„Jirku jsem poznala v období, kdy se mi sypal život jako domeček z karet. Můj otec zemřel při autonehodě a maminka se z jeho ztráty napůl zbláznila. Bylo mi dvacet a z existenční krize jsem se pokoušela dostat tím, že jsem chodila na večírky a Jirku, se kterým jsem chodila a milovala ho, podvedla s jeho kamarádem. Nemohl mi odpustit, a i přes to, že jsem se snažila, jak jsem mohla, vztah už jsme neslepili.

Následovalo období temna, kdy jsem nevěděla, co si se svým životem počít. Přerušila jsem studium na vysoké škole, protože jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na bolest, která mě sužovala. Sebelítost mě dohnala až k úzkostem, kvůli kterým jsem někdy ani nevstala z postele. Nemohla jsem narazit na slušnou práci, a když tento stav se vzestupnou tendencí trval už pět let, rozhodla jsem se, že odletím pracovat na Nový Zéland. I když to není vůbec jednoduché, vyřídila jsem si pracovní víza a odjela do krajiny Pána prstenů, kam jsem se vždy chtěla podívat. Měla jsem intuitivní pocit, že to jediné mi může pomoct.

A byla to pravdu. Na Novém Zélandu jsem celé dny sbírala jablka a vyčistila si při tom mysl. Zjistila jsem, jak jsem byla sobecká. Místo toho, abych myslela na fakt, jak se cítí ostatní, neustále jsem sebe litovala. Poznala jsem spoustu lidí, kteří mi vyprávěli své životní tragické příběhy a styděla jsem se sama za sebe. Po příjezdu do Čech jsem opět nastoupila na vysokou školu a úspěšně ji dokončila.

Měla jsem pocit, že jsem připravená na nový vztah, ale stále jsem nemohla na nikoho narazit. Rozhodla jsem se jít ke kartářce, která mi řekla, že stále myslím na Jirku a on na mě také. Poradila mi, abych se ho pokusila kontaktovat. Měl stále stejné číslo, a tak jsem mu zavolala a asi dvě hodiny jsme se bavili o tom, co se za posledních deset let stalo. Zjistila jsem, že má jedno dítě s bývalou přítelkyní, ale jinak je sám. Domluvili jsme se, že se sejdeme druhý den v kavárně. Nic jsem si od toho neslibovala, spíše jsem chtěla uzavřít jednu životní kapitolu a jít dál.

Když jsem ho ale viděla, rozbušilo se mi srdce. Byl to stále ten stejný Jirka, do kterého jsem se zamilovala. I on vypadal rozrušený. Následovali měsíce schůzek, při kterých jsme dělali, že se z nás stali nejlepší přátelé, ale oba jsme věděli, že se vrátila láska. Po půl roce mi ji Jirka vyznal den před Valentýnem a po dvou letech jsme se vzali.

Nechci všechny přesvědčovat, že tragické rozchody nemusejí znamenat konec. Čekání a trápení většinou končí naopak fiaskem. Když se ale s minulostí smíříte a necháte plynout čas, osud si s vámi pohraje podle svých představ. Někdy situace může skončit šťastným návratem.“

Čtěte také:

Reklama