Foto: Shutterstock
Aneta (29)
Bohužel mám celkem bohatou zkušenost se smrtí v rodině, i přesto, že mi je tak málo let. Když mi bylo 5, musela jsem se rozloučit s maminkou, o 10 let později s babičkou a dědou a nedávno s kamarádem. Je to na tak mladého člověka nápor, ale nějak si troufnu říct, že jsem si zvykla, tedy v uvozovkách. V pěti letech to člověk tolik nevnímá, v patnácti už víc, ale babička s dědou už byli staří. Paradoxně mě to vzalo víc než smrt mámy, ale to bylo možná proto, že mě oba vychovávali. A teď, když mi odešel kamarád, který bojoval s nemocí, přišlo mi, že jak už ten pocit znám, tak mě to sice zabolelo, ale věděla jsem, že musím jít dál a fungovat. Mám takový rituál, kdy si vezmu fotky těch lidí, zapálím jim svíčku a myslím na to, co jsme společně zažili. Dělám to každou neděli a pomáhá mi to.
Miloš (70)
Zemřela mi před rokem milovaná maminka, bylo jí 100 let, což je velmi úctyhodný věk. Samozřejmě mě to vzalo, ale dalo se to tak nějak čekat. Musím přiznat, že jsem byl celkem mamánek a na mamce jsem byl možná trochu závislý. Upřímně mi pomáhá trávit čas s rodinou, která mě vytrhne ze zlých myšlenek a musím moc poděkovat mým dětem i vnoučatům, že mi věnují čas. Když jsem s nimi, zapomínám na tu bolest.
Honza (40)
Jsem táta samoživitel a to z toho důvodu, že mi zemřela manželka na rakovinu. Zůstaly mi dvě krásné dětičky, které mi dělají radost. Musím přiznat, že je to bez ženy těžké, až teď si uvědomuji, co všechno musela zvládat. Její odchod byl velmi rychlý a než jsme si všechno stihli uvědomit a zařídit, byla pryč. Obrovsky to bolí, ale pomáhají mi děti, které mě drží nad vodou. Vlastně je to s nimi takový frmol, že nestíhám smutnit, takže to mi rozhodně pomáhá.
Monika (38)
Nemám ani jednoho z rodičů, protože oba tragicky zemřeli při autonehodě. Bylo mi 25 a dodnes jsem se s tím nesmířila. Dokonce jsem absolvovala i léčebnu a chodím na psychoterapie. Žít bez rodičů je hodně těžké a je to už sice dlouho, ale mám pocit, že mě smutek nikdy nepřejde. Terapie mi velmi pomáhají, ale šla jsem na ně pozdě, měla jsem na ně začít docházet okamžitě.
Kristýna (45)
Zemřel mi partner asi týden před tím, než jsme se měli vzít. Bohužel jsme to už nestihli, spadnul ze srázu. Pomohl mi jen čas a také zaplnění volného času. Nesmíte být sami, pít alkohol, nudit se a dovolit mozku, aby myšlenky směřovaly k zemřelé osobě. Obklopte se lidmi, činnostmi a snažte si dělat radost. Moc dobře vím, jaká bolest to je, ale věřte, že to přejde.
Marcel (50)
Po smrti blízkého člověka jsem se odstěhoval a změnil prostředí, aby mi ho připomínalo co nejvíc věcí a míst. Pletete se, pokud si myslíte, že jsem se odstěhoval do jiného města. Koupil jsem si letenku a odletěl do Asie, jsem teď na Bali a je to už rok. Změnil jsem životní styl a místní náboženství mi pomohlo se z toho dostat, taky lidé a zdravé jídlo. Hodně se hýbu a cítím, že to zabírá. Chápu, že ne každý má tu možnost všechno doma nechat a odletět, ale pokud to jde, jděte do toho.
Zdroj: respondenti Aneta, Miloš, Honza, Monika, Kristýna, Marcel
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
A nebyla by zde nějaká rada, co dělat, pokud člověk nemá nikoho a zůstane úplně sám? Mně zemřel tatínek před 10 lety, byl pro mě nejmilovanější osobou v celém mém životě. Dodnes se z toho nemůžu dostat. Nepomohlo nic - psycholog, antidepresiva (to mi dokonce doživotně uškodilo), do toho jsem musela být stále oporou pro staršího bratra a hlavně maminku (bydleli spolu). Mezitím mi dospěly 2 děti, o které jsem se starala sama. Nebylo to vůbec lehké, měla jsem 2 práce, abych je nějak uživila. Žila jsem sice s přítelem, ale nebyl to otec dětí, takže se nijak na výchově nepodílel (ani bych to nechtěla). Asi za 2 roky po smrti mého tatínka si přítel začal s dcerou (v té době jí bylo 16 let) a syn se začal flákat, nedodělal školu, takže jsem v krátké době přišla o 3 blízké lidi (bylo to úplně stejné, jako by umřeli). Aby všeho nebylo málo, před 3 lety to můj milovaný bráška vzdal a oběsil se. To už bylo úplné peklo, všechno leželo na mně, ale nezbláznila jsem se z toho (dodnes se tomu divím). No a před rokem zemřela i maminka. Takže jsem na světě zůstala úplně sama - nemám žádné přátele (na to jsem celý život neměla čas ani náladu), můj jediný výlet vede na hřbitov a přeju si už jenom jediné - abych tam mohla už být co nejdřív taky se svými blízkými....
Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého. Ano, je to kus života. A je potřeba se s tím, že někdo z blízkých zemřel, srovnat. Život jde dál. Nebudu přece několik let vzdychat a trápit se nad tím, že mi zemřela babička, i když jsem ji měla ráda. Je to přirozený běh života. Manžel zemřel, když jsem měla 43 roky. Jeden syn byl 15 a druhý 7. Na domě dluh. Nejlepší kamarádka se zabila při lezení na Lomnický štít. Můj přítel, kterého jsem měla od svých 50 do 60, zemřel na rakovinu slinivky břišní. Dělání, dělání, všechny chmury zahání .... Kdyby sis oči vyplakala a jako moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál...... A nakonec, ta moje babička měla ve svém domku, ve světnici, nad stolem takovou vyšívanou plachtu, a na té byl vyšit text: Modli se a pracuj, tiše snášej boly a naději netrať, ať přijde cokoli.
Když mi loni 2022 umíral tatínek a já byla u jeho postele a čekala než zemře, tak to byla pro mě a jestě stále je největší bolestivá záležitost, pořád to mám před očima jak se každou hodinu měnil a já s jeho přítelkyní jsme ho držely za ruku, aby věděl, že jsme u něj. Trauma do konce života
i skrz to, že jsem druhý den ženila syna a ráno mezi svatebními přípravami jsem řešila i pohřební ústav. :-(
V půlce těhotenství mi zemřel taťka, tři a půl roku po porodu zemřel nejúžasnější chlap na světě - manžel a tatínek. Musíme s tím žít, nic víc, nic méně. Poprat se o každý den a pro syna nyní vytvořit co "nejobyčejnější" život,aby i ten jeho mohl být jednou stejně úžasný jaký prožili jeho rodiče :).
Když mi tragicky zemřel bráška, byla jsem jak v špatném snu, dodnes ho mám pořád před očima....ale ještě těžší to bylo pro rodiče... vidět tátu brečet o mamince ani nemluvím, je hrozný....