„Neudělali jsme nic špatného,“ hájí se hned na začátku vyprávění Pavlína, babička pětileté Terezky, kterou už neviděla pěkných pár týdnů. A zřejmě ji ještě dlouhou dobu neuvidí, pokud do rodiny svého syna sama nepřijede. K nim do domku na vesnici totiž holčička zřejmě jen tak nezavítá. Nabyla dojmu, že babička s dědou jsou krutí, a její maminka ji v této myšlence ještě podpořila. Odmítla k nim dceru na víkendové návštěvy pouštět.
Foto: Shutterstock
Vnuččin králík skončil v mrazáku
„Čeho jsme se dopustili? Tak já vám to povím! Dovolili jsme si na podzim zabít všechny mladé králíky, které jsme ten rok vychovali. Nešlo o žádné zakrslé mazlíčky, ale o klasické ušáky z králíkárny, které na maso chováme odvždycky,“ popisuje čin, který loni spustil u její vnučky a snachy vlnu nevole. Malá Terezka si totiž prý jednoho z králíků oblíbila natolik, že jeho osud hospodářského zvířete oplakala.
„Samozřejmě vím, že Terezka za králíky chodila ráda, krmila je, hladila. Ale vždycky jen v králíkárně. Rozhodně to nebylo tak, že by si nějakého oblíbence brala domů. Takže jestli se mezi ní a některým z králíků utvořilo silné citové pouto, jak snacha tvrdí, vážně jsem o tom nevěděla. Když tedy pominu, že to značně přehání. Jenže namísto aby své dceři vysvětlila, jak se na vesnici věci mají, samy přece taky jedí maso, ještě ji podpořila v pocitu, že jsme krutí a zlí,“ zlobí se Pavlína, která s vysvětlováním, jak to se zvířaty na maso chodí, neuspěla.
S osudem hospodářských zvířat se nechce smířit
„Prý bychom měli vzít v potaz i Terezčiny city, ne jen svou touhu po mase. A vyčetla mi, že u nás stejně nejde jen o králíky. Na podzim prý vnučka nesla špatně i zabité husy nebo brojlery, a co teprve až přijde na řadu pašík Vašík,“ kroutí hlavou Pavlína s tím, že se jak malá chová hlavně její snacha.
„Chápu, že Terezce to přišlo líto. Ale kdyby jí máma hned řekla, že takhle to prostě chodí, některá zvířátka jsou tu hlavně na jídlo, ne jen na mazlení, věřím, že by realitu vzala jinak. Ale když jí dá zapravdu, že děláme něco zlého, a ještě jí poradí, aby k nám už nejezdila, pak je s ní něco hodně špatně. Není zralý, dospělý člověk,“ myslí si Pavlína. Ani ona teď za vnučkou domů nepospíchá, protože tuší, jak by na ni obě městské holky koukaly.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Prostě se střetly dva světy. Naprosto odlišné. Jeden druhý nepochopí. Pro tyto dva světy bude nejlepší, když se nebudou vídat. Byly by z toho jen konflikty. Vnučka přijde o prarodiče a návštěvy na venkově, mladá maminka s dcerkou místo toho může ve městě chodit do parku. A vařit bezmasá jídla bude i o víkendu, protože obědy u babičky se nebudou konat. Žádná tragédie. Jinde to tak je taky a přitom se nejedná o rozdíly venkova a města.
"Kdyby jí máma hned řekla..." A co kdyby jí to místo mámy řekla třeba bába? Nebo táta, když je zjevně taky z vesnice? Tady to vypadá, že rozdíl mezi domácím a užitkovým zvířetem holce nikdo nevysvětlil a teď se všichni diví. Jo, snacha to hrotí až příliš(pošlete jí pár videí vystreslých zvířat z velkochovů a otázku, jestli je podle ní tohle lepší), ale tomu se dalo snadno předejít.
Jako dítě jsem taky jezdila na venkov k babičce která chovala spoustu zvířat. Říkala mi abych jim nedávala žádná jména že by mi pak bylo líto že je porazí a skončí na talíři. Přesto jsem měla všechny pojmenované a brala jsem to jako normální věc že se najednou slepička Anička apod. ocitla na jídelním stole. Hodně záleží na tom jak se to dětem vysvětlí. Pak je jedno jestli přišlo o život rukou babičky nebo někde na jatkách a maso se koupí v obchodě.
Již Babička v knize Boženy Němcové zavedla pravidlo, že děti nemají přihlížet zabíjení zvířat. Ta to zdůvodnila tím, že by děti zvíře litovaly a ono se kvůli tomu trápilo a umřít nemohlo. Je v tom lidová moudrost s logickým jádrem - děti u takové "podívané" nemají co dělat.
