Zdravím redakci i ž-inky,

Tenkrát mi bylo asi 5-7 let, se starší ségrou jsme vyrazily do Jednoty a tam jsem je uviděla!
V regálu ležely roztržené bonbóny, takové ty karamelky… zajásala jsem, opatrně jsem se rozhlédla po obchodě, jestli se někdo nedívá a hned jsem si hrstičku bonbónků nacpala do vnitřní kapsičky u tepláků (pamatujete si na silonové modré tepláky s vnitřním váčkem, které nosil snad každý…).

Vzápětí jsem se opotila a šíleně nenápadně jsem prošla přes kasu s obrovským strachem, že mě určitě někdo chytí a potrestá.

Nic se nestalo, před obchodem jsem karamelky vítězoslavně vytáhla a sestra se do mě okamžitě pustila, jaká jsme to zlodějka, že všechno poví naší mamce a já budu mít průšvih!

Tak hrozně jsem se styděla a bála, že jsem se hned otočila a šla zpátky do Jednoty, kde jsem bonbóny vrátila zpět k protrženému pytlíku…

Hrozně moc se mi ulevilo…ale sestra mě doma ‚práskla’ stejně… :-)

Tolik mé zkušenosti s krádežemi, zjistila jsem o sobě, že zlodějíčkem bych skutečně být nemohla, nejspíš by moje tělo hlásilo kradenou věc už na dálku…a navíc ta rodina…. :-))

Zolinda

Milá Zolindo,

obdivuji vaši statečnost.
Vrátit se s "lupem" zpět do obchodu, to muselo být hodně nepříjemné.
Skoro jsem čekala završení příběhu, jak vás běsnící vedoucí vede za límeček nebo za ouško za příslušníkem VB.
Reklama