Foto: Shutterstock.com
„Je to pár let, co manžel zemřel a dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. A tak jsem se dost upínala na to, že se nám v rodině narodí děťátko, které mi přinese znovu radost i nový smysl života. Jenže syn Petr si s manželkou Klárou prošli opravdu nelehkou cestu za vysněným těhotenstvím. Po několika měsících snažení i potratech se rozhodli zkusit umělé oplodnění. Nakonec se stal zázrak a dokonce dvojnásobný. Dozvěděli se totiž, že čeká jednovaječná dvojčátka. Když mi to mladí volali, asi půl hodiny jsem brečela štěstím a dojetím,“ vzpomíná Věra, která měla do té doby se snachou hezké vztahy.
„Náročná snaha o dítě a rizikové těhotenství ji ale dost změnilo. Klára se tak moc bála, že by to opět nemuselo vyjít, že skoro celé těhotenství proležela, i když to podle lékařů nebylo nutné. Samozřejmě jsem to na jednu stranu chápala, ale její úzkost a strach mi už tenkrát přišla přehnaná. Holky se nakonec narodily o měsíc dřív a chvilku si poležely v inkubátoru, ale naštěstí hezky prospívaly. Nemohla jsem se tedy dočkat, až si je pochovám. Poprvé jsem je ale viděla až po dvou měsících. V době, kdy byla Klára v porodnici jsem byla nemocná, a tak jsem bohužel musela návštěvu zrušit. Pak mi Klára řekla, že by chtěla dodržet šestinedělí bez návštěv. Bylo mi to moc líto, ale snažila jsem se její přání respektovat. A rozplývala jsem se alespoň nad fotkami, které mi posílal syn. A těšila se, až si vnučky více užiju. Jenže přišlo velké zklamání. Klára má bohužel pořád nějaký důvod, proč mě jako babičku nebere,“ stěžuje si Věra.
„Zatímco druhá babička, její maminka, má dovolené skoro vše, ke mně nemá důvěru. Několikrát jsem jí nabízela, že jí holky pohlídám, že si mezitím může odpočinout a třeba si i něco zařídit. Ale vždy řekne, že je to v pohodě a nějak to zvládne. Že jsou ještě malé a že je prostě nechce pustit z dohledu. Přitom je vidět, že je toho na ní moc. Holkám už je rok a půl a začínají být pěkně divoké. A neví, kam dřív skočit, když se jí třeba na hřišti rozutečou. A tak za nimi na hřiště často chodím, abych holky aspoň takhle viděla a aspoň jí tímhle způsobem pomohla. Laurinka s Emičkou jsou nadšené a já taky. Bohužel nedávno se stala nepříjemná věc, kdy se mi Ema v nestřeženém okamžiku vysmekla a spadla přes obrubník. Šílený řev, ale naštěstí jen trochu odřené kolínko. Jenže pro Kláru to znamenalo ohromnou tragédii. A ve vzteku mi vpálila: „Tak vidíš, že se o ně nezvládneš postarat! Nemysli si, že ti je někdy samotné svěřím!“ Bylo mi hrozně, přitom se jí něco takového klidně mohlo taky stát. Byla to vteřina... Když jsem se jí zeptala, proč si od začátku myslí, že jsem stará nemožná bába, raději neodpověděla. Ale mlčení znamená často souhlas,“ říká velmi zklamaně Věra.
„Po tomto incidentu jsem to už nevydržela a promluvila si se synem. On mi ale vysvětloval, že musím pochopit důvody, proč je tak úzkostná a přecitlivělá. Jak se jim dlouho nedařilo, jak bylo těhotenství i šestinedělí náročné… A že prostě mám mít jen trpělivost, že se to snad časem změní. Jenže já tomu moc nevěřím. Nakonec jsem se Kláře omluvila, bylo mi jasné, že jinak bych holky neviděla. Ale ať dělám, co dělám, nezavděčím se jí. Podle ní nejsem zkrátka už dost aktivní a v takové síle, abych zvládla dvě malé děti najednou. Je mi to moc líto. Zatímco někteří rodiče si stěžují, že babičky moc nefungují, já bych moc ráda fungovala, ale není mi to bohužel dopřáno, " uzavírá svoje vyprávění Věra.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost tohoto konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Na hřiště bych babičku s dvěma batolety nepustila, ale pozvala bych ji k nám, a šla na kafe na hodinu třeba, ať si babi sama chvíli může s těmi prcky povídat a hrát. Je třeba najít kompromis, babička ze strany otce má stejná práva, jako ta ze strany matky. Jinak, také mám blíž je své mamimce, než k tchýní, asi logicky! Nicméně, tady by mne zajímalo,, jestli šestinedělí bez návštěv platilo pro obě babičky. Protože babička od tatínka není méně než babička od maminky. No, Věra ať si najde jiný smysl života, než vnoučata, a mladá maminka by podle mne měla začít žít v realitě. Kdyby mne někdo seřval za rozbité kolínko, tak ho pošlu do pr.
