příhody se zvířátky nejsou vždy jen veselé. Jsou chvíle, které nám vhání slzy do očí. Když nemůžeme milovanému zvířeti pomoct a musíte zkrátit jeho utrpení. Takové smutné okamžiky prožila naše čtenářka s nickem hellen138
Měli jsme jezevčíka, jmenoval se Endy a všichni jsme ho milovali. Když mu bylo 5 roků, jednoho dne začal za sebou tahat nožku. Jeli jsme k veterináři, pak na rentgen a zjistilo se, že má poškozenou páteř.
Pokud bychom chtěli, aby neochrnul zcela, byla nezbytná operace.
V našem kraji je taková veterina, kde tohle operuji jen v Ostravě. Zajeli jsme tam a Endík byl operován. Vezli jsme ho radostně domů, že časem vše bude dobré. Měl vysoké teploty, vypadal strašně, tak se mnou spal v posteli, abych mu aspoň mohla vlhčit čumáček.
Po čase se zdálo, že se konečně staví na nožky, ale byl tu zádrhel - nemohl se vymočit.
Dostala jsem cévku a několikrát denně jsem ho cévkovala, jinak by bylo zle.
Byl strašně trpělivý, všechno snášel obdivuhodně. Jezdili jsem k veterináři do Ostravy každý týden, protože stále nechodil a ten nás ubezpečil, že vše bude v pořádku.
Bohužel, nejen že nebylo, ale Endík se začal nekontrolovaně pomočovat i kakat a teprve tehdy se zjistilo, že operace nebyla úspěšná.
Starosti s ním bylo spousta, ale rádi jsme pro něj vše dělali, jen aby se uzdravil, vždyť to byl člen rodiny. Veterinář nám řekl, abychom jeho utrpení ukončili injekcí. K tomu jsem ani já, ani manžel neměli dost síly, tak s ním odjel syn a manžel zatím vykopal na zahradě jeho poslední pelíšek.
Dali jsme mu tam jeho oblíbené hračky a brečeli oba jako malí.
Už je to několik let, máme už z útulku jiného pejska, ale na Endíka nikdy nezapomeneme.
I teď když to píši, mám slzy v očích a je mi moc smutno.
Redakci zdraví
hellen138
Milá hellen138, je to smutné, ale i takový je život. Endík na vás určitě s láskou vzpomíná z psího nebe
Text nebyl redakčně upraven
Nový komentář
Komentáře
To je smutné
Také jsem si to několikrát prožila a vždy jsem to obrečela
Smutný příběh a loučení je těžké.
Trefa:mam krasnou fenku a velice se bojim az ji ztratim.jsou to smutne chvile.
Tento příběh mi připomíná osud našeho pejska,byla to fenečka,kterou jsme měly 9 let.Stalo se že jednoho dne přestala chodit a tak jsem s ní jela k veterináři,který jí prohlédl a řekl že se musí utratit.Bylo to pro mě strášné,protože bývala nejvíce se mnou,ale aby se netrápila tak jsem s utracením souhlasila.Sama jsem si ji přidržela při píchnutí a ještě dodnes vidím jak se posadila a pomalu položila a ještě na mě hodila smutné oči ,jakoby mi chtěla říci děkuji,že mě nenecháte trápit.Dlouho jsem se s tím nemohla srovnat,byl to člen celé rodiny.Ten den jsem se zařekla,že již žádného pejska.Toto předsevzetí mi vydrželo 10let,ale před 5 lety přinesla vnučka štěňátko a od té doby žije s námi.
Smutný příběh.
dadma — #2
Každý si tím projde 
Každý kdo má nějaké zvíře a hlavně psa či kočku si tímto projde.Je to smutné.Většinou jsou to členové rodiny.Já sama jsem musela odnést starého nemocného pejska mojí sestry k veterináři ,aby ukončil jeho trápení.Sestra neměla sílu.Můj syn mě zase zavolal až po týdnu, že museli dát utratit jejich psa.I po týdnu byl z toho moc smutný.Nový pejsek nám přinese radost i starost ,ale starého nenahradí.I pejsek je jedinec,osobnost,který nejde nahradit.
hellenko
