Jak jsi mohl?
Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stalo tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: „Jak jsi mohla?!“ – ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není „pejskař“ – ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se „zajatcem lásky“. Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk – přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý – a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky moji fotku a vyprávěl jsi jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš „ano“ a změníš téma.
Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všechny výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli ke zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a pověděl: „vím, že jí najdete dobrý domov.“ Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s „papíry“. Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel „Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!“ A já jsem měla o něho starost; a jakou lekcí jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.
Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly „Jak to mohl?“ Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor – že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.
Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem „Jak jsi mohl?“ Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: „Je mi to tak líto.“ Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce - zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit. Místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje „Jak si mohl?“ nebylo myšlené na ni. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Konec.
Poznámka autora: Pokud vám článek „Jak si mohl“ vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.
Děkuji, Jim Willis
Za smutný příspěvek děkujeme Martině Řezníčkové.
Nový komentář
Komentáře
Povím Vám také jeden příběh. Měli jsme kočku a ta měla koťata. Kvůli dětem jsem hlídala, kde na půdě mají svůj pelíšek, protože by to děti obrečely, kdyby se jim koťátka ztratila. Ale jestli znáte kočky, tak občas ty své ratolesti stěhují, aby je uchránily před nebezpečím. Takhle jsem jednou tedy postrádala tu naši kočičí rodinku už od odpoledne a pořád je ne a ne najít. Večer, když bylo ticho, slyším z venku kňourání a naříkání, tak jsem se dala do hledání, ale pořád jsem je nemohla najít. Kolem půlnoci ten nářek už byl k nevydržení, tak bez baterky jsem podle zvuku šla a u dětského hřiště jsem "to" našla. Pod stromem tam byla hozená zavázaná igelitová taška a z ní se linul ten pláč. Rozvázat to nešlo, tak jsem rychle šla domů, a cestou nadávala, jak tohle mohl někdo těm našim koťátkům udělat! Překvapení mě čekalo v kuchyni, když jsem na stole tu tašku rozdělala. V klubíčku se k sobě choulila tři tak týden stará, ještě slepá štěňátka, celá mokrá a studená, neúnosně zablešená. Vytřela jsem je, postříkala sprejem proti blechám a potom se je snažila z flašky nakrmit mlíkem...ale nechtěli. Tak co teď s nimi? Nebudete tomu věřit, ale přichomýtla se mi tam ta kočka, očuchala si to nadělení a začala je olizovat. Tak jsem je uložila do bedýnky a dala na půdu, kočka si k nim zalehla a milá štěňátka se začala u kočky zahřívat a pít. Když jsem se ráno šla na ně podívat, svorně se k sobě tulili jak koťátka, tak i ti malí nalezenci. Kočka odchovala nejen své kočičí děti, ale v pohodě i ty psí. Dodnes nevím, kdo ty malé chlupáčky takhle pohodil, a tím jim chtěl přichystat pomalou a krutou smrt.
žádnýho psa sice nemám,protože vím,že na něho nemám ten správný čas,ale kdybych ho měla,tak bych ho nikdy nedala pryč,je to živej tvoreček a zaslouží si naší lásku i oni moc dobře cítí,jak by bylo asi nám,kdyby nás někdo takhle odložil...
já mám osobně raději kočky,ale taky žádnou nemám
jen občas k nám přijede na "prázdiny" peršan mých neteří a to je pak veselo,týden uběhne jako voda a mě se ho nechce moc vracet,je to sice potvůrka podšitá,ale je to nádhernej pocit,když se vrátím z práce a on vyběhne z nějakýho ukrytu,zavrní,přivítá mě,jakoby slovy-to je dost,že už jsi doma,a za odměnu se s ním musím půl hodiny mazlit,pak je spokojenej a jde dělat neplechu,jinak ráno musím vstávat o čtvrt hodiny dřív,protože je to to samé
ranní čtvrthodinka mazlení
I já tu brečím jak želva.Psa jsme měli od malička a já sama mám teď dva v paneláku.A jde to taky.Už jsem tu psala.Staršímu bude 15,je to nalezenec kříženec knírače a jezevčíka a mladýmu 5 a je to retrívr,ale taky ne úplně čistej a taky u nás zůstal,protože by jinak skončil v útulku.Oba jsou věrní a moc nás milujou,je to vidět a cítit v každém jejich počínání.Sice jsou doma dopoledne sami,ale to vítání když přijde kdokoliv z nás domu je každodenní a krásný.To je právě to,oni se na vás nenaštvou,oni po vás stále touží,oni jsou vám kdykoliv k dispozici a chtějí za to všechno tak málo.
Ježiš, to je fakt šílený.. nedovedu si to vůbec představit, když vidím naší čubinku.. bohužel to je až příliš reálný, ale jak tohle může někdo udělat...
