Na návštěvu svého syna s rodinou se velmi těšila. Jezdili k ní totiž velmi sporadicky, protože žijí na druhém konci republiky. A tak si svého, letos už tříletého, vnoučka nemohla ani pořádně užít. Znala ho hlavně z fotografií, protože ani ona coby mladá babička neměla kvůli svému zaměstnání mnoho času na daleké výlety. Tentokrát si to chtěla pořádně vynahradit, měla na to celý prodloužený víkend. Jenže poslední setkání nedopadlo vůbec podle představ – ani jedné ze stran.
Foto: Shutterstock
V sobotu ráno seděli u společné snídaně, když se malý Michálek opět vydal pronásledovat kočku Daisy. Měl na ni spadeno už od příjezdu. Chtěl ji nejen hladit, ale i nosit a chytat za ocas. Doma žádné zvíře nemají, a tak se k ní neuměl chovat hezky a s citem. „Od začátku jsem mu to vysvětlovala, že musí na kočičku opatrně, že ji to bolí, když ji chytí neurvale, nedej bože, když ji drží a tahá za uši nebo za ocas. Vždycky vypadal, že to už chápe, ale stejně ho to lákalo. No a vyvrcholilo to onoho sobotního rána. Kočka mi skočila na klín a on ji oběma ručičkama chytil za uši. To už jsem nevydržela a instinktivně ho přes jednu z těch nenechavých praciček plácla. Nijak zvlášť silně. Jen aby si už konečně uvědomil, že tohle rozhodně ne! Když to nepomohl nesčetněkrát říct, tak třeba pochopí tohle vysvětlení. To bych vám nepřála vidět, co se však poté strhlo,“ vypráví Marie. Její snacha vyskočila jako čertík na pérkách a začala křičet, že bít své dítě tedy rozhodně nenechá. Zvedla se a začala balit. A její manžel, Mariin syn, ji následoval. Jen své matce řekl, že tohle neměla dělat. Prý tenhle styl výchovy absolutně odmítají.
„Koukala jsem na ně jako z jara. Dělali, jako bych Míšu pohlavkovala nebo mu nasekala na zadek. Upozorňuji, že šlo o obyčejné plácnutí přes ručičku. Navíc přes ručičku, která už po několikáté dělala, co neměla. A to němé tváři, co je zase nepřípustné pro mě. Tak proč si pořádek nesjednala už sama snacha? Pořád ho jen omlouvala, že je ještě malý, že to zatím nechápe. Jasně, rozumím tomu. Ale zase tak malý, aby nerozuměl slovu ne, rozhodně není,“ zlobí se babička, která se cítí ukřivděná. Tím spíš, že jí snacha při odchodu řekla, že u ní tedy Míšu samotného nikdy nenechá. Prý má raději hloupou kočku než vlastního vnuka.
„Vůbec nevím, co si o tom myslet. Jsem vážně tak špatná? Je mi z toho do pláče. Nejsem zastánkyní fyzického trestání dětí. Ale myslím si, že plácnutí přes ruku nebo přes zadek je v krajním případě docela účelné, když už vysvětlování po sté nefunguje,“ dodává Marie.
K článku se nám vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Dnešní výchovné přístupy jsou často v rozporu s dřívější tradiční výchovou - což se promítá i do vztahů rodičů s prarodiči. Sama nejsem příznivkyně fyzických trestů, avšak každé dítě potřebuje vytyčovat hranice jiným způsobem. Některému dítěti stačí přísný pohled, nebo zvýšený varovný hlas, jiné potřebuje převedení pozornosti na jinou činnost a někteří „urputníci“ zkrátka potřebují nastavení hranic ráznějším způsobem.
Zajímalo by mě, jak by snacha reagovala, kdyby se kočka v rámci logické sebeobrany adekvátně bránila zatnutím drápků do obličeje či oka malého Michálka.
Jsou zkrátka zdraví ohrožující situace (např. rozžhavená kamna, či vběhnutí do vozovky, nebo dráždění zvířete, kdy na rozumné domlouvání a vysvětlování není čas). A ještě jsem neviděla rodiče, který by v těchto situacích zůstal bohorovně klidný. V těchto situacích reagujeme instinktivně - bez ohledu na předsevzetí, jak bychom rádi tyto situace řešili. Plácnutí přes ruku mi nepřijde jako extrémní trest vzhledem k situaci, kdy Marie takto rychle zareagovala. Z mého pohledu je dnes tak populární a přehnaná liberální výchova pro děti spíše škodlivá. Celá výchova je totiž hra s názvem „a co bude když….?” Děti mapují naše hranice, které by měly sloužit především k jejich bezpečí. Já osobně trpím při pohledu na liberální matky, které do sebe nechají od svých vzteklých dětí kopat či se nechají kousat. Umožnit průběh negativních emocí ANO, ale pokud dítě působí bolest jiným, je již dostatečně zralé na zazrcadlení zážitku s vysvětlením, co samo dělá a jak je to nepříjemné. Samozřejmě přiměřeně... Ano, děti se nemají bít, ale plácnutí přes ručičku v situacích, kdy je dítě ohroženo svým jednáním, mi přijde přijatelné.
