Říkáte si občas, že už máte všeho plné zuby? Že vás už nebaví, jak v domácnosti vše funguje jen díky vám a že ten váš chlap je coby pomocník úplně k ničemu?

Pak si pečlivě přečtěte dnešní příběh, který nám zaslala paní Hedvika. Možná si na jeho závěru řeknete, že to, co máte doma ještě není až tak zlé a že ten váš chlap je sice domácí lenoch, ale život s ním není rovný životu v otroctví.

 

Redakce

 


 

 

„Když jsem si Miloše brala, věděla jsem, že je to takový maminčin mazánek. Ale znáte to, láska dokáže zaslepit každého a to se stalo i mně. Úplně jsem pro Miloše ztratila hlavu a neviděla, či spíš nechtěla vidět žádné jeho chyby.

To, že je skutečný lenoch, jsem zjistila krátce po svatbě. Jeho matka ho rozmazlila natolik, že Miloš neuměl snad ani umýt nádobí! Nemusel totiž doma nic dělat, s ničím pomáhat... Maminka kolem něj skákala jak nadšené dítko kolem štěněte celý život, a tudíž můj muž to bral jako naprostou samozřejmost.

 

A pochopitelně to samé bylo očekáváno i ode mě.

 

Miloš vydělával dost peněz, a tak já zůstala v domácnosti. Ani ne tak ze své vůle, jako z jeho rozkazu.

„Ženská je od toho, aby byla doma a starala se o bydlení. Nesnesl bych, kdybych se večer vrátil do neuklizeného bytu nebo neměl teplé jídlo...,“ řekl mi jednou manžel a já věděla, že to myslí naprosto vážně.

 

Neexistovalo, aby nebylo naklizeno jako na Vánoce den co den, uvařeno vždy muselo být na minutu přesně, a pokud došlo pivo, udělal mi muž neuvěřitelnou scénu a třeba i v deset večer jsem musela se džbánem do hospody.

 

Nikdy jsem se necítila jako Milošova žena, ale jako jeho služka. Ano, byla jsem služkou ve své vlastní domácnosti, a bohužel i muž se ke mně tak choval.

 

Zajímá vás, proč jsem od něj neodešla?

Jednak proto, že jsem neměla odvahu, a hlavně, neměla jsem kam jít, neměla jsem peníze, neměla jsem nikoho, kdo by mi mohl pomoci.

Rodiče mi již zemřeli a veškeré naše finance spravoval muž. Já dostala jen přesnou částku na nákup a tím to haslo.

 

S mužem jsem žila přes třicet let – až do jeho smrti – a i když to zní sobecky, konečně si užívám svobody a jsem ve své domácnosti svým vlastním pánem.
Uvařím, kdy chci, uklízím, když mám čas a náladu. Nikdo mi nepřikazuje, že musím hned vyprat košili či spodní prádlo, nikdo mě nepeskuje za špatně vyžehlené kalhoty....

 

Dá se říci, že až teď po padesátce si konečně začínám užívat života, a ani nevíte, jak jsem za to ráda!“