Narodila se 1841 v Bourges do bohaté a vážené rodiny, kde se kladl velký důraz na kvalitní a všestranné vzdělání. Mimo jiné jí dopřávali i hodiny kreslení a malování. A záhy v sobě objevila nadání, snad zděděné od svého prastrýce, slavného rokokového malíře Fragonarda, a tak se rozhodla, že se stane malířkou. Jak troufalé pro dceru z dobré rodiny! Měla ale štěstí. Rodina jí to nerozmlouvala, ba dokonce ji v tom podporovala. 


Snadné to ale ani tak neměla. Ani zkostnatělé společenské konvence (žena malířkou!?), ale ani dívkám zapovězené studium na Académie des Beaux-Arts ji v jejím odhodlání nemohly zastavit. Seznámila se s malířem Camillem Corotem, který ji ochotně zasvětil do tajů malování. Nejenže studovala pod jeho vedením, ale byl to on, kdo jí otevřel cestu do společnosti mladých umělců Paříže druhé poloviny 19. století. Cožpak mohla mít lepší školu? 

Berthina starší sestra Edma měla rovněž nadání. Měli společného učitele kreslení, který je bral do Louvru, kde kreslily kopie starých mistrů. Rovněž společně se staly žákyněmi Corota a přidaly se k barbizonské škole. V roce 1869 se však Edma vdala za námořního důstojníka Pontiliona a odstěhovala se do Bretaně. Poté, co se jí narodily děti, neměla už na malování tolik času.


Berthe se brzy začala projevovat jako opravdová malířka. Svědčí o tom i to, že v roce 1864, v pouhých 23 letech, byly dva její obrazy přijaty do Salonu! A kritikou docela vlídně přijaty!!! To se mnohým umělcům nestávalo! Salonu se poté pravidelně zúčastňovala až do roku 1873.
Salon de Paris, tato prestižní událost organizovaná Académie des Beaux-Arts, znamenala pro malíře hodně. Přijetí porotou a posléze společností znamenalo úspěch a zaručený prodej obrazů, naopak odmítnutí často verdikt zavržení a posměch společnosti.

Přijetí obrazů do Salonu však schvalovala komise složená převážně ze zkostnatělých akademiků. Ti určovali, co je dobré a co špatné. Skandál kolem Salonu vypukl v roce 1863, kdy komise odmítla více než 70 procent přihlášených, zejména obrazy mladých nekonvenčních umělců. Po bouřlivé reakci umělců se do hry vložil sám císař Napoleon III., který nařídil, aby odmítnuté obrazy byly vystaveny, ovšem v samostatném prostoru Průmyslového paláce, kde se Salon konal, a aby o jejich kvalitě rozhodli návštěvníci. Ačkoliv se nad obrazy hojně a bouřlivě diskutovalo, většina návštěvníků ovlivněna názorem kritiků z komise nad těmito obrazy vyjadřovala spíše posměšky a pohrdání.  Mezi nejznámější a nejskandálnější odmítnutá díla patřila Manetova Snídaně v trávě a Whistlerova Dáma v bílém.

S Édouardem Manetem se Berthe seznámila v roce 1868. Talent mladé dívky mu ihned učaroval. Brzy se stali dobrými přáteli. Sice se mnozí historikové z jejich korespondence snaží vyčíst něco více, bližší vztah než přátelství je však pouze v rovině spekulací. Ostatně Édouard byl již ženatý s klavíristkou Suzanne Leenhoffovou. Nicméně…
Édouard měl bratra Eugena. A ten se v roce 1874 s Berthou oženil. Jaká náhoda! Také se spekulovalo, zda to nebyl sňatek z rozumu – když nemohla mít Édouarda… Nicméně vydrželi spolu celý zbytek života a v roce 1878 se jim narodila holčička Julie.
Eugene se také věnoval malířství, ale nikdy nedosáhl výraznějších úspěchů, tak jako jeho bratr Édouard nebo jeho žena Berthe. Nicméně svou ženu celý život podporoval a stál jí po boku.

Pracovní souznění s Édouardem však bylo o to intenzivnější. Sice je Berthe mnohdy považována za jeho žákyni a pokračovatelku, nicméně je prokázáno, že se ovlivňovali navzájem. On ji vedl ke zdokonalování malířských technik, zatímco Berthe Maneta ovlivňovala svým pojetím a kompozicí maleb. Také ho přesvědčila k malování v plein-airu, k čemuž přivykla vedle svých učitelů Camilla Corota, Achille Oudinota a dalších zastánců barbizonské školy.


Brzy oba směřovali k impresionismu a k hnutí mladých umělců, kteří ve své době stáli mimo běžný styl, nepodléhali konvenčnímu umění a z nichž právě mnozí byli akademiky ze Salonu odmítnuti. Berthe se stala první ženskou reprezentantkou této skupiny. Organizovala setkávání umělců ve svém domě, kde se o všem vášnivě diskutovalo.  
Impresionisté se v roce 1874 rozhodli uspořádat vlastní výstavu. K jejímu uspořádání jim nabídl - a to zcela zdarma - svůj ateliér věhlasný pařížský fotograf Nadar. Bylo tu vystaveno na 170 děl od třicítky malířů, mezi nimiž nechyběli Paul Cézanne, Edgar Degas, Claude Monet, Camille Pissarro, Pierre-Auguste Renoir, Alfred Sisley a další. Samá esa!
Na první výstavě impresionistů Berthe vystavila svých dvanáct obrazů. Od té doby přestala nabízet práce pro oficiální Salon a vystavovala pravidelně s impresionisty. Kromě roku 1878, kdy se jí narodila dcera.

Berthe Morisott tedy v mnohém předčila své učitele a stala se jednou ze tří „velkých dam impresionismu“ spolu s Mary Cassattovou a Marie Bracquemondovou, jak to napsal uznávaný kritik a znalec impresionismu Gustave Geffroy.



Svého manžela, který zemřel v roce 1891, přežila Berthe o pouhé čtyři roky. Umírá v roce 1895 na zápal plic, když se starala o nemocnou dcerku, kterou postihla tatáž choroba. Julie zůstala po smrti rodičů ve svých 16 letech oboustranným sirotkem. Často je zobrazena na obrazech své matky i strýce Édouarda, ale i jiných malířů. Nejznámější je však její portrét od Renoira Dívka s kočkou. Později se také pokoušela o malování, dále se věnovala sběratelství umění a psaní. Ve svém diáři vydaném pod názvem Vyrůstat s impresionisty dává nahlédnout do života umělců v druhé polovině 19. století.

V roce 2013 byl v aukční síni Christie´s prodán Berthin obraz z roku 1881 s názvem Po obědě za rekordní cenu 10,9 milionů dolarů, čímž se stal nejdražším obrazem světa od ženy-malířky.

Foto: Wikipedie
 
Ve volném seriálu o zajímavých ženách jste si mohli také přečíst:

Uložit

Uložit

Reklama