.. a neznám věrnějšího a hodnějšího psa
Mimochodem.. tu naši pejsinu vyhodili lidi z auta jako štěňátko a náhodou ji našel kamarád mého
Tak, teď jsem ráda, že tu nikdo v kanceláři není, ukápla i nějaká ta slzička. A je mi jasné, že všem velkým milovníkům zvířat je z toho příspěvku úzko. Už se těším domů, čeká tam na mě americký kokršpaněl.
Sirka: jo, jo, vyčůranej, to je to správný slovo, to jo...
Ale když to je na nich přeci tak krásný! Myslím,že tu naší roční bíglici máme docela dobře vychovanou i vycvičenou, ale pořád to je bígl-osobnost. Ale já si taky v životě dělám, co já uznám za vhodný, tak proč ne ona? Naoplátku vím, že by nikdy nikomu neublížila a že ty její rošťárny vycházejí z její neskutečné hravosti a touhy po pozornosti!
Sirka: něco jako kokršpaněl - vychcaný jak mraky
a jak je tvrdohlavý
to: Juana
pokud nejsou zvířata nemocný, tak se v útulku neutrácejí, nesmí se to
to je síla, brečím tu jak
, doma sice psa nemám, ale u rodičá máme devítiroční fenečku, naštěstí se jí dostává maximální možné lásky a péče a to i přesto, že mamča je na její srst alergická. Nezabrání jí to v tom, aby se s ní mazlila, hladila ji, koupala, česala, přestože se jí pak špatně dýchá a svědí ji kůže
. Doma mám kocourka a s tím se mazlíme jak jen to jde a hlavně kdy ON dovolí
. Nikdy bych zvířeti nedokázala takto ublížit
to: violetta
mám taky bígla a ohradila bych se proti tomu slovu tupej! Vím určitě, že to jsou hodně chytrý psi a dokážou toho hodně využít. Lidi o nich opravdu říkaj, že jsou hloupí a tupý, ale je to jenom tím, že nedokážou strávit to, že to je osobnost, která si holt chce dělat co chce ona a ne co chce pán. Ale kvůli tomu jsme si bígla taky pořizovali, ne??! Nechtěla bych psa, který Vám chodí pořád u nohy a je vám 100ˇ% oddaný. Tam něco chybí, ne? A bígl je taky milující pes, který svého pána potřebuje a kterého miluje a za kterýho by dal všechno!
To my vozíme oba pejsky sebou do práce - jsou tak zvyklí být všude s námi, že když je pak náhodou musíme nechat třeba pár hodin doma, tak se nám pěkně pomstí.
U nás v Čechách se ale zvířata v útulcích snad neutrácejí??? Text je snad z USA, aspoň podle jména autora tak usuzuji.
To je strašný. Nikdy bych toto svému
nemohla udělat. Je sice fakt že bych se mu mohla věnovat víc ale s prací to nepůjde. Asi ho vezmu o víkendu na přehradu
pokud by chtěl někdo pomoci opuštěným zvířátkům a zároveň získat hodnotnou věc, zkuste se podívat na tyto stránky http://www.kocky-online.cz/jportal/articles.phtml?op=read&id=672§ion=Co+se+neve%9Alo+jinam&_t_=Kočičí%20pověsti%20-%20autogramiáda - já jsem si knížku objednala před Vánocemi a je fakt povedená, příběhy jsou tam originální a zajímavé. dobře se to čte. Opuštěných zvířat je mi moc líto a snažím se sama pomáhat, jak se dá:)
to je hnusný, jak to mohl ten blbec udělat?
začínám se zamýšlet nad sebou, jestli se dostatečně věnuji svému pejsku. Nechci aby byl smutný. A přístup k mým malým neteřím má. Žádné zavírání. Jen ať si na sebe zvykají
když jsme si byli v útulku pro kočičku a vybrala si nás naše zlatá milovaná Lísinka, tak nám v útulku říkali, že ji tam dala paní, která se stěhovala do nového bytu a kočku si nevzala s sebou. Vůbec to nechápu, dát do útulku něco tak úžasně přítulného, vděčného a šťastného za každé pohlazení?? Nechápu jí, ale v duchu jí všichni doma strašně děkujem, protože kdyby nedala Lísu do útulku, neměli bychom ji teď my.. vděčnost vidíme i na našem dalším útuláčkovi, Matýskovi, který se dostal do útulku po smrti svého pána... Matýsek byl v útulku strašně nešťastný, stranil se ostatních koček, když jsme tam přijeli, prostě ležel v koutě, zády k ostatním kočkám, apatický.. a teď?? šťastné, spokojené zvířátko, honící se s Lísou po bytě a dožadující se pohlazení...kdepak, naše číčule nedáme!!
Moc smutné, pobrečela jsem si
. Taky nepochopím, jak se někdo tak může zbavit
nebo
. I když, když jsem teď viděla toho vyzáblého vlčáka v TV ...
Pěkně jsem si u toho poplakala
. Je to nádherně napsané a tak smutné.
Je to krutý osud.