Typická moderní hysterická, nesoudná, pokrytecká matka. Jak vysvětlí své dceři kuřízek, nebo jiné maso na talíři. Prostě jen potřebovala rozeštvat rodinu a manžel, pocházející z hospodářství asi nemá koule, aby to dal do pořádku.
Dnešní doba je celá divná. Odjakživa jsme měli doma zvířata mazlíčky i ty k jídlu. Nikdy přede mnou nikdo nic netajil ,takže jsem odmala sledovala jak se slepici usekne hlava ,jak se škube a kuchá ,jak se zabíjí králík , jak se poráží čuník. Přišlo mě to normální a hodně mě to jako malou holku zajímalo , děda mě ukazoval vnitřnosti ,vysvětloval co jsou střeva, játra ,kde má slepice v sobě vajíčka , jakou má v sobě ryba duši a prostě mě to zajímalo a nepříšlo mě to vůbec divné i když samozřejmě taky jsem měla oblíbené králíky ,a zkoušela říkat dědo toho ne , ale stejně sem věděla že přijde na řadu příště . Viděla jsem v sedmi letech umírat svého psa kterého srazilo auto , prostě takový je život. Bylo mě jasné že to co je mrtvé neobživne a co je to je maso a odkud se bere. člověk tak získal alespoň respekt a uctu k životu. tajit tyhle věci před dětmi je moc špatně.
Žijeme v krutém světě. Nikdy nebyl jiný. Od té doby, co se na planetě vyskytl život, tak vždycky jeden živý tvor požíral jiné, aby přežil. Rostliny také potřebují ke svému životu, aby něco zemřelo. Nevyžijí jen z vody a slunečního svitu, potřebují živiny, a co jsou ty živiny? Mrtvá těla jiných rostlin a živočichů. Masožravé rostliny si umí dokonce něco aktivně zabít. Na tomto principu život funguje. Něco musí umřít/být zabito, aby něco jiného mohlo žít. V přírodě se predátor obvykle nijak nerozpakuje se krmit z kořisti, která ještě žije, požírá ji zaživa. To je kruté. Ovšem jen z hlediska nás lidí. Z hlediska toho predátora je to normální, neřeší to. My jakožto rozumní lidi máme možnost to zvíře, které hodláme zkonzumovat, zabít rychle a účinně, aby trpělo co nejméně. Obvykle se to i dělá, už jen z praktických důvodů. V příběhu z článku udělala chybu jak snacha, tak babička, oběma mělo docvaknout, že tomu pětiletému dítěti to někdo musí vysvětlit, k čemu jsou králíci v králíkárně, ono to samo od sebe neví.
Pokud snacha a její nejbližší nejsou vegetariáni z přesvědčení, pak měla dceři nějak úměrně věku vysvětlit, o co se jedná, a ne jí odstřihnout od prarodičů. Hodně rodičů se, vedle neexistence Ježíška, snaží před svými dětmi co možná nejdéle tajit, že maso jsou vlastně mrtvá zvířátka, ze strachu, že by pak děti maso nejedly.
To, že prarodiče zabili holčičce mazlíčka je samozřejmě špatně, co má jméno, to se nejí! Asi měli být vnímavější k tomu, jaký má dítě ke králíkům vztah a, třeba konzultací s matkou nebo malou lží, této situaci předejít.
Nj, maj si vybrat, buď vnučka nebo vraždit. Kdyby to má dceři vadilo, tak jí tam taky nedám. Nebu přece dceři lhát, že zabíjet zvířata je ok, když není.
Pocházím z vesnice a domácích zvířat jsme měli hodně, kromě psů, kočky a chovných samic samozřejmě na jídlo. Taťka stahoval králíky a zabíjel slepice běžně před námi, prase na zabijačce teda zabíjel řezník. Kůzlata a jehňata naši před Velikonoci prodávali, a stejně máma maso asi uvařila a neřekla nám to. Přesto mi jednoho králíka mazlíka nechali, když jsem byla malá a já synovi taky, ten jeho se jmenoval John Lennon a můj tenkrát pošel na mixamatózu. Snacha by mohla být ráda, že vnučka dostane maso bez antibiotik, ale vysvětlujte to nějaké městské nádheře. Všechno je to o tom, jak to malé holce vysvětlit.
Poprvně v životě jsem omdlela, když babička stahovala králíka z kůže (už mrtvýho
). Bylo mi asi 6 let a šla jsem se kouknout zcela dobrovolně, asi náhlá indispozice. Byla jsem městský dítě a k babičkám na ves jsem jezdila zcela pravidelně a jak to se zvířaty tam chodí, jsem věděla, aniž by mi (nám) někdo cokoli vysvětloval. Prostě králík, slepice, kuře, prase, kapr byla užitková zvířata, chvilku běhala a pak se papala, přestože jsme si s nima o prázdninách docela vyhráli. Dneska se z mnoha věcí dělá děsnej problém, a přitom mnoha citlivkám je srdečně fuk, že třeba na pískovišti ... jejich bobánek krutě zmastí slabšího jedince jen proto, že jim sáhl na hračku.
