.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. 

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.