Komunikace je alfou a omegou jakéhokoli vztahu. Funguje-li oboustranně a vy jste schopni navzájem si říct, co je třeba, zároveň si nasloucháte a rozumíte sdělení, pohybujete se na dobrých základech. A naopak. I sebevětší láska a sympatie na počátku jakékoli vazby vezmou zasvé, pokud nejste schopni se domluvit. Přitom za onou neschopností stojí často hlouposti, přesněji řečeno naučené komunikační zlozvyky, které dokážou postupně nahlodat jakýkoli vztah. Čím si ve vzájemné komunikaci nejčastěji škodíme?
Foto: Shutterstock
Skákání do řeči a odbíhání od tématu
Není nic nepříjemnějšího v komunikaci, než když vám ten druhý opakovaně skáče do řeči. Nenechá vás domluvit, trhá vaše myšlenky na kusy, odbíhá od tématu. Ohradíte se jednou, podruhé, potřetí. Prakticky nemáte šanci dokončit větu. Tohle vás dokonale otráví a o další rozhovory nemáte v budoucnu zájem.
| Buďte asertivní a upozorněte druhého, co vám vadí. Dejte si záležet na tom, aby vás skutečně vnímal. Lidé, kteří si neustále melou svou, často vůbec neslyší, co ten druhý říká. Dejte mu šanci, aby si svou chybu uvědomil, a sami se jí nedopouštějte. Slušnost je nechat se navzájem domluvit. Pokud to nezabere, jasně svému protějšku sdělte, že rozhovor pro vás nemá smysl, a odejděte. Nejlepší léčba je někdy šok. |
Dokončování vět a netrpělivost
Někdy není snadné se vyjádřit, zvlášť pokud jde o těžké téma. Všemožně se kroutíte a hledáte správná slova. V této souvislosti určitě nepomáhá netrpělivost druhého a jeho nepříjemná tendence dokončovat věty za vás. Třeba to znáte i z druhé strany. Lidé, co mluví pomaleji než vy, vás štvou.
| Oboustranně je to nepříjemné, oboustranně je potřeba se respektovat. Máte-li problém s vyjadřováním, sdělte druhému, že jde o pro vás těžké téma. Požádejte ho o trpělivost a klidně i o to, aby za vás nedokončoval věty. Jste-li na druhé straně, zklidněte se. Najděte v sobě dostatek pochopení a dejte druhému tolik času, kolik potřebuje. |
Zpětné vyhodnocování a následné domněnky
Nejste vševědoucí a do hlavy druhému nevidíte. Sice si vyslechnete jeho sdělení, možná je odkýváte nebo nějakým jiným způsobem zareagujete. A následně, když dotyčný odejde, přemýšlíte nad tím, jak to myslel. Co vám chtěl říct. V hlavě rozebíráte jeho řeč, nahlížíte pod slova a jednotlivé věty. Zpětně analyzujete mimiku a najednou se cítíte špatně. Sami sebe dostanete do nepříjemného stavu, odkud není snadné se dostat.
| Máte-li po rozhovoru (nebo i během něj) špatný pocit, dejte to najevo. Pokud vám v hlavě vyvstane nepříjemná otázka, zeptejte se. Nebojte se odpovědi, protože vědět na čem jste je vždycky lepší, než být nejistý a trápit se domněnkami. |
Foto: Shutterstock
Žádná nebo chabá reakce
Znáte to možná taky. Druhému cosi říkáte, do řeči vkládáte energii a emoce. Pochopitelně očekáváte reakci, ale ta nepřijde. Na druhé straně je ticho, možná i nezájem. Cítíte se uraženě, odcházíte, nebo naopak vyvoláte hádku.
| Dostanete-li se do podobné situace, snažte se zachovat klid. Poté, co druhý nezareaguje, krátce se odmlčte a na rovinu se zeptejte, kde je problém. Možná jde skutečně o nezájem, třeba jde o téma, které neustále omíláte (a druhý už odmítá reagovat), anebo je váš protějšek zaneprázdněný něčím jiným, jen vám to nedokáže říct a vy to nevidíte. Důvodů může být mnoho, je ale dobré je poznat a na základě toho jednat. |
Vždy negativní reakce
Tohle dokáže otrávit. Cokoli druhému líčíte a jakkoli velké je vaše nadšení, pokaždé se vám dostane negativně zabarvená odpověď. Druhý je buď neúnavný cynik nebo velký životní ignorant, každopádně k takovému postoji musel nějak dojít.
| Máte-li v okolí někoho takového, buďte k němu upřímní a sdělte mu, co vám na komunikaci s ním vadí. Buďte jasní a konkrétní. Zeptejte se, co ho k jeho postoji vede, snažte se jej pochopit, dá-li vám k tomu příležitost. Nepřebírejte ale jeho negaci a snažte se udržet si svůj optimistický pohled. Zamyslete se nad tím, zda nejste vy tím, kdo druhého často staví na zem. |
Nekonkrétně konkrétní sdělení
Měl by se vynést koš, mělo by se to uklidit, opravit a řada dalších… Nekonkrétní sdělení, která však mají konkrétní cíl: přimět druhého, aby tu záležitost vyřešil. Nedivte se, že se tak nestane.
| Být na druhé straně, možná zareagujete stejně. Na neurčitá prohlášení typu mělo by se nelze očekávat konkrétní reakci. Pokud chcete, aby druhý něco udělal, řekněte mu to jasně. Požádejte ho, aby to či ono vyřešil, buďte ve svém sdělení přímí. Jen tak to následně může fungovat. |
Foto: Shutterstock
Slovní plevel
Tu a tam jej do vět zasadí každý. Slovní plevel, zbytečná, často se opakující slůvka, která v konečném důsledku nehezky naruší celou konverzaci a nemají žádný smysl. Jakoby, jako, nicméně, takže, vlastně, no, anebo „vycpávkové“ odkašlávání si. Možností je spousta a třeba sami některé z nich využíváte.
| (Od)naučit se dá všechno, prvním krokem je ale uvědomit si, že slovní plevel bují i ve vašem projevu. Správně mluvit se může zdát těžké, ne každému je plynulá komunikace vlastní. Zlepšit však lze cokoli. |
Čtěte také:
- Vím, že toho budu jednou litovat, není to tebou, je to ve mně: Co skrývají nejčastější rozchodové lži
- Opouštím tě, protože tohle nedám: Nejkritičtější situace ve vztahu a jak s nimi naložit, když přijdou
Zdroje: autorka textu, drexel.edu, challengeconsulting.com.au, forbes.com
Nový komentář
Komentáře
Dobrý článek, opravdu vystihuje nešvary v komunikaci, které potkávám neustále a já některé taky dělám. Poučím se, zamyslím se. Díky.
Když ono je to někdy těžké, s některýma lidma. Včetně mě, taky nemám nijak úžasné řečnické schopnosti, ale zas na druhou stranu si nemyslím, že mě nutně musí někdo poslouchat, co vykládám, proto velmi často nic neříkám. Pokud se bavím s někým pracovně, tak se snažím, aby se do toho nemontovalo nic jiného, protože teďka řešíme práci, konkrétní problém, je tedy vhodné stručně a jasně si říct řešení a postup k němu vedoucí, žádná omáčka kolem. Zásadně nevykládám v práci osobní věci, pokud je chce někdo vykládat mně, tak to vesměs ignoruju, nemám k tomu co říct a hlavně mě to vůbec nezajímá. Bohužel lidi to neodradí, takže se i tak dozvídám fůru věcí, které jsem vědět nikdy nechtěla a nemusela. Vycpávková slova používám, když potřebuju zpomalit hovor a vymyslet lepší formulaci, než co mě napadlo jako první. No a dokončování vět, to je peklo, neb znám osobu, která se prostě nevymáčkne a myslí si, že jsem jasnovidec a vím, co dotyčný jedinec chce říct. Teď jsem to věděl, to slovo, ale právě jsem to zapomněl, jak se to řekne, no... pomož mi! Když se trefím, a dokončím správně, tak má vztek, že to neřekl sám, a když se netrefím do toho, co měl na mysli, tak má vztek, že jsem úplně blbá a nechápu, co on myslel.
Radost, tohleto. No, co už. Kdyby mi komplikovalo život jenom tohle...
Poslouchám na půl ucha, když si kolegyně stěžuje na přítele. Pak se stává, že když řekne, jestli si ten její o ní myslí, že je blbá, řeknu jí ano. A jak je rozjetá, tak ještě řekne, že on si to fakt myslí a ona je blbá, že s ním je. To už obvykle zpozorním, ale to už si ulevila a začneme zase něco dělat. Druhá kolegyně si stěžuje líp, to člověk hned zaznamená, když zařve zabiju starého aj fagany, já se zeptám čím, ona se začne smát. Do řeči si skáčeme všechny tři.