Jen okrajově, opravdu náznakem, si zkuste představit, že jste nevyléčitelně nemocní a víte, že to bude jen horší. Že smrt bude dlouhá, možná bolestivá, a hlavně budete ve stavu, kdy nebudete schopni rozhodovat, co s vámi dál...
Chtěli byste v takovém případě mít možnost dopředu sepsat, co si přejete a za jakých podmínek případně vaše životní funkce prostě nechat zastavit, případně neudržovat?
Osobně myslím, že to až tak špatný nápad není. Zvlášť když je to postaveno tak, jak to k rukám vlády přiopravil Pan Julínek, který ovšem nestihl návrh předložit, neb byl odvolán.
Návrh počítá s tím, že prohlášení by mělo platnost pět let. Měl by být součástí Zákona o zdravotních službách...
Zákon o zdravotních službách
Zákon o zdravotních službách v tuto chvíli připravuje ministerstvo zdravotnictví. V červnu by ho měla projednat vláda. Doslovně se v něm počítá s tím, že člověk by v době, kdy je toho schopen, sepsal prohlášení, jak se o něj lékaři mají postarat, když o tom sám nebude moci rozhodnout.
Pacient si tak možná bude moci rozhodnout, že v případě, kdy by ho při životě udržovaly jen přístroje, chce zemřít.
Celý zákon staví na návrzích exministra Tomáše Julínka, který byl odvolán dřív, než se zákony stačily projednat.
V ODS i TOP 09 se dá předpokládat „ANO“, protože členové těchto stran se na přípravě zákona podílejí.
Věci veřejné chtějí zákon teprve probrat.
„Je to víc téma odborné a etické než politické,“ prohlásil třeba Jiří Štětina.
A co vaše ano, nebo ne?
Věnovala jsem této otázce celé dnešní téma, takže vedle ankety je dnešní prostor v novinkách pro vaše názory a připomínky. Jaký je váš postoj vůči takové možnosti? Pište dnes na redakce@zena-in.cz.
Související články: Eutanázie ano, či ne?
Nový komentář
Komentáře
jiti — #32 Napsala jsi opravdu hloupost!
Jsem pro a těm co hlasují proti přeji hodně vleklé a trýznivé umírání.
pajda — #28 Vůbec je hrozné, že tohle téma "řešíme" tím víc, čím jsme "civilizovanější". Je to nějaká lenost žít a prát se s problémy. Chceme žít jen pod podmínkou, že život bude krásný, bez utrpení, možná dokonce bez práce...
Tohle téma mi pořád ukazuje, že neumíme žít. Chceme od života jen brát.
pajda — #28 Jenomže to odpojení právě nejvíc řeší okolí!
V okamžiku, kdy o tom sám nemocný nemůže rozhodnout, už mu to je úplně jedno, protože nic nevnímá. A samotný nemocný to řeší, pokud propadne depresi ze své nemoci a myslí na sebevraždu, aby nebyl na obtíž okolí. Pokud v tu chvíli má podporu okolí, pak k tomu rozhodnutí nemá důvod.
Takže je eutanazie nikoliv pomocí nemocnému, ale hlavně pomocí jeho okolí, aby se nemocného zbavili. Což se také nejčastěji objevuje v žádostech o eutanazii samotných nemocných. Berou svou smrt jako ohleduplnost vůči světu.
BTW: Každý jednou umře a každý v životě trpí. Což kdybychom si to utrpení ušetřili a život si všichni zkrátili třeba ve 30ti nebo v 60ti?
Zrovna nedávno byl v tv pořad o lidech v komatu a i když jim málokdo dával naději, někteří se z něho i po dlouhé době dostali a vrátili zpět do života. Pokud bych mohla rozhodnout sama, pak bych trpět nechtěla, ale nezneužije toho někdo? V dnešní době? A bude hůř, lidé nemají mnohdy ani na pohřeb, viz případ z tv, kdy pán pohřbil svou manželku před svým domem, neměl peníze....Divná doba...
Mickey Mouse — #14 Existují stavy, kdy ti nepomůže nic, kdy cítíš bolest i přes morfium (mám takové za sebou) a kdy nestojíš o to, aby pokračovaly. A ano, kdybych tehdy umřela, nijak by mě to nemrzelo. Ano, dokud se hýbeš a máš možnost něco dělat, do té doby máš i naději. Ale jakmile zůstaneš se svou bolestí sám, pak nemáš vůbec nic, jen velké přání, aby to celé mohlo skončit. A nikdy už nebudeš mít pocit, že jsi svou existencí něco vyhrál. A kecy o tom, že je věcí okolí, jak se stará, může mít jen ten, kdo se nesetkal s realitou.
Před lety jsme byli s manželem v Kanadě a jemu tam umírala babička. Po smrti se při pitvě zjistilo, že byla prolezlá rakovinou. Pamatuju se, že příbuzní se ještě za jejího života sešli, protože se právě řešilo, jestli pokud zkolabuje zcela, má být připojena na podporu života nebo zda se má nechat zemřít přirozeně. Babička to neměla sepsané, ale příbuzní se shodli na tom, že za života se mnohokrát vyjádřila v tom smyslu, že na přístroje být připojena nechce. To lékaři respektovali a stačilo to k tomu, že s variantou přístroje prostě nepočítali a nechali ji zemřít v posteli. Manžel byl zrovna u toho, když zemřela.
a kdo bude rozhodovat o smrti z milosti.??? Lékař,právník??? etická komise, rodina??. děti? sourozenci?? .
