Smutné zprávy: Charonek umírá na osteosarkom...

Cháronek na svém milovaném gauči - dnes odpoledne

Dlouho jsem přemýšlel, jestli vůbec tenhle článek psát, ale nakonec jsem se rozhodl, že ano. Vzpomínám si, jak mě zasáhlo, když jsem tu psal kdysi příběh o smrti mého kamaráda, a v diskuzi se objevili i opravdu hloupé reakce - prosím, vyvarujte se jich! Tenkrát jsem ještě pro Ženu-in nepracoval příliš dlouho a některé čtenářky nejspíš nebyly na můj otevřený styl zvyklé... rozhodl jsem se však, že o našem trápení napíšu hned z několika důvodů.

• Sobecký důvod. Měl jsem dnes psát reportáž o tom, jak jsem vyzkoušel den slepoty, ale (i když jsem tak učinil) nejsem toho schopen. Ta rána je příliš čerstvá a potřebuji se z ní i trochu vypsat.
• Kamarádský důvod. Charon je v okruhu mých přátel velice oblíbený a je pro mě těžké každému vysvětlovat, co se stalo: Prosím tedy všechny, kdo mají Charona rádi, ať si přečtou tenhle článek a nevyptávají se. Příležitost k rozloučení určitě dostanete...
• Další kamarádský důvod. Charona některé čtenářky osobně znají, třeba Anai a Suzanne. A mnohé z některých mých článků, v nichž jsem o naší domácí smečce psal.
• Informační důvod. Přestože na internetu je o osteosarkomu u psů docela dost informací, nikdy by mě samotného nenapadlo, že nás něco takového postihne a že to budeme jednou řešit. Píšu tedy tenhle článek i jako osvětu pro majitele hlavně větších psů, kteří si to náhodou přečtou.

Jen ve zkratce o Charonovi a deerech

V prosinci bylo Charonovi šest let. Je to deerhound (skotský jelení pes) z dobré stanice od chovatelky, které maximálně věříme. Jeho mámě je letos čtrnáct let a je v té - na tento věk - nejlepší kondici, otec pochází z Austrálie. Deerové jsou jedni z největších klasických chrtů (řadí se mezi obří plemena), ale nepředstavujte si nic akčního, na chrty jsou docela pohodlní. Povahou velice svéhlavý, ale hrozně přítulný a milý pes, který si vždy hlídá smečku. Na pohled připomíná vlkodava a podobnost není náhodná, tahle dvě plemena jsou velice příbuzná, byla zachraňována společně, jen vlkodavové jsou robustnější a těžší. Na rozdíl od vlkodavů, kteří se dožívají průměrně šesti, sedmi let, deerové většinou umírají okolo dvanáctého roku života.

Charon (vlevo) s Krakenem (vpravo) a kamarádem Karkulínem (uprostřed) - dovolená 2009

Náš příběh

O víkendu začal Charonek venku trochu kulhat, ale protože je to takový přerostlý nekňuba, který si není schopný sám vyčistit lůžko mezi prsty, a doma nekulhal, mysleli jsme si, že si nabral mezi tlapky sníh a ten ho tlačí - to se mu docela často stávalo i dříve. Jenže v pondělí odpoledne, když jsem se vrátil z práce, se doslova přibelhal, nadlehčoval levou přední tlapu. Prohmatal jsem mu ji a zjistil, že má bouli na zápěstí. Neuvažoval jsem v tu chvíli, že by se mohlo jednat o nádor, jen mi přišlo divné, že na pohmat nereaguje - kdyby šlo o zanícenou ranku, jistě by ho to bolelo. Přesto jsme vyrazili k veterináři.

Pan doktor si tlapu ohmatal a naznačil, že to může být zánět, ale že to může být i špatné. Rozhodli jsme se pro rentgen, abychom věděli víc. Ani v tuhle chvíli mi ještě nedocházelo, jak zlé to může být. Volal jsem ženě do práce, ať vezme peníze a syna, aby se pro Charona stavili na veterině, že se vystřídáme, protože jsem ještě potřeboval jít na jednu reportáž. Slečnu z reportáže jsem si přesměroval také na veterinu, měla si mě vyzvednout - na kafe se dá zajít v Praze kdekoli.

Ale když dorazila manželka, zrovna nás brali na rentgen. Ještě v práci žertovala, že si ten náš Titanik zase něco vrazil do nohy a jaký je to truhlík...

Charon po operaci bulky na zádech - podzim 2009

Po rentgenu jsme se dozvěděli, že to na 90 procent vypadá na osteosarkom. Snímky konzultovali dva lékaři. Absolutní jistotu bychom měli po odebrání vzorku a rozboru. Souhlasili jsme a naplánovali odběr ještě na ten samý den na sedmou večer. Pokud by se nádor v kosti potvrdil, jako možné řešení by byla amputace končetiny...