Marie byla ovlivněna především strachem o Michálka, a to snad po odeznění emocí její snacha pochopí.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Babička mohla předpokládat, že se dítě nebude umět ke zvířeti chovat, a mohla kočku odnést do jiné místnosti. Zejména, když viděla, že je to tak a že od rodičů se dítěti výchovného zásahu nedostane. Stran snachy to vidím jako dobrý důvod mít argument, že tam bude jezdit ještě míň. Takže ta situace za to ani nestála. Chybu udělaly obě. Jinak když už, tak bych to vysvětlila jednou a potom děj se vůle boží. A až by kluka poškrábala, řekla bych snaše, že to musí kočce vysvětlit. Že kluk není zvyklý chovat se ke zvířatům a zvíře není zvyklé takovému chování. Jinak z doslechu znám maminku, jejíž dítě kousl tchýně pes. Dítě mu sahalo na žrádlo v misce. Mladá matka totiž prý své tchýni nafackovala. To paní Marie dopadla ještě slušně. Ono stejně hlídání přes celou republiku, dejte pokoj.
Asi snacha nemá manželovu matku ráda a hledá důvody, proč se s ní nestýkat. Dítěti se nemůže povolovat všechno, co je napadne. Kdyby ho poškrábala kočka a babička ho nepleskla, ona by ta matka stejně vyváděla. Se synkem, tehdy čtyřletým jsem byla na návštěvě u spolužačky. Její matka byla chovatelka psů. Synek se stále snažil psy nějak hladit, tahat, prostě psy to obtěžovalo. Když jsem synka napomenula, neposlechl, napomenula ho spolužaččina matka, neposlechl. Nakonec se po něm jeden z psíků ohnal a chňapl mu po nenechavé ručce. Byli to bedlingtonteriéři, menší psi, kamarádští. Nebyly to dogy nebo rotvajleři, k nim bych s ním nešla. A chlapeček byl ponaučený. Zvířátka jsou živá, nejsou to plyšové hračky.
Tak až Michal za čas vytahá za uši rodiče, ať už obrazně nebo opravdu ublíží, bude pozdě bycha co? Honit.
Za prvé je to přehnaná reakce a skoro to vypadá, že snacha na něco podobného čekala, aby měla záminku tchyni přestat navštěvovat. Za druhé - to rodiče, oba svorně, měli synka vychovávat a vést k tomu, že zvířatům se neubližuje, a to nikdy a žádnému. Fakt, že doma žádné zvíře nemají, není argument. Se zvířaty se synek setká i venku, v zoo, v různých minizoo a koutcích pro děti, často i ve školce, ve škole, na návštěvách a tak různě podobně. Potřebuje vědět, jak se ke zvířatům chovat a že to nejsou hračky. Ostatně ono to plácnutí přes ruku by zafungovalo, i kdyby robátko například ničilo nějakou neživou věc. Rodiče to měli udělat, ne babička. Na místě Marie bych si pomyslela "kousni se do zadku, kozo májová" a pustila to z hlavy. Buď se situace sama uklidní, a snacha trochu přibrzdí, nebo pokud ne, tak se aspoň vyčistil vzduch a holt je jasno, že ty návštěvy byly ze strany mladých hlavně z povinnosti, a že o Marii nemají zájem. Což je sice blbé, ale pořád je lepší to vědět, než žít v iluzi. Ono by se to stejně časem projevilo. Možná to mladí přehodnotí, až to dítě bude starší a vznikne problém, co s ním o prázdninách, rodiče budou oba pracovat a dovolená jim nebude stačit, třeba ještě rádi synka u babičky nechají.
Budu ta zlá, ale přes ručičky by zasloužil povedený synek i snacha. Oni měli Michálkovi vysvětlit, že zvířata se za uši ani za ocas netahají a to pokaždé, když kočku chytal. Některým dětem to jednou říct nestačí a když není na babičku zvyklý, tak to od ní nebere na vědomí. Kluk doma žádné zvíře nemá, tak může sotva vědět, že to neni hračka, ale rodiče by to mělo napadnout. Takto připraví syna o babičku, smutné pro obě strany. Taky ho mohla kočka škrábnout třeba do oka, to by byl teprve virvál. Stejně se divím, že někam nezalezla, jak to kočky obvykle dělají, když se v okolí vyskytne nějaký tyran. Tato asi hledala bezpečí u paničky na klíně.
Jsem zcela proti fyzickému trestání dětí. Celá rodina to ví a respektuje. Protože musí. Jestli s tím souhlasí, to je mi zcela ukradené. Nicméně, tady nevidím žádný fyzický trest. Přes prstíky jsem svoje vlastní děti klepla už mnohokrát. Žádné bití, žádné údery, jen důraznější upozornění. Vidím hysterickou matku a podobně hysterického otce malého dítěte, kterému se, soudím podle článku, dostává potěšení v podobě respektující výchovy. Tento pojem dostala díky rodičům nechápajícím vývoj dětí takřka pejorativní nádech. Marie je mi velmi líto. A toho kloučka je mi líto taky. Jako mnohonásobná matka bych měla pro snachu jednu nevyžádanou: Přestaň dělat hysterku, zavolej tchýni a omluv se za absolutně neadekvátní reakci. A začni přemýšlet, jak vychovávat dítě, protože ti to dost možná fakt nejde. Udělat takovouto scénu a nic nechápající dítě narvat do auta a hystericky odjet, to si gratuluj, jak jsi hloupá.