příhody se zvířátky nejsou vždy jen veselé. Jsou chvíle, které nám vhání slzy do očí. Když nemůžeme milovanému zvířeti pomoct a musíte zkrátit jeho utrpení. Takové smutné okamžiky prožila naše čtenářka s nickem hellen138

Měli jsme jezevčíka, jmenoval se Endy a všichni jsme ho milovali. Když mu bylo 5 roků, jednoho dne začal za sebou tahat nožku. Jeli jsme k veterináři, pak na rentgen a zjistilo se, že má poškozenou páteř.

Pokud bychom chtěli, aby neochrnul zcela, byla nezbytná operace.

V našem kraji je taková veterina, kde tohle operuji jen v Ostravě. Zajeli jsme tam a Endík byl operován. Vezli jsme ho radostně domů, že časem vše bude dobré. Měl vysoké teploty, vypadal strašně, tak se mnou spal v posteli, abych mu aspoň mohla vlhčit čumáček.

Po čase se zdálo, že se konečně staví na nožky, ale byl tu zádrhel - nemohl se vymočit. 

Dostala jsem cévku a několikrát denně jsem ho cévkovala, jinak by bylo zle.

Byl strašně trpělivý, všechno snášel obdivuhodně. Jezdili jsem k veterináři do Ostravy každý týden, protože stále nechodil a ten nás ubezpečil, že vše bude v pořádku.

Bohužel, nejen že nebylo, ale Endík se začal nekontrolovaně pomočovat i kakat a teprve tehdy se zjistilo, že operace nebyla úspěšná.

Starosti s ním bylo spousta, ale rádi jsme pro něj vše dělali, jen aby se uzdravil, vždyť to byl člen rodiny. Veterinář nám řekl, abychom jeho utrpení ukončili injekcí. K tomu jsem ani já, ani manžel neměli dost síly, tak s ním odjel syn a manžel zatím vykopal na zahradě jeho poslední pelíšek.

Dali jsme mu tam jeho oblíbené hračky a brečeli oba jako malí.

Už je to několik let, máme už z útulku jiného pejska, ale na Endíka nikdy nezapomeneme.

I teď když to píši, mám slzy v očích a je mi moc smutno.

Redakci zdraví

hellen138

Milá hellen138, je to smutné, ale i takový je život. Endík na vás určitě s láskou vzpomíná z psího nebe

Text nebyl redakčně upraven

Reklama