„A má lopie!“ říká sestřička doktorovi, sklánějícímu se nad malým pacientem.

            „Lopie?!“ doktor na chvíli ztuhne nad záznamy a pohledem míří někam za pelest. Lopie… je možné, že by mu něco uniklo? Nějaká dermatitida, se kterou se dosud nesetkal? Zbytek účastníků vizity už se svíjí v křeči. Má-lo-pi-je.

            „Ty nechceš bumbat?“

 

            „A víte, jak se jmenuje sameček od hrdličky?“ přidává vrchní sestra. Třetihorní vrásnění na všech čelech rázně ukončí: „KULASEC!“ Vrásky stečou do stran. „Chápete?“ směje se vítězoslavně: „Hrdliččin zve kulasce hlas!“

 

            Není jediná, kdo v klasice objevil netušené souvislosti. Ivanka Devátá ve své povídce popisuje, že po několikerém vyslechnutí slovenské hymny našla VEĎSAONY, vzácné drahé kameny. Trnula hrůzou při každé interpretaci hymny, protože jestli se bratia nezastaví, veďsaony ztratia!  (Brežněv)

 

            Jiná píseň od dětství vrtá hlavou mé kamarádce. Melodie pěkná, autor romantik… chce žít jenom pro ni a pak najednou tohle: ČPÍ TAM PODKONÍ a voní tymián... Tak tam bych se nevracela.

 

            Do naší bedny s nářadím zase virtuálně, ale naprosto nezastupitelně, patří speciální víceúčelová HOBLIPILKA… vezmeme si hoblipilku, zahrajem si ještě chvilku… zpívala jsem v kolečku dětí v mateřské škole.

 

            „Jo ták! No to je něco!“ hvízdla vedle mě kamarádka při praxi v jiné mateřské škole. Mrňavá holčička vedle ní koukne vzhůru a zpívá dál o čížečkovi, ptáčku maličkém. „Mně se to vždycky zdálo ňáký divný,“ usmívá se Alenka a zpívá dál: „ČÍŽEČKU, ČÍŽEČKU, NÁČUHALIČKY…!“

 

            „Tys nic takovýho neměl?“ ptám se u večeře svého muže. Vypadá zaraženě. Pak se pomalu rozzáří a zatváří se tajemně. Kyvadlo manželství se nehlučně zastaví uprostřed kmitu. Ticho.

            „No vlastně...“ váhá, jasně že se mu budu smát a taky to hned někomu budu vyprávět.

 

            „Půrko“ tiše vysloví osobní příspěvek do naší národní svahilštiny.

            „Půrko?“ vykulím oči. Odkud to může mít? Půrko.

„No přece to za dva zlatý. Jak  by mu ho  hajnej zabavil, víš, v lese. Já do lesa nepojedu. Vzal by mu sekyrku a taky to půrko! Pořád mi bylo záhadou, k čemu to půrko mohlo bejt dobrý! Sekeru jsem chápal.“

 

            Tak vidíte. A slyšíte? Slyšíte dobře?

Reklama