Je to vysvobozeni.
MarieRo — #23 To já mám dost bujnou fantazii na to, abych si představila naopak situci, při které bych musela volit mezi životem a smrtí někoho blízkého a kdy by varianta nechat žít byla naopak ta horší varianta. Namátkou - někdo uvízne tak, že se nemůže vyprostit ven a blíží se k němu například oheň nebo naopak voda, takže hrozí smrt uhořením (nebo utopením, dle varianty). Smrt kulkou je myslím v tomto případě milosrdnější varianta.
Je strašně těžké někomu zkrátit život, a ten který to udělá ať už lékař, manžel(ka), otec, matka...musí s tím žít celý zbytek života.Myslím si, že už dál nebude mít jeho život takový smysl, bude nad tím stále přemýšlet a rozhodovat se zas a znova. Pro nemocného, umírajíícího je to možná snažší, je to vysvobození, ale pro pozůstalé to musí být hrozný pocit. Sama bych se nechtěla nikdy do této situace dostat, vím, že nikdy bych nikomu život nezkrátila.
já jsem sama za sebe pro ano... nevidím jedinný důvod aby mě někde v nemocnici měli udržovat při "životě" jako nějakou kedlubnu, která neví o světě. Vždyť i ten nejposlednější pes má nárok na důstojnou smrt aby netrpěl, tak proč by tohle právo neměl mít i člověk?
Dante Alighieri — #13 To je, ale ty beznadějné případy (umírající na rakovinu apod.) jsou dost jednoznačné.
Já byla hodně nemocná (mozek) a před rozhodující operací jsem prosila manžela,
aby mi v nouzi pomohl, že nechci zbytek života prožít jako ochrnutá,
němá a slintající troska (to mi hrozilo), aby se na mně takhle musely
dívat naše děti... Odmítl to, tak jsem o to požádala svého tatínka a ten
s těžkým srdcem slíbil. Měla jsem pro ten případ připraven "koktejl".
Naštěstí jsem ho nemusela použít. Moc jsem chtěla žít, ale né jako troska a přítěž.
Juana — #17 Moje kamarádka se potácí 35 let mezi rozhodováním bytí a nebytí pro onemocnění. Přicházejí a odcházejí stavy zhoršení a zlepšení zdravotního stavu. Kdysi jsem jí řekla, že je pro mě příkladem a opravdu na mě křičela, že už toho má dost, být někomu příkladem...
Není to ani rok, co mi odešel manžel. Přestože jsme věděli, co přijde. Byla jsem vděčná za každý den s ním. To poslední období jsme zapomněli na všechno zlé v minulosti a žili jsme současností, láskou a utrpením. Přestože jsem byla vyčerpaná, že se to ani nedá popsat, nedělala bych nic jinak. Byl se mnou a je mi hrozně smutno.
Jsem pro, jsem odpůrce umělého udržování na přístrojích. Nechtěla bych tak skončit, živořit někde na pomezí života a smrti, být všem na obtíž. To není život. Proč milovaným zvířatům dopřáváme milosrdnou smrt a v případě příbuzných se musíme jen dívat, jak se trápí až do konce? Kecy o tom, že doktoři umějí tlumit bolest a blablabla další plky neuznávám. Přeju lidem s těmito argumenty, aby si sami vyzkoušeli, jaké to je, když už nezabírají ani nejsilnější dávky opiátů a doktor jim na to řekne, že nic silnějšího už nemá. Tohle zažila moje matka jako mladá po velice těžkém úrazu, který přežila, uzdravila se, ale trpěla jak zvíře. Už proto je i ona sama předsvědčená o tom, že kdyby měla skončit na přístrojích, že chce raději umřít hned.
Mickey Mouse — #14 Ona je také otázkou, zda euthanázie víc nepomůže blízkým. Obě moje sestry zažily umírání manželů doma, odmítly nemocnici a velmi fyzicky i psychicky namáhané to zvládaly.
Myslím, že v knize Na konci aleje se vyjadřuje s povzdechem důchodce v domově důchodců "všechno bych dal za každý další den, kdy bych se mohl o manželku starat".
Souhlas i neslouhlas je nedobrou odpovědí. Dejme tomu, že můj blízký ji bude žádat, aby mi ulevil a já budu proti, neboť se o něho přes veškeré vypětí budu chtít ráda a s láskou starat. Komu má společnost vyhovět?
Obrovský problém je také v tom, že dnešní věda neumí ani spolehlivě určit, že je někdo nevyléčitelný. Víme, že některé nemoci umíme léčit snadno (ale i tak ne vždy) a některé moc léčit neumíme (ale i tak to občas někdo přežije).
Takže kdy by se ten souhlas použil? V okamžiku, kdy si někdo řekne, ta už se (možná) neuzdraví?
S eutanázií nesouhlasím. Zásadně. Je to totiž jen o neschopnosti nás zdravých naučit se pomáhat nemocným a trpícím. Je to jen o naší neschopnosti vypořádat se s naší bezmocností.
Ano, je těžké dívat se na utrpení druhých a vědět, že nemohu to utrpení ukončit. Jenže ono je možné velmi účinně těm nemocným lidem pomáhat i když je nezachráníte.
A ještě horší je, že by takový souhlas s eutanázií byl poměrně snadno zneužitelný proti tomu, kdo ho dal. Najednou by o vašem životě rozhodoval někdo jiný. O tom jestli ještě můžete žít nebo už vás na světě nechce vidět - protože jste "nevyléčitelně" nemocní?