Všude plno lidí, nepřítomné pohledy, nikde místo k sezení. Klasický obrázek ranního metra. A najednou kolem vás projíždí vagon, ve kterém je neuvěřitelné volno. V první chvíli vás nenapadne proč.

Hrnete se tam, abyste si mohli sednout, v klidu přečíst pár stránek své oblíbené knížky a nemuseli viset na tyči jako netopýr. Ale sotva strčíte nos do dveří, dostanete „pecku“. Nikdo vám nedá do nosu  fyzicky, ale čichově. Na jedné ze sedaček sedí podivné individuum schoulené do špinavé bundy a klidně spí. Je mu úplně jedno, že vydává odpudivý odér, za který by se nemusel stydět ani „smrdutý oposum“.

Stoupnu si na dohled, dýchám mělce a pozoruji ostatní cestující. Naletí úplně stejně jako já. S pocitem vítězství, že si v přeplněném vagonu sednou, se hrnou na místa, kde se vyvaluje on. Ale během vteřiny od svého úmyslu upustí, jako by narazili na neviditelnou stěnu.

Však „on“ si jí pěkně považuje, neboť „ochranný zápach“ je pro něj neprostupnou bariérou, za níž si netroufne  cestující, řidič metra ani revizor.

Jinak si nedokážu vysvětlit, jak si tenhle týpek bez jízdenky může beztrestně kroužit hodiny a hodiny z vozovny do konečné a zpět, aniž by si ho přepravci všimli. To mě popuzuje. Nejen že otravuje  zjevem a pachem slušné cestující, ale nikdo s tím nic nedělá.

Jednou s tím chtěl něco udělat můj manžel, když cestoval s podobným „šmudlou“ až na konečnou. Vystoupil a čekal, co se bude dít. Řidič nakoukl zběžně do vagonu (musel ho vidět), ale nereagoval a šel si sednout do kabiny. Ale protože na něj manžel „provokativně“ civěl, vrátil se do vagonu a smraďocha vypoklonkoval. Ten vzal svůj nákupní vozík se svými igelitkami, přejel s ním nástupiště a v klidu nastoupil do přijíždějícího vagonu opačným směrem.

Mějte si mě třeba za škarohlída, který nedopřeje chudákovi trochu tepla, ale proč má slušný, platící zákazník snášet neomalenost a lhostejnost druhých?

Čtěte také:

Reklama