Slečna, se kterou jsem měl dělat reportáž, už čekala před veterinou, ale když viděla, v jakém stavu vycházíme, pochopila a sama navrhla, že se domluvíme na jindy. Díky!

Dorazili jsme domů a chvíli jen tupě zírali. Potom jsme začali pátrat na internetu a zjistili, že osteosarkom je nejagresivnější a zároveň nejčastější kostní nádor.

Co je osteosarkom?

Je to takový kat mezi nádory. Vyskytuje se nejen u psů, ale postihuje i člověka a další savce. Příčina - neznámá. U psů vyšších plemen se objevuje po šestém roce dál a nejčastější uložení je právě v zápěstním kloubu. Metastázuje do plic, ale i do jiných orgánů. Po diagnóze již 90 procent psích pacientů má mikroskopické metastáze neodhalitelné rentgenem, jinými slovy, 90 procent psů pravděpodobně nepřežije ani po amputaci postižené oblasti a chemoterapii déle než 5 měsíců (dlužno dodat, že chemoterapii psi snáší daleko lépe než lidé). S nádorem (a vhodnou léčbou) může být pejsek naživu 18 dní i 8 a více měsíců...

Rozhodování bych nikomu nepřál. Na sedmou jsme vyrazili znovu na veterinu a cestou se stavili u kamarádky, která pracuje ve veterinární laborce a náhodou bydlí poblíž. Popsali jsme jí problém a řekli, že uvažujeme o tom vůbec do toho nerýpat, protože 10procentní šance na přežití bez nohy je u Charona v podstatě nulová. Nezvládl by to psychicky ani fyzicky - on je takové motovidlo a nemehlo, které se dokáže přerazit i na čtyřech nohách...

Charon s Krakenem a mojí manželkou Mirwen - dovolená 2008

Kamarádka nám řekla, že pokud odeberou vzorek a potvrdí nádor, musí jít noha pryč, jinak se to skoro určitě okamžitě rozjede dál. Což nám v podstatě potvrdil i veterinář, který mezitím konzultoval snímky se třetím lékařem, a ten také potvrdil domněnku, že jde na 90 procent o osteosarkom. Lékař nám dopodrobna vysvětlil oba dva přístupy, které jsou možné, a nechal nás, ať si vybereme.

Rozhodnutí tedy bylo o tom, jestli bychom nechali Charonovi vzít nohu, nebo ne - zvolili jsme,dopřát mu klidný konec s mizivou nadějí, že jde o nějaký netradiční zánět...

Léčba

Charon dostal tabletky na posílení imunity Sanicell a léčebnou kúru Zylexis, která se podává injekčně. Protože nechceme Charona zbytečně stresovat pravidelným docházením na veterinu, naučila nás sestřička, jak injekci pod kůži vpíchnout. Tady musím říct, že jsme celému týmu veteriny Na Hrádku strašně vděční za absolutně skvělý a citlivý, přesto otevřený přístup!

Výhledy?

Pokud se stane ten zázrak a půjde jen o podivnou krevní sraženinu, léky Charonovi nemohou ublížit a bude všechno v pořádku. Bohužel rentgenové snímky byly dost prokazatelné. Manželka si teď ještě vzpomněla, že její mamince pomohla s rakovinou homeopatika od jedné lékařky, bývalé veterinářky. Zkusíme tedy ještě kontaktovat ji, ale moc šancí tomu nedáváme.

Nejhorší je sedět vedle Charona, kterému jinak nic není a o ničem naštěstí neví... Není to ani měsíc, co nás opustila Buldinka, ale té bylo už dvanáct let, bylo to bolestné, ale přirozené. Charon je mladý veselý pes v plné síle, takový náš klidný dobrák a ňoumík, který si nic podobného nezaslouží. Na tohle se prostě nedá připravit. Stále se mi vrací všelijaké vzpomínky, kam by se ještě Charon určitě rád podíval, kde to má rád - i když normálně emoce moc neventiluju, tohle mi vhání slzy do očí. Nejdůležitější ale je, že je v klidu a v bezpečí své smečky. Jenom ten pocit je strašnej...

Cháron a Kraken - léto 2007, Podbaba

Jak to bude dál?

Kdybyste se mě na tohle zeptali, tak vám řeknu, že po týdnu, čtrnácti dnech si zvyknu a vrátí se to až na konci... Můj oblíbený filozof by zcela stoicky poznamenal, že smrt je součástí života a Charon měl, doufám, krásný psí život, a snad ještě nějakou dobu bude mít... Co jsou malé bolesti oproti velkým pohromám? Všechno i nic.