Jo a ještě dodám, neomlouvat se snaše za blbosti. Snacha to podle mne značně přehání, takový malý úraz se jejím dětem stane ještě stokrát, doufám, protože to znamená aktivní dětství, ale jinak v tom, že vám, Věro, nedá na hřiště dvě tak malé děti, má moji podporu. Také bych nedala, ale to má každá matka jinou toleranci. :)
V něčem obě strany chápu a v něčem ani jednu. Jako matka mám také jiný vztah se svojí matkou než s tchýní. Prostě mámě věřím víc. Podle mne je to normální a rozhodně to není soutěž. Upřímně řečeno, Věra si troufá jít sama na hřiště s dvěma rok a půl starými dětmi? Jestli mají normální vývoj, tak jsou už pěkně pohyblivé a rychlé, ale na volání ještě moc nereagují. A zásadně dvě děti běží každé jiným směrem, to je snad nějaký dětský zákon. Touha babičky hlídat se nemusí nutně slučovat a touhou matky nervovat se doma, jestli jsou děti ok. Takže za sebe, buď by šla babička se mnou s dětmi nebo vůbec. A jak hlídaly kde které jiné babičky šest dětí naráz a tak, je mi celkem buřt. Na druhou stranu, dělat povyk z rozbitého kolene, to je na hlavu. Děti padají. Moje dcera si v roce a půl rozbila čelo, krev přes celý obličej, a to jsem doslova stála vedle ní, když prostě ztratila rovnováhu a spadla přímo na kraj obrubníku. Syn měl ve dvou letech tři stehy na hlavě, protože spadl tak, že narazil hlavou na hrnec na zemi, se kterým si hrál na buben. Málem jsem dostala infarkt. Být opatrný a být hysterický, to jsou dvě rozdílné věci. Jinak hlídám děti při hraní na oploceném hřišti a jinak u cesty, kde jezdí kolem auta. Věře doporučuji to, co všichni ostatní tady, ať si najde svůj životní program. Rok a půl staré děti nemají být její náplň života, od toho mají svoje rodiče. :)
No... a co Věra čekala za odpověď na dotaz, jestli je "stará nemožná bába"? Mlčení je jediná rozumná odpověď, na takhle hloupou otázku. Na věci, na které odpověď známe a nechceme ji slyšet, se neptáme.
Kromě toho, že Věra nemá žádnou vlastní agendu a očekává, že jí někdo druhý zařídí smysl života, patrně taky trochu žárlí na druhou babičku. Ona může všechno a já nic, fňuk. To se tak nějak dá očekávat, že dcera má důvěrnější vztah ke své matce než ke své tchyni. To není soutěž, přece. Ale rozhodně se Věra neměla snaše omlouvat, nebylo za co, malé dítě sebou plácne mnohokrát za den, to není žádná tragédie. 
Omezila bych ty návštěvy na jednou za měsíc, a jinak bych měla vlastní program. Tolik věcí, co člověk může dělat, když je v důchodu a má dost času... jéje. No a buď mladí sami přijdou, že by potřebovali občas ty holky pohlídat, nebo ne. Když ne, tak může být Věra pyšná, jak jsou samostatní a šikovní, že zvládají dvojčata bez pomoci a že ona má tím pádem dost času pro sebe.
Nesmíte se tak moc upínat na mladé. Musíte mít svůj vlastní životní program. Od smrti manžela neděláte nic jiného, než že truchlíte a doufáte, že vám prázdno v duši zaplní vnučky? Snacha vás nechce jako opatrovnici dětí? No, tak nechce. Tak se jí nevnucujte. Nevím, kolik vám je let, ale starat se o dvě 1,5 leté holčičky? To, kdyby po mně někdo chtěl, tak ho zdvořile odmítnu. Musíte to zařídit tak, aby oni potřebovali vás a ne, že vy za nimi "dolízáte". Oni si musí uvědomit, že ve vás mají poklad. Udělejte se vzácná. Však oni za vámi přijdou.
Není dobré si dělat alfu a omegu svého života z rodin svých dospělých dětí. Když snacha nechce děti hlídat, tak bych se nenabízela a našla si jiný program. Plno lidí by takovou pomoc nejen vítalo, ale i dobře zaplatilo. Každé dítě si někdy udělá úraz, naše děti jich taky pár měly a my u toho byli oba. Aspoň jsme si neměli co vyčítat. Nechte snachu, ať si je hlídá sama a žijte si svůj život. Podle toho, co píšete, že ní jen chodíte s nabídkami. K čemu se tak ponižovat.Dodržela bych svátky, narozeniny, po domluvě se stavila s dárkem a hotovo.
A za co se Kláře omlouvala když ta na ni byla vysloveně sprostá? To se jí asi nikdy nestane, aby jí dítě upadlo a udělalo si bebínko. Ať si své děti vychovávají rodiče a pokud se k babičce takhle chovají, pak ovšem nemůžou čekat, že až budou chtít o prázdninách děvčátka hlídat, babičce se to nebude hodit.