Jako dítě jsem trávila hodně času u babičky na venkově. Měla králíky i slepice. Viděla jsem, jak králíky zabíjí, jak je stahuje, jak kožky suší a sama jsem je vysušené dávala kožkaři. Takže jsem chtěla, aby i moje dcera nebyla v tomto směru žádné skleníkové dítě. Vzali jsme ji na vesnickou zabijačku, takže viděla spařené prase na hácích, a když byla malá, šli jsme s ní jako tzv. korona (doprovod lovců) na lov s dravci. Mezi dravými ptáky byl i orel, který ulovil srnče. Malá se tím směrem hned rozběhla, já se ji snažila zadržet, že se jí to, co bude vidět, nemusí líbit (lovec za odměnu nechává chvilku ptáka, aby se krmil), ale ona tehdy odpověděla "Mami, to je příroda". Tchýně Pavlína má pravdu.
Já jsem se jako dítě na dědečka nebo babičku dívala, když zabíjeli králíka nebo slepici. Žádné trauma jsem z toho neměla a nemám. Dnešní mladí rodiče to mnohdy přehánějí.
Nejím maso mladých zvířat, především jehněčí a kůzle. Nikdy, za žádných okolností. Ani telecí. Mám ráda slepičí polévku, guláš i steaky z pořádně hnědého, dospělého masa. Hovězí kupujeme přímo od farmáře, který má dokonce porážku přímo na farmě. Cena odpovídající, pocit vděku ke zvířeti velký.. Maso tak jednou týdně, děti častěji. Nejstarší potomek začíná koketovat s vegetariánstvím až veganstvím, takže se budu muset trochu dovzdělat ohledně živin. Maso dětem nenutíme, ale normálně ho doma máme. I moje nejmladší dítě ví, odkud pochází maso (i v obchodě), ví, jak vypadal guláš, když ještě běhal. Porážku děti ale nikdy naživo neviděly, to nepovažuji za nutné. Tchýně má slepice, kromě vajíček se běžně konzumuje slepičí vývar a část slepic přes zimu bydlí v mrazáku, na jaře se část hejna obnovuje. Děti ví, že se jí polévka z Pierra, Tonyho, Kubíka, Barči. To byly slepice a kohoutci, co na podzim skončili na špalku. Nemyslím si, že je nutné dětem pečlivě detailně vysvětlovat, že jejich oblíbený králík skončí na talíři, nějaká citlivost je opravdu nutná, zvláště v pěti letech. Ale reakce maminky z článku je absolutně neadekvátní a nedospělá. Dítěti má adekvátně vysvětlit, odkud se bere králík na smetaně a ne udělat z prarodičů agresivní vrahy.
Potravinový řetězec. Bývala jsem na prázdninách u babičky, která chovala kachny, husy, králíky, slepice i prasátko. Že je to všechno k jídlu, o tom jsem nikdy nepochybovala. Mám zase jinou vadu. Nejím maso ze zvířete nebo drůbeže, když vidím, jak se to podřízne a zpracovává. Sama bych to nezabila, drůbež jsem škubala 1x v životě a nikdy jsem ji nedokázala vyvrhnout. Jenže, jak říkal Boleslav Polívka v té roli ve filmu Roming: A co si myslíš, ty růžový mražený pytlíky ze sámošky? Že to roste na stromě?
Kdyby byly snacha s vnučkou vegetariánky, chápala bych ty námitky. Ale pokud jedí i maso, holčička by měla vědět, kde se tahle proteinová ňamka bere. To byl úkol jak snachy, tak babičky. Primárně té snachy. Naši prarodiče nám nějakým způsobem dokázali vysvětlit, že králíci v králíkárně jsou sice roztomilí, ale pak se zabijí a snědí. Vánočního kapra jsme dokonce s bráchou mordovali sami, rodiče na to neměli žaludek. Takhle funguje tenhle svět: jedna forma života požírá tu druhou - bohužel. Snad se někde "na druhým břehu řeky" dostaneme na nějaký lepší, ale zde je určitě je vhodné dětem přiblížit realitu, čímž nemyslím, že by se ta holčička musela zúčastnit porážky zvířat. A vůbec, kdo je krutější? Ten, kdo se stará o svá zvířata, dává jim kvalitní potravu, pouští je ven (husy) a pak je zabije, nebo ten, kdo podporuje zvířecí koncentráky tím, že si kupuje v supermarketu produkty intenzivní živočišné výroby?
Hloupý a necitlivý přístup. Jako dítě už bych k Vám nechtěla.