Foto: Shutterstock
Dohodila jí ho kolegyně z práce. Byl to její synovec a ona o něm pokaždé dlouze básnila. Jak je hodný, slušný, spolehlivý a samozřejmě i hezký. Marcela byla právě po rozchodu, a tak neměla o novou známost zájem. Ale jak týdny plynuly, přemohla ji zvědavost. Požádala kolegyni, aby jí toho svého pana dokonalého přece jen ukázala. Jenže fotografie, kterou zanedlouho přinesla, příliš nezabodovala.
„Koukal na mě takový vyčouhlý, hubený zrzek s obličejem posetým pihami a s divnými brýlemi na nose. Chtělo se mi zavtipkovat, že jako žert dobrý, ale ať mi ukáže skutečnou fotku toho jejího fešáka. No, udržela jsem se. Kluka jsem pochválila, že mu to sluší. Bylo mi hloupé říci narovinu, co si o něm skutečně myslím. A tak jsem souhlasila, aby mu na mě dala telefon,“ líčí trapnou situaci Marcela, která měla v plánu mladíka slušně odpálkovat. Pokud tedy vůbe napíše.
Ozval se hned druhý den. Její fotografie mu zřejmě odpudivá nepřišla. Nejdřív neodpovídala. Byl víkend, mohla být zaneprázdněná, což by ji omlouvalo. Jenže v neděli večer už to odkládat nešlo. Napsala mu, ať se nezlobí, ale že se unáhlila. Má za sebou rozchod a došlo jí, že se ještě necítí na randění. On se ovšem nenechal odbýt.
„Psal, jak se nemusím ničeho bát, že nemusí jít o rande. Prý by jen chtěl potkat holku, o které mu jeho teta doma už pár měsíců básní. Můžeme si prý dát kávu, přátelsky pokecat a jít domů. Přátel totiž není nikdy dost, když už neklapne něco víc. Tááák moc se mi nechtělo! Ale musela jsem uznat, že na jeho slovech něco bylo. Věděla jsem na sto procent, že nic víc nebude. Absolutně nebyl můj typ. Za přátelskou schůzku skutečně nic nedám. A navíc, jak bych své odmítnutí vysvětlila kolegyni?“ řekla si Marcela a na schůzku šla. Cestou přemýšlela, jak ho slušně odpálkuje.
Když si k němu v kavárně přisedla, litovala své dobrosrdečnosti. Měla ho odmítnout hned. Fotka nezkreslovala, vypadal stejně divně i naživo. Nic na sobě však nedala znát a pustila se s ním do konverzace. Jak po pár minutách zjistila, tak do velmi příjemné konverzace.
„Netušila jsem, jak moc společných zájmů máme! A že si budeme takhle rozumět. Úplně mě odzbrojil. Navíc byl nesmírně vtipný, takovým originálním způsobem,“ usmívá se Marcela s tím, že ze schůzky rozhodně neutekla po půl hodině, jak si předsevzala. Zůstala hodiny tři a nebylo proti, aby se setkali znovu. Od té doby uplynulo dvaadvacet let, během nichž si stihla dotyčného mladíka vzít, postavit s ním dům a přivést na svět dvě děti. Ani jednou nelitovala, že mu tehdy dala šanci.
„Děsí mě představa, že bych se nechala odradit jeho vzhledem. Kolegyně nepřeháněla. Kamil je ve všem skutečně tak báječný. Nikdy bych si nemyslela, že se můžu zamilovat do týpka, který není můj typ. A vida! Člověk by se neměl nechat odradit vizuální stránkou. Navíc se časem dost změnil. Přibral, zmužněl, nosí kontaktní čočky… Je to úplně jiný člověk. Naštěstí jen vzhledově,“ dodává Marcela s tím, že od té doby už nikdy nevynáší předčasné soudy.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Přistoupit na možnost seznámení i přes počáteční nesympatií a pocit „lítosti a dobrosrdečnosti“, neboli „rande jako charitativní projekt“ by bylo skvělým a přínosným tématem do Marceliny psychoterapie. Díky šťastnému konci Marcela tuto zakázku nemá a její životní happy end lze tedy zpětně pojmenovávat mnoha romantickými názvy jako intuice, osud, řízení univerza a další.
Marcele se vyplatilo odhodit šablonu vzorce „můj typ“ a překonáním prvního negativního dojmu umožnila šanci poznat svého budoucího manžela „na živo“. Stále dokola se opakuje důležitost komunikace, která odhalí společné zájmy, smysl pro humor a “to něco“ neviditelného, co společně s energií osobnosti umí učinit zázrak sblížení a pocit kompatibility s druhým. Marcela našla ve svém muži jeho vnitřní krásu a kvality, které umí způsobit, že i člověk který se nám dříve nelíbil na onu „první dobrou“ se může zdát později krásným. A to je jeden z principů a magie lásky. Jako benefit má Marcela ještě muže, který prošel díky věku pozitivní transformací svého vzhledu. Jako by na světě opravdu byla spravedlnost v tom, že se z nezajímavých až ošklivých jedinců v mládí stanou charizmatičtí lidé, kteří svým vzhledem strčí bývalé krasavce do kapsy.
|
|
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Ženský to maj jinak než chlapi, zamilují se i do člověka, který se jim vůbec nelíbí. U chlapů to je skoro vyloučeno.
Nešla bych, ne kvůli vzhledu, ale jaksi "z principu". Nemám ráda dohazovačky, a pomyšlení, že bych měla mít něco s příbuzným kolegyně... z toho koukají jen komplikace. Ani náhodou. Marcele to vyšlo, dobře, budiž jí to přáno, ale já bych to neriskovala. Kolegyně jsou kolegyně, nemusíme být ještě i příbuzenstvo, do práce jsem chodila pracovat, ne se družit a seznamovat.
Co to je "můj typ"? To jsou ty typy žen, které omdlévají pohledem na "charismatického" herce? Měla jsem známou. A ta při pohledu na nějakého muže, vizuálně pohledného, vždy vzdychala "jé, ten je hezkej..." - roztouženě. Ale byla svobodná matka a měla "vysněnou" lásku, samozřejmě nikdy nesplněnou. Jeden známý, lékař, který ošetřoval mého manžela, ten měl taky "typ" žen. A ta jeho žena se musela tomu "typu" přizpůsobit - musela zhubnout a musela si dát odbarvit vlasy na světle-zrzavo. Nakonec se rozvedli. A tento člověk řekl mně, že bych se mu vcelku líbila, ale kdybych měla vlasy do zrzava, byla štíhlejší a nechala si odstranit varixy na pravé noze. No, to je moc pěkné, že "bych" se vám líbila, ale kvůli nikomu na světě se nebudu měnit. "Můj typ" - to je příšerná hloupost.