Milá redakce,

když jsem ráno četla Vaši výzvu, rozhodla jsem se, že i já zkusím odvyprávět svůj příběh. Asi není až tak neobvyklý, i když pro mě je bolestivý, a díky němu jsem dospěla k názoru, že je lepší nejlepší kamarád než kamarádka.

S Petrou jsme se poznaly v turistickém oddílu jako malé holky. Přestože jsem byla o dva roky starší, rozuměly jsme si báječně. Věděly jsme jedna o druhé vše, a to myslím doslova. Ačkoliv už dnes nejsme kamarádky, nemohu sem napsat tajemství, které nás provázalo dokonale, neboť jsem kdysi slíbila nejen Pétě, ale i její rodině, že se to ode mě nikdo nedozví.

Čas běžel a my dospívaly. Přišly první lásky a náhodou jsme je obě prožívaly s kluky z téhož oddílu, v jakém vzniklo naše přátelství, a dokonce jsme začaly chodit se sourozenci. Ostatní členové oddílu si z nás dělali legraci, že se z nás nakonec stanou ještě švagrové.
První lásky skončily společně se vstupem do života, do toho opravdového. Naše kamarádství však pokračovalo dál a já si myslela, že překoná již vše.  Ve 20 letech jsem se seznámila díky Petře s budoucím manželem, ale ona z toho radost neměla. Chodila v té době s jeho nejlepším kamarádem, ale nepadli si moc do oka.
V té době začal konec našeho přátelství. Neshody mezi mým mužem a Petrou byly tak značné, že jsme se nakonec přestaly dobrovolně vídat.

Až potud to asi zní jako tuctový příběh pro všechny nezúčastněné. Jenže pak se naplnilo proroctví kamarádů, že z obrovských kamarádek se stanou švagrové, a Petra si po 5 letech mého manželství vzala manželova mladšího bratra. Naivně jsem doufala, že bychom se mohly zase přátelit, ale byl to obrovský omyl.

Zažila jsem na vlastní kůži, jak se kamarádství na život a na smrt může změnit ve zlobu, nenávist a žárlivost. Není moc lidí, kteří se ke mně chovali hůře než Petra.
Dnes už jsem skoro dva roky rozvedená a s bývalou švagrovou se již nepotkáváme vůbec. Mrzí mě to, ale od té doby si myslím, že reálnější je přátelství s opačným pohlavím.

Krásný zbytek úterý