Hlučná ženská, která za sebou nezavírá dveře, klape podpatky, když chodí po schodech a brzy ráno smaží cibulku, takže její pach obtěžuje všechny lidi v okolí, pokud nemají zavřená a hlavně dokonale utěsněná okna.

Pracovitá ženská, čistotná a nekonfliktní, oblíbená pro svoji bezprostřednost a skromnost.

Obě charakteristiky se vztahují k jedné jedině ženě a hodnotí ji stále stejní lidé. Jak je to možné? Jednoduše.

Zemřela, a tak ji titíž lidé najednou vidí jinak. Líp, shovívavěji. Dle kréda “o mrtvých jen dobře“. Zatímco během života ji mnozí měli leccos za zlé, po smrti jako by najednou mluvili o někom jiném. Smrt obvykle lidi (tím myslím cizí osoby, ne příbuzné) glorifikuje, bez ohledu na jejich skutečnou povahu.
Tak jak to tedy je? Byli skutečně bez chyb? Nebo ne? Připadá mi to nespravedlivé. Proč jsme najednou ochotni vidět na těch, co zemřeli, hlavně kladné vlastnosti? Proč jsme jim to neřekli za živa? Proč jsme na ně pohlíželi nevraživě kvůli pachu z cibulky a dupání po schodech, když měli spoustu jiných, dobrých vlastností, jimiž to možná tisíckrát vyvážili? Na co jsme čekali? Co nám v tom bránilo? Proč jsme ji viděli jinak?

Znovu říkám: připadá mi to nespravedlivé. I když si my, sousedi ve chvíli, kdy se v domě objeví parte, řekneme, že to byla skvělá ženská a neměla jednoduchý život, co je to platné, když ona už to nikdy neuslyší...