Takové týpky přece známe už od školky: když se cítí napadeni nebo poškozeni, neperou se, ale urazí. Až do konce odpoledního programu pak sedí někde v koutě, tváří se nafučeně a po očku sledují hry ostatních. Nádiva jeden, pitomeček! - myslí si ostatní a brzy si ho přestanou všímat. Uražený pak setrvá v hrdé a zoufalé osamělosti, dokud si pro něj nepřijde maminka.

Pokud jste někdy byli v kůži takového urážlivce, dobře víte, jak nevděčná je to role. Když se pyšně odvrací od ostatních, je to ještě fajn. Však budou litovat, až pochopí, že měl pravdu! Ještě rádi přilezou! Jenomže čas plyne a nikdo nepřilézá. Naopak – všichni se docela dobře baví. Bylo by tak pěkné, hrát si s nimi… Ale přijít zpátky, jako by se nic nestalo? To by přece bylo totéž jako uznání porážky. Nebo dokonce jako omluva. Nikdy!

Z trucujících předškoláčků vyrostou trucující dospělí. Pravda, jejich vzdor má trochu jiné formy, v podstatě jde ale o totéž: neochota či spíše nemožnost ustoupit ze zaujaté pozice. Pozor, nemluvíme tady o příčinách konfliktu, o tom, kdo je v právu. To není vlastně ani moc důležité. Abychom ale byli s to se se svým protějškem domluvit a problém vyřešit, musíme se nejdříve usmířit. 

Usmiřovací sedmero:
Za vaším hněvem ať slunce nezapadne! Uléháte-li plni vzteku a hořkosti, budete spát jako na vodě a odpočinek nebude stát za nic. Někdy není možné konflikt vyřešit hned, ať už proto, že jsou emoce příliš rozbouřené, nebo proto, že potřebujete delší čas na debatu a partner musí ráno vstávat v pět. I docela malé vstřícné gesto ale stačí, aby se vzduch před spaním pročistil: připravte mu oblíbené pití a bez jakéhokoli komentáře mu ho přineste. Dejte mu dobrou noc úplně stejně, jako v jiné dny (hlavně žádné uražené otočení ke zdi!).

Ze zlých myšlenek se vypovídejte nebo vypište. Máte hlavu plnou ošklivých běsíků, kteří vám nedovolí podívat se na hádku s nadhledem a nechtějí, abyste „soupeři“ odpustili? Vypusťte je na papír, ten snese všechno a úleva je okamžitá. Neméně účinné je vypovídání kamarádce.

Zaveďte si usmiřovací rituál. Otevření láhve vína, návštěva restaurace nebo partie squashe… Rituál je jakákoli akce, srozumitelná oběma stranám, která beze slov vyjadřuje: mám tě rád(a), mrzí mě, co se stalo, chci, aby to zas bylo mezi námi dobré. Většinou vzniká samovolně, na základě nějaké pěkné vzpomínky. Příjemné pocity, navozené dobrým jídlem a pitím, navíc smiřování výrazně usnadňují. Možná bychom se divili, kolik úplně zbytečných hádek vznikne jen proto, že je člověk hladový a v důsledku toho nervózní! 

Nestyďte se přiznat chybu. Někdy to člověku prostě trochu ujede. Ať už za to může PMS, úplněk nebo účetní uzávěrka, máme zkrátka všeho a všech plné zuby – a kdo přijde do cesty jako první, ten to schytá. Po hádce pak sedíte ubrečená v ložnici a vaše dva vnitřní hlásky se překřikují. „No co co co, tak jsi mu to jednou řekla do očí! Vždyť je to pravda, že ti s ničím nepomáhá. Ať se chytne za nos!!“ ječí jeden. „Chovala ses jako pavlačová štěkna,“ suše konstatuje druhý. Co dělat? Nechte partnera trochu vydýchat a pak vyjděte z ložnice s přepudrovaným nosem, otevřete krabičku rumových pralinek (rituál, chápete) a proneste něco jako: „Promiň, že jsem tak vyjela. Bylo toho na mě dneska fakt moc. Myslíš, že bys mohl se mnou odnést ten koš do sušárny, prosím? To mokré prádlo má docela váhu.“

I děti mají právo na omluvu. Mnoho rodičů si myslí, že je v rámci zachování autority nutné „mít vždycky pravdu“. To platí tak ještě u kojenců a batolat. Už pětiletému dítěti ale lze říct (klidně a věcně, s kajícností to nijak nepřehánějte): „Promiň, že jsem na tebe před chvílí tak křičela. Bolí mě dnes od rána hlava a jsem trochu nervózní.“ Takovým chováním dítě ubezpečujete, že není příčinou náhlé nepohody, že se ničím neprovinilo a zbavujete je tím pocitů viny. Navíc ho nenásilně učíte správné vzorce chování. Rodič, který dokáže uznat svou chybu, obzvlášť stoupá v ceně u starších a dospívajících dětí.

Vstřícný krok druhé strany vždycky přijměte. Neznamená to, že se musíte partnerovi hned vrhnout okolo krku, i když se ještě cítíte zraněná a naštvaná. Jen hulvát ale na pokus o usmíření reaguje stylem: „Teď dolézáš, co!!?“ nebo zahozením kytice do koše. Můžete třeba říct: „Bude mi ještě nějakou dobu trvat, než se s tím úplně srovnám, ale za tu kytku děkuju, je moc pěkná.“

Když bylo dítě svědkem hádky, ať vidí i usmiřování! Každá hádka mezi rodiči je pro dítě zatěžující, protože nabourává samotné základy jeho světa. „Nebudete se rozvádět, že ne??“ ptá se úzkostně po bezvýznamné slovní přestřelce, o které táta s mámou už za hodinu nevědí. Proto si zaslouží vidět, jak se znovu objímají.

Jak na uraženého potomka
Některé děti dokážou být podivuhodně vytrvalé. Vydrží trucovat řadu hodin, čím jsou starší, tím déle. Pokazí výlet celé rodině - celý den se s ublíženým výrazem plouží dvacet kroků za ostatními. Jistě, je to na zabití; mějte ale na paměti, že nejvíc tím trpí ono samo. Bez pomoci ten bludný kruh falešné pýchy prostě nedokáže překročit. Takže dělejte jakoby nic. Nijak jeho chování nekomentujte, neříkejte: „No tak už se netvař jako puchejř, prosím tě, nikdo ti nic nedělá.“ Pokud si ho budou všímat ostatní děti, řekněte jen: „Tomáš teď nemá moc dobrou náladu, to se občas stane každému.“ S ostatními se bavte normálně.
Občas ho zkuste zapojit do činnosti, úplně samozřejmě ho přizvěte ke hře nebo ke stolu. Dáváte mu tak možnost čestného návratu. Pokud nechce jíst, respektujte to, s jídlem za ním neběhejte.
Zajímavé a nové náměty jsou nejlepším lékem na trucování. Jsou-li všichni zaměstnaní prohlížením katalogu a vymýšlením rodinné dovolené, roztávají i ti nejzarytější „odpírači“!

Reklama