Foto: Shutterstock
Jsem Žaneta a ještě donedávna jsem si myslela, že mám docela dobrý odhad na lidi. Tinder jsem používala jako většina mých kamarádek, sem tam nějaké rande, občas povídání na dlouhé zimní večery a někdy, když to dobře dopadlo, i něco víc. Většina kluků, co jsem tam potkala, byla fajn. Nic vážného, žádná láska na celý život, ale pár milých chvilek rozhodně ano.
Pak jsem si začala psát s Milanem. Na první pohled se zdál sympatický, fotky měl normální, žádné vyumělkované pózy. Naše konverzace plynula lehce, dokázal mě rozesmát. Jenže... pokaždé, když jsme se měli potkat, to zrušil. „Nestíhám,“ psal vždycky na poslední chvíli. Ale prý, jestli chci, můžu přijít k němu domů. To mi přišlo divné. Jasně, někteří chlapi tohle zkoušejí, ale u Milana to bylo pokaždé. Moje intuice, ten tichý hlásek v hlavě, mě varoval. Něco mi na něm nesedělo.
Ale jak týdny plynuly, začala jsem si říkat, jestli nejsem zbytečně paranoidní. Psali jsme si už dlouho a on byl vlastně celkem milý. A tak jsem se jednoho večera rozhodla, že to risknu. Byt byl v paneláku na kraji města. Když jsem zaklepala, otevřel mi s úsměvem. Ale jakmile jsem vešla, něco bylo špatně. Byt byl skoro prázdný, bez nábytku, jen pár starých židlí a stůl. Místo normálního osvětlení všude hořely svíčky. „Romantika,“ zasmál se, když si všiml, že se rozhlížím.
Pak zamkl dveře. Zvuk otočeného klíče mi projel tělem jako blesk. Strčil si klíče do kapsy. Snažila jsem se působit klidně, ale srdce mi bušilo. Napadlo mě, že jestli se teď zvednu a pokusím se odejít, nemusí to dobře dopadnout. Začala jsem s ním mluvit. O blbostech, o jeho práci, o čemkoli. Pak jsem zmínila svého malého syna. Ve skutečnosti žádné dítě nemám, ale ještě předtím, než jsem k němu šla, jsem se domluvila s kamarádkou. Řekla jsem jí, že pokud se jí do hodiny neozvu, má mi zavolat a předstírat, že je u mě doma a hlídá mého „synka“. Minuty v téhle situaci byly delší než hodiny.
Milan se při zmínce o dítěti zarazil. „Ty máš syna?“ zeptal se, jako by mě zkoumal. „Jo, tříletého. Teď ho hlídá kamarádka, ale moc to nezvládá. Pořád brečí, víš, jak to je.“
Konečně mi zazvonil telefon. Kamarádka hrála svou roli skvěle. „Žanet, okamžitě se vrať! Malý má hysterák, nevím, co s ním!“ Křičela do telefonu tak přesvědčivě, že i já skoro uvěřila, že mám doma batole.
„Musím jít,“ řekla jsem Milanovi. Díval se na mě, neřekl ani slovo, ale nezvedal se. Připadalo mi, že se baví tím, jak panikařím. Nevím ani, jak dlouho to trvalo, co všechno jsem ještě řekla, ale nakonec vstal a pak k mému překvapení, vytáhl klíče z kapsy. „Tak fajn,“ řekl klidně.
Jakmile jsem byla venku, rozběhla jsem se. Teprve doma jsem si dovolila zkolabovat. Celou noc jsem zvracela, hlava mi jela na plné obrátky. Co by se stalo, kdybych neměla ten telefonát jako výmluvu? Proč měl ten byt tak divně prázdný? Proč mě tam chtěl zavřít?
Nahlásila jsem to na policii. Nečekala jsem, že se něco stane, ale měla jsem pocit, že to musím udělat. Od té doby jsem mnohem opatrnější. Tinder jsem smazala. A hlavně už nikdy nepřekračuji tu hranici, kdy mě moje intuice varuje.
 "Slečna měla v tomto případě velké štěstí. Celou situaci zahrála velice dobře a opět se ukázalo, že intuice je to zásadní v takovýchto okamžicích. To že se lidé seznamují na sociálních sítích není zas takový problém, mají tam svoji legendu své přátele, ale na aplikacích tomu určených to může být velké riziko. Jsem přesvědčen že tyto speciální aplikace přitahují i závadové osoby, jako se ukázalo v tomto případě. Je na každém z nás, jak se po takovýchto seznámeních zachová. Je velice důležité nic neuspěchat, obzvlášť u osob, které dopředu neznáme, což se dá předpokládat. První setkání by mělo vždy proběhnout mezi lidmi. A když už tak neučiníte, tak informovat své nejbližší okolí kam jdete, stejně, jako to udělala Žaneta. Prevence je vždy na prvním místě. Zásadně tím můžeme ovlivnit rizika do kterých vstupujeme." |
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář
Komentáře
Tak samozřejmě nevím, co z toho je vymyšlené. Ale každopádně si myslím, že jak v aplikaci, tak na veškerých seznamkách se potuluje kde kdo a samozřejmě člověk musí být opatrný. Tak jako dnes už prodávat či nakupovat přes bazar je riskantní,tak je to i se seznámením. Doba pokročila a to ne zrovna správným směrem. A tak je spousta lidí raději sama, ten kdo nikam nechodí opravdu nemá moc příležitostí.
No, asi bych na místě toho odborníka slečnu Žanetu zas tak přehnaně nechválila. Vlezla jak ovce k cizímu člověku do jeho bytu. Sice jí pán nějak "neseděl", něco se jí nezdálo, ale hodila to za hlavu, protože jí tak hezky psal. K čemu přesně jí byla dobrá ta kamarádka? Měla volat za hodinu. Za tu dobu mohla být Žaneta třikrát znásilněná a uškrcená. Co vlastně řeší takový telefon? Jakože se násilník lekne? Proboha čeho by se asi měl bát a proč? Že nějaká kamarádka někde daleko na druhém konci města huláká do telefonu cosi o vřískajícím dítěti? To bude případného psychopata, který má v úmyslu nepěkné věci, zajímat a zarazí ho to v rozletu? Nebo se leda zasměje, sebere jí telefon a zahodí ho do kouta? To není žádná "pojistka", tohleto. Dejme tomu, že ta kamarádka věděla adresu, kam Žaneta jde. Věděla i poschodí a číslo bytu, nebo příjmení toho dotyčného, aby ho vůbec bylo možno najít a nebylo nutno zvonit u všech bytů v tom paneláku? Než by sehnala kohokoli, kdo by byl ochoten tam jet a Žanetu zachraňovat, jak dlouho by to asi trvalo? Další nejméně hodinu času pro násilníka? Navíc ten byt vůbec nemusel být jeho. Jméno mohlo být falešné, kdo by taky chtěl znásilňovat a vraždit pod svou skutečnou identitou? Telefonní číslo přestane obratem existovat, a už by toho člověka nikdo nedohledal (v americkém seriálu ano, ale tak jsme v české realitě).
Tak oni si týdny píšou, ale synka mu zmínit zapomněla...nedivil se trochu? Příště si to vymyslete lépe.:D Navíc někteří lidé se doma prostě běžně zamykají a nic tím nesledují. Proč mu hned neřekla, že se tahle necítí dobře a ať odemkne a klíč nechá v zámku?