Díky za všechny články, které se týkají těhotenství – já jsem teď v šestém měsíci těhotenství, a tak se o všechno, co se tohoto tématu týká, samozřejmě velmi zajímám.
Napsala bych vám jednu moji zkušenost. Kolem 15. týdne těhotenství se provádí tzv. tripltest – je to odběr krve, při kterém se zjišťuje hladina tří hormonů. Pokud je vše v pořádku, i miminko by mělo být z genetického hlediska v pořádku (i když nikdy není nic stoprocentní). Pokud je ale nějaký hormon v nepořádku – tj. jeho hladina je jiná, než má být, je zvýšená pravděpodobnost nějaké vrozené vady – uvádí se pravděpodobnost dva případy ze sta (někde jsem četla i menší pravděpodobnost – 1:200).
Výsledek tripltestu je znám asi za čtrnáct dní až tři týdny. Zhruba v tomhle termínu po příslušném odběru krve jsem byla u mého pana doktora na pravidelné prohlídce a samozřejmě jsem se ptala, jak to dopadlo. Pan doktor odvětil, že asi dobře, že se k němu výsledky zatím sice nedostaly, ale pokud by bylo něco v nepořádku, že by o tom hned věděl. Takže jsem byla ráda a klidná, že je vše v pořádku. Ale hned druhý den telefon, u něj můj pan doktor, že všechno je jinak a že přece jen nějaký ten hormon v nepořádku je. A že se mám tehdy a tehdy dostavit tam a tam, že půjdu do poradny k paní genetičce a na základě dohody s ní se mám připravit na případný odběr plodové vody tj. amniocentézu. Takže hned bylo po klidu, ani jsem se nestihla zeptat, co to přesně obnáší (ten odběr). Paní genetička byla naštěstí velmi hodná a příjemná a vše se mnou podrobně probrala. Měla jsem „jen“ jeden hormon kousek nad „povolenou“ hranicí. V tomto případě bylo rozhodnutí, zda podstoupit odběr plodové vody, ponecháno více méně na mně samotné, protože to vypadá, že by to mohlo být spíše v pořádku, ale samozřejmě jisté není nic. Odběr plodové vody s sebou přináší totiž i riziko potratu – „chytrá kniha“ o těhotenství, kterou mám doma, uvádí riziko 1:100, paní genetička říkala 1:400 a to prý spíše závisí na šikovnosti lékaře. Ujistila mně, že můj pan doktor patří k těm šikovným. Přiznám se, že i tak jsem dost váhala, ale paní genetička říkala: „Je to na vás, ale pokud se rozhodnete že ne, budete asi nervózní do konce těhotenství. A zákrok samotný není žádná hrůza – to zubař je horší.“ Měla pravdu – je to asi jako „normální“ injekce, akorát že do břicha. Zákrok se provádí „zaživa“ (místní umrtvení může být na přání). Pan doktor sleduje ultrazvuk a podle polohy mimi v příslušném místě píchne jehlu do břicha a odebere potřebné množství plodové vody, která pak putuje do laboratoře. Po zákroku se doporučuje aspoň den „doležet“, než se odebraná voda obnoví. A pak jsem byla skoro tři týdny čekání na výsledky poněkud nervózní (zase ta paní měla pravdu), i když můj manžel ujišťoval, že vše bude určitě v pořádku. Ale znáte ten pocit: pravděpodobnost je sice malá, ale co když se to stane zrovna mě? Co potom? Co když to mimi nebude zdravé, budu ho vůbec chtít? A další podobné nepříjemné a ošklivé myšlenky. V den D jsem celá rozklepaná volala na výsledky – a bylo to v pořádku! Hurá! Jupííí! Hned jsem volala celá šťastná manželovi, ale znáte chlapy: „Vždyť jsem ti to říkal. A zeptala jsi se aspoň, co to bude, jestli holka nebo kluk?“ I když bych to také ráda věděla, dřív než půjdu rodit, byla to v tu chvíli ta poslední věc, na kterou bych si vzpomněla.